Potopení rakousko-uherského malého křižníku ZENTA hned v prvních dnech 1. světové války a boj křižníku s drtivou přesilou se dodneška traduje jako jeden z hrdinských skutků c. a k. námořnictva. Právem! Nicméně je možno se tázat, zda velitel ZENTY nemohl svoji loď zachránit, a když ne, zda ztráta více než poloviny posádky nebyla zbytečná. Co skutečně se tedy stalo se ZENTOU 16. srpna 1916?
SITUACE
Až do 7.srpna 1914 byl Jadran ještě mořem mírovým, neboť Černá Hora se postavila na stranu už bojujícího bratrského Srbska teprve 6.srpna, když k následujícímu dni přerušila veškeré styky s habsburskou monarchií. Toto miniaturní království s jediným přístavem, v němž mohly kotvit i větší parníky, nemělo však žádné válečné lodě. Proto se c. a k. flota, když 10. srpna vyhlásila námořní blokádu asi 50 km dlouhého pobřeží svého nového nepřítele, nemusela obávat odporu a že by došlo k nějakým námořním bojům. Situace se však zásadně změnila, když monarchii 12.srpna vyhlásily válku Velká Británie a Francie. Ač jejich základny byly od Jadranu hodně vzdáleny, přece s nimi mělo rakouské velení počítat. Až do potopení ZENTY se tak ale nestalo.
Pro blokádu pobřeží Černé Hory vyčlenila c. a k. flota 2 malé sesterské křižníky SZIGETVÁR a ZENTA, 3 malé torpédoborce a 4 torpédovky. Prvou akci provedl SZIGETVÁR 13. srpna ostřelováním zařízení přístavu Bar (tehdy známého jako Antivari – pro všechny georgafické údaje na Jadranu se i v monarchii používala tradiční italská pojmenování z dob Benátčanů). K velkému překvapení císařské posádky se však křižník náhle octl v palbě baterie polních děl, umístěné na výběžku Volovica při vjezdu na rejdu Baru. Blokádní linie, dosud v nevelké vzdálenosti od pobřeží, se proto musela posunout na dvojnásobek, tj. 5 mil.
16. srpna přišla na řadu ZENTA, která při proplouvání celou délkou blokádní linie měla brát do zajetí nebo potápět obchodní lodi vezoucí pro Černou Horu kontraband, tj. vedle zbranní a munice též pro Černohorce tolik potřebné potraviny… Podle později vypracované zprávy velitele křižníku freg. kpt. P. Pachnera ZENTA v doprovodu torpédoborce ULAN vyplula z kotviště před Tivatem (dř. Teodo) po 4.hod. ráno a výjezd z Kotorské zátoky opustila asi o 1/2 hodiny později. Podle Pachnera se v 7.45 hod. nacházela na půli cesty mezi výběžkem Volovica a mysem Menders poblíž Ulcinje (Dulcigno), tedy 33 – 34 mil od vjezdu do Boky Kotorské. Právě tehdy ohlásila hlídka ve strážním koši na předním stěžni, že vidí na jihozápadě, ve směru k albánskému pobřeží, řadu dýmů, což mohl být jen nepřítel. Nato se vracel předsunutý ULAN s obdobným zjištěním. (Poznamenáváme, že lodní deníky šly po potopení ZENTY ke dnu a velitel vypracoval bojovou zprávu v zajetí)
ZENTA – VELKÉ FINÁLE
Ihned po rozpoznání blížícího se nepřítele velitel ZENTY nechal změnit kurs oddílu na zpáteční a při maximálních obrátkách strojů obou lodí spěchal do vlastních vod před Bokou, kde pobřežní pevnosti mohly jeho lodě svými mocnými (ale zastaralými!) děly krýt. V 8.30 hod. se však další, daleko větší nepřátelský svaz prozradil svým dýmem i na severozápadě – za 10 minut Pachner znal nejen sílu nepřítele, ale i jeho úmysl: odříznout Rakušanům cestu zpět. Pachner pak údajně ihned nechal změnit dosavadní přímý kurs k Boce na kurs k pobřeží u Petrovace (Castellastua). Severní nepřátelská flota byla tehdy vzdálena asi 12.000 m a plula rychlostí 20 uzlů (tj. urazila 1 námořní míly za 3,3 minuty). Bylo to zřejmě o hodně víc než u ZENTY, neboť v 9.03 hod., kdy francouzská bitevní vlajková loď COURBET vypálila první salvu, se vzdálenost zmenšila na 9 – 10 km. Ovšem ještě před tím, V 9.51 hod. Francouzi vypálili 2 slepé výstřely, jako výzvu Rakušanům, aby se vzdali. To Pachner odmítl a vyvěšením bojových vlajek dal najevo, že se bude bránit. V 9.04 hod. začala pálit celá francouzské fota (17 bitevních lodí a pancéřových křižníků, což se však stalo údajně kvůli nedorozumění. Hmotnost boční salvy francouzské floty činila