VĚŽOVÉ LODĚ

Toto pojednání je vyjmuto z práce "Cesta ke predreadnoughtu", kterou připravujeme pro "Námořní žurnál" a která líčí vývoj kapitální válečné lodi (tj. pro generální bitvy) v l. 1860-1892. Článek "Věžové lodě" je jednou z kapitol. 

Při naší cestě k predreadnoughtu (a semidreadnoughtu) – vrcholnému druhu předmoderní bitevní lodi, nemůžeme pominout ani pancéřníky, které měly dělostřelectvo chráněné pancéřovou kupolí, otáčející se s dělem a přisedlé k palubě nebo redutě. Na věžových lodích barbety chyběly, a věže přisedaly těsně k vrchní, silně pancéřované palubě, anebo k redutě, a hned pod nimi nebo v blízkosti pod pancéřovou palubou byl magacín. Věže spočívaly buď na pivotu (Ericssonův princip) nebo na rolnových věncích a pivotu případně pouze na rolnách (Colesův princip). Mimochodem, mezi francouzskými barbetami a britskými dělovými věžemi nebyl v principu až takový rozdíl – ty i ony byly tvořeny kruhovým pancířem („parapet“ resp. „circular wall“) chránícím vnitřní otočnou plošinu („turning platform“), na níž stálo dělo, a zatímco z barbety pálilo přes vrchní okraj stěny, což – víme – umožňovalo dát hlavni větší elevaci než dělo ve věži, neboť to v těch dobách pálilo skrze pouze vertikální střílnu, tedy takovou, která nepřecházela až do střechy věže. Tato střecha („roof“ - nepancéřová, „turettop“ - pancéřová) - další odlišnost - byla kvůli větrání interiéru věže zprvu mřížovaná silnými železnými pruty, přičemž mříže byly až ve třech vrstvách nad sebou, od sedmdesátých let měla jednolité, plnopancéřové provedení… K odvětrávání nutno poznamenat, že u věží s předovkami nebylo intenzivní, neboť spaliny po výstřelu zůstávaly mimo věž, a pouze při opětovném nabíjení pod palubou, jak tomu bylo např. na italských DUILIO a DANDOLO, britském INFLEXIBLE…, zbytkové exhuasty působily potíže. Avšak u věží se zadovkami bylo vyloženě nutné, neboť po výstřelu a otevření závěru se zejména při větru proti palbě nahrnuly spaliny do nitra věže a obsluze další práce až znemožňovaly. Britové to později řešili intenzivním nuceným odvětráváním, které převzali Japonci, také Američané tuto záležitost nepodcenili, avšak ani nucené větrání někdy nepomáhalo, natož na lodích jiných států (Rusko), kde se spíše než na ventilátory spoléhalo na otevřené zadní dveře a na rychlém střídání obsluh…

Ale zpět k tématu: Takto řešené dělové věže, navíc velkých průměrů, byly velmi těžké, těžší než mnohem menší barbety, tudíž aby věžové, vůbec celkově těžce pancéřované lodě neměly problémy s příčnou stabilitou, musely věže spočívat na nižší palubě, což jednak zkracovalo dostřel primárních děl, jednak věže značně smáčelo moře, a střílny nebyly vodotěsné, a ovšem - lodě s nízkým volným bokem nebyly vhodné k oceánské službě.

Typickými věžovými jednotkami byly samozřejmě např. všechny americké monitory z dob občanské války v l. 1861-1865, jejichž ideovým otcem byl J. Ericsson, byly to i jednotky ze šedesátých let, postavené ve Velké Británii – Colesem projektované ROYAL SOVEREIGN a PRINCE ADALBERT, ROLF KRAKE dodaný do Dánska a v r. 1864 nasazený proti Prusům jako vůbec první bojově použitá loď s Colesovými věžemi, AFFONDATORE dodaný do Itálie a hned poslaný k Persanovu loďstvu, které vzápětí, 20. července 1866 nezvládlo bitvu s rakouskou eskadrou u Lissy/Visu, byl to i Reedův MONARCH (1869) – první „věžník“ s vysokým volným bokem pro širé moře, Colesův CAPTAIN (1870), čtyři ruské lodě typu ADMIRAL LAZAREV (1869-1870)… Jenže oproti americkým monitorům byly britské věžové lodě stále s plachtami (např. plnoplachetník MONARCH měl úhrnnou plochu plachtoví 2700 m2), a přitom věže na palubě si vyžadovaly řešení lodního vršku bez stožárů, čelenu, plachet a lanoví, neboť tato výstroj - zejména samozřejmě takeláž (stožáry, ráhna, lanoví) - velmi omezovala palebné sektory děl, nehledě k nebezpečí, že při výstřelu žár a žhavé zplodiny z hlavně děla je v jím okolí sežehne, ne-li zapálí!