přes 40.000 kg, zatímco u ZENTY jen 120 kg, tedy poměr byl 333 : 1. Přitom dostřel starších škodováckých 120mm děl byl menší než stávající bojové vzdálenost (9 km). Boj měl tedy ráz jateční porážky a bylo jen otázkou času, kdy bude ZENTA smrtelně zasažena. Stalo se tak poprvé v 9.10 hod. – zásahem do kotelny. ZENTA se rázem zahalila oblakem páry a rychle ztrácela rychlost, ale – stále bojovala! Další zásahy způsobily požáry, loď se zastavila a začala pomalu klesat pod hladinu. Francouzi ovšem klidně stříleli dál, a to až do úplného potopení ZENTY v 9.39 hod., kdy poslední granáty padaly do vody mezi trosečníky. O jejich záchranu se Francouzi nestarali a odpluli na své základny…
Na pozdější kritiku francouzský velitel odvětil, že přikázal britským torpédoborcům starat se o vylovení přeživších, torpédoborce však prý jeho signálům neporozuměly. Britský velitel to však vzápětí popřel, ale potom dodal (což znělo jako částečné přiznání), že francouzský velitel vydal tento příkaz, až když byl celý svaz více než 10 mil od místa boje, takže pak už nemělo význam se vracet.
V průběhu boje následky zranění zemřelo nebo utonulo 163 mužů, zatímco ke spásnému pobřeží po mnoha hodinách doplavalo 139 námořníků, tedy ani ne polovina posádky. Tam je, nahé, postupně zajímali černohorští vojáci… Námořníci ZENTY se vrátili ze zajetí až v únoru r. 1916, kdy Černá Hora kapitulovala.
Petrovac, před týdnem ještě rakouská obec Castellastua, byl kvůli nutnému zkrácení fronty vyklizen, stejně jako později (14. srpna) obsazená Budva.
Podívejme se však kriticky na časové a nautické údaje obsažené ve zprávě Pachnera a porovnejme je s francouzskými a britskými časovými údaji. Zjistíme, že mnohé neodpovídá. Zároveň vše napovídá tomu, že čistě hypoteticky ZENTA skutečně mohla připlout až k Rakušany drženému pobřeží, nicméně probít do boky Kotorské by se jí ale s největší pravděpodobností nepodařilo, či – řekněme přímo – bylo to vyloučeno. Ovšem i najetí na břeh za vlastní frontovou linií znamenalo záchranu posádky a možná i většiny děl a výstroje…
Maximální rychlost ZENTY v srpnu r. 1914, po opravě strojů v r. 1912 byla zřejmě nižší, než udávaných 18 uzlů – činila asi 16 až 17 uzlů při maximálním výkonu hnacích agregátů. A tak jestliže ZENTA byla onoho 16. srpna 1914 v 7,45 hod. tam, kde uvádí Pachner a skutečně plula na maximální výkon strojů přímým kursem na vjezd do boky Kotorské, v době, kdy se velitel rozhodl stočit křižník k pobřeží, se musela nacházet ne u Petrovace, ale na úrovni Budvy či mysu Platamone. A od doby, kdy se měnil kurs k pobřeží, až do doby osudného zásahu (v 9.10 hod.) musel křižník uplout 6 až 7 mil. Jak daleko na moři tedy musela ZENTA být, když podle Pachnerova tvrzení se křižník potopil tak 4 až 5 mil severozápadně od Petrovace?
Vše nasvědčuje, že ZENTA se sice probít nemohla, ale i při nižším výkonu svých strojů, než jaký uvádějí oficiální rakousko-uherské námořní ročenky, mohla dosáhnout svých břehů, kdyby od začátku střetnutí velitel Pachner držel kurs lodi podél pobřeží, v jeho největší blízkosti. I při dostižení křižníku by pak totiž boj jistě probíhal jinak, vždyť pozadí pobřeží by ZENTĚ skýtalo určitou vizuální ochranu před přesným zamířením. Navíc Francouzi později přiznali, že měli obavy z rakouských minových polí (ovšem žádná tam nebyla).
Je tedy třeba vyvodit, že velitel křižníku ZENTA Pachner za posledního boje své lodi promarnil využití jediné, poslední příležitosti snad ne ani k záchraně křižníku, jako k záchraně většiny jeho posádky.
ULAN, ŠŤASTNĚJÍ PRŮVODCE ZENTY
Malý torpédoborec, který doprovázel křižník ZENTA při jeho osudové plavbě 16. srpna 1914, byl skutečně šťastným plavidlem. Na tomto ztvrzení nic nemění ani okolnost, že byl lodí daleko rychlejší a že také skýtal mnohem menší cíl, neboť pronásledující francouzské a anglické torpédoborce byly ještě o něco rychlejší a vzdálenost 4.000 metrů byla pro palbu hrubých ráží děl pronásledujícího křižníku nicotnou distancí.