O řešení se pokusili Britové při úpravách malého věžového paroplachetního pancéřníku WIVERN, původně stavěného se stejnou lodí SCORPION (obě 1865) pro Konfederované státy americké – na WIVERN instalovali třínožkové stěžně (první případ v dějinách) s barkovým oplachtěním, ale plachty v palbě děl ani pak nepřestaly překážet. Coles na svém CAPTAINU umístil těžké dělové věže na nízký trup do jeho osy (každá měla hmotnost 170 t a chránila po dvou dělech ráže 305 mm), přičinil dobře řešené předolodní, středolodní a zadolodní nástavby, propojené společnou manipulační palubou („spar-deck“ – spardek, ráhnová paluba, relikt z doby plachetníků) vedoucí nad věžemi, ale také tři stožáry plus čelen s plným oplachtěním (2500 m2) a dva stroje dávající lodi dobrou rychlost přes 15 uzlů. Bylo by vše v pořádku, protože CAPTAIN měl původně mít výtlak 6960 t a volný bok výšky 2,6 m, ale vinou dodatečných úprav a kvůli ledabylé stavbě výtlak vzrostl na 7770 t (o víc než 800 t!!), takže trup se více zanořil a výška volného boku pak činila sotva 2 m. Zkoušky za klidného počasí dopadly dobře, ba pancéřník přes svoji délku výtečně manévroval, ale když CAPTAIN s eskadrou vplul za cvičení v noci 7./8. září 1870 u mysu Finisterre do bouře, plachty ztěžkly vodou a nízkou palubu zavalily vlny, došlo ke kritickému náklonu této elegantní lodi, pak k převržení… Zahynulo 472 mužů včetně Colese.

Všechno špatné k něčemu dobré, říká se, a platilo to i v případě CAPTAINU – ve Velké Británii jeho zkáza urychlila vývoj věžových obrněnců prostých oplachtění! Už před tragédií vzniklo několik monitorů, z nichž první byly sesterské CERBERUS a MAGDALA (3350 t), zařazené do služby v r. 1870, koncipované jako verze amerických monitorů Ericssonova typu, avšak zásadně vylepšené o vyvýšenou redutu ve středolodí, která nesla dvě nápadně rozcapené věže se čtyřmi (2x 2) předovkami ráže 254 mm a nástavby. Byly označeny za „breastwork monitors“, přičemž onou „breastwork“ (předprsní) míníme právě onu redutu, která velmi vylepšovala odolnost lodí na vzedmutém moři a zamezovala přílišnému smáčení věží.