ULAN měl prostě štěstí, ale nutno přidat, že štěstím byl i jeho velitel, korvetní kapitán Egon Panfilli. Vždyť ten, když měl volnou ruku a nebyl už vázán rozkazy jemu nadřízeného velitele ZENTY, Pachnera, jednal pragmaticky a dobře. O tom svědčí i bojová zpráva, kterou Panfilli vypracoval dva dny po boji. Její obsah ovšem prokazuje i některé rozpory časových a navigačních údajů s těmi, které uvedl velitel ZENTY ve své bojové zprávě, vypracované ovšem – jak známo – v zajetí a bez podkladů, neboť ty spočinuly na dně moře se ZENTOU. Bojová zpráva ULANU zároveň nepřímo podporuje tezi, že velitel ZENTY včasnější změnou kursu mohl zamezit alespoň drasticky vysokým ztrátám posádky křižníku.
ULAN podle bojové zprávy velitele ze dne 18.srpna 1914 byl skutečně v 7.45 hod. asi 5 mil jihozápadně od mysu Menders a míli jižněji od ZENTY, když na jeho můstku spatřili dým z komínů 4 britských křižníků, přibližujících se od jihu. ULAN se ihned obrátil a spěchal k ZENTĚ. Při jeho rychlosti asi 26 uzlů se s ní musel setkat asi v 7.50 hod. ZENTA pak měla ihned otáčet k návratu do bezpečí. Časový údaj v deníku, že v 8.10 hod. už obě lodi pluly přímým směrem do Boky Kotorské a hlavně průvodní nákres situace však ukazují na pozici, kde podle Pachnera byla ZENTA už v 7.45 hod.!!! Za 20 minut rozdílu musela ZENTA přece nejen otočit, ale uplout zhruba 4 míle v případě, že Pachnerův křižník – jak ve zprávě tvrdil jeho velitel – vyrazil ihned plnou (!!!) rychlostí zpět. I o tom napsal velitel ULANU něco jiného. Totiž v zápisu týkajícím se 8.20 hod. uvádí, že teprve nyní, a to po spatření dýmů celé francouzské bitevní eskadry severozápadněji, začala ZENTA plout na plné obrátky strojů. A zakreslená pozice pro tento časový údaj je opět daleko jižněji než jak by tomu – podle Pachnera – mělo být. Zakreslený kurs plavby však prozrazuje, že Pachnerův křižník plul stále nejkratší trasou ke vjezdu do Boky, ale současně se tím – právě v kritickou dobu – dočasně vzdaloval od pobřeží, a to až na 8 mil! Tím se nechtěně přibližoval k zatím ještě nezpozorovanému severnímu nepřátelskému svazu. Teprve asi v 8.30 hod. došlo k nepatrné korekci kursu směrem k pobřeží, a tím obě lodě pokračovaly až do 8.50 hod., kdy – podle Panfilliho – francouzská bitevní loď COURBET dvakrát vypálila z děla středního kalibru. A Panfilli tvrdí, že právě tehdy se rozhodl pro samostatný únik a radikální změnu kursu, přímo k pobřeží, do zálivu Traste, kde počítal s krytím vlastními pobřežními bateriemi, anebo - v horším případě - aspoň s najetím na pobřežní mělčinu a záchranou posádky.
Jenže Francouzi vystřelili až v 9.03 hod., a ne v 8.51 hod., a došlo-li k rozdělní kursů plavby ULANU a ZENTY v pozici zakreslené v plánku pro tuto dobu, pak i ZENTA musela být severněji než se dosud myslelo, a tedy i blíže k pobřeží.
Kalkulace velitele ULANU se ukázala býti správnou. Jeho loď se sice brzy ocitla ve vpravdě dešti střel pronásledujících torpédoborců a jednoho křižníku, při čemž vzdálenost klesla z 5.000 na 4.000 metrů a fontány vody z blízkých dopadů do moře dokonce několikrát zalily i velitelský můstek, ale průlom se podařil. Vlastní pobřeží – i když několik hodin předtím vyklizené – bylo blízko, navíc protože Francouzi mysleli, že tam jsou minová pole, pronásledování jen malého torpédoborce vzdali.
Už v 10 hod. byl ULAN v Boce Kotorské. Za úniku od nepřítele si jeho dělostřelci sice pilně zastříleli (vypálil 347krát ze svých 66mm děl), ale za daných okolností to byla jen symbolická obrana a ULAN se zachránil jen díky šikovnému manévrování svého velitele.
Napsal Ing. René Grégr