A potom byl postaven DEVASTATION (do služby vešel v r. 1873, sesterský THUNDERER v r, 1877). Tato „první válečná loď bez plachtoví“ (což nebyla až tak pravda) sice v ledasčem připomínala monitory typu CERBERUS, ale byla samozřejmě mnohem větší (9330 t) a v jejích věžích se ukrývala čtyři děla (2x 2) ráže 305 mm, bohužel opět předovky - což v počátcích služby lodi byla jediná její artilerie, opancéřování dosahovalo tloušťky až 305 mm, ale rychlost něco přes 13 uzlů také nebyla k chlubení… DEVASTATION je považován za předobraz předmoderní bitevní lodi, tj. predreadnoughtu (až na ty předovky, nízký trup, absenci sekundárního a terciárního dělostřelectva…), neboť - všimněme si - koncepce byla vskutku shodná: Na předolodí a zadolodí spočívala otočná dělová věž s velkým palebným sektorem, mezi nimi byla rozměrná nástavba s komíny jako vyústěním kouřovodů a na koncích se stožáry, na nástavbě byla návětrná paluba a čluny… Za dvacet let se sice trup na věžových lodích zvedne, takže přibude dělová paluba se sekundárními děly k kasematách, místo reduty bude v trupu citadela, na kterou se napojí barbety, nahoře na barbetách budou dělové věže, na středolodní nástavbě, můstcích a bojových stožárech se objeví malorážní děla, reflektory…, ale i tak silueta pozdějších predreadnoughtů bude velmi, velmi podobná tomuto archetypu. Právem dodnes budí DEVASTATION pozornost, ač to stále byla ještě loď velmi nedokonalá … Následoval DREADNOUGHT (1879) jako vylepšené provedení typu DEVASTATION – ještě větší, ještě krásnější, ještě silnější (4x 318 mm), ještě chráněnější (až 356mm pancířem), o uzel rychlejší…, leč opět s primárními předovkami! Ale mohla se jako první kapitální válečná loď pochlubit i podélnou pancéřovou přepážkou.

Už tehdy se potvrzovalo, že odstranění plachtoví z věžových lodí nebyl omyl, neboť hmotnostní rezerva vzniklá ušetřením obrovská hmotnost plachtoví a jeho příslušenství (asi ¼ normálního výtlaku) se dala využít pro zvýšení zásoby uhlí, ještě silnějšího pancéřování či k instalaci dalších ochranných prvků nebo silnější výzbroje, takže kapitální lodě mohly být palebně silnější, chráněnější, rychlejší, s větším operačním dosahem…, nehledě k tomu, že lodě, jako palebné základny, byly bez vysokých oplachtěných stožárů stabilnější. A tak překvapí, že ve Velké Británii byly po DREADNOUGHTU uvedeny do služby opět paroplachetní pancéřové „věžníky“. Nechme stranou dobrý NEPTUNE, stavěný pro Brazílii a odkoupený Londýn nahonem kvůli tomu, že hrozila válka s Ruskem; zajímavější je INFLEXIBLE. Byl určen pro Středomořskou eskadru, jako odpověď na stavbu dvou na tehdejší dobu obrovských (přes 12 000 t plného výtlaku), mimořádně těžce vyzbrojených a na citadele obzvláště silně pancéřovaných věžových obrněnců, později nazvaných DUILIO (1880) a DANDOLO (1882), ba britský obrněnec je v mnohém napodobil. Pro stratégy a admirálský sbor britského Královského námořnictva bylo vůbec příznačné, že vždy čekali, až se v „konkurenčních“ marínách objeví zajímavý, progresivní počin, a naskytl-li se, v honosné budově Admirality bylo téma nanejvýš racionálně posouzeno z technického, technologického, logistického, taktického a strategického hlediska, a pokud bylo zahraniční paradigma uznáno za hodné následování, velmi rychle se přikročilo k realizaci vlastní varianty onoho, což byl případ třeba WARRIORU, TEMERAIRE, typu CERBERUS… Také INFLEXIBLE byla věrnou obdobou, tentokrát tedy oné italské předlohy. To se týkalo především systému pancéřování ve stylu „all or nothing“, tudíž základem tohoto systému byla v podstatě nepotopitelná citadela tvořená středolodním segmentem, zvedajícím se až k vrchní palubě, pancéřovým pásem vybíhajícím po bocích v oblasti vodní čáry k přídi respektive zádi, a pancéřovou palubou v předo- a zadolodí, vázanou na vrchní okraje těchto pásů. Na citadele byly, jako další společný markant, diagonálně („en échelon“) rozestavené, těžce pancéřované věže s primárním dělostřelectvem – předovkami supertěžké ráže (viz níže)… Jak britská, tak obě italské jednotky byly dvoukomínové, avšak zatímco italské měly mezi komíny jediný mohutný stožár s jeřábovým výložníkem, britský měl dva, zato bohužel oplachtěné, Nutno však podotknout, že INFLEXIBLE byl původně rovněž projektován jako bezplachetník, ale nakonec oplachtění dostal, neboť při zkušebních plavbách se strojním pohonem se ukázalo, že loď je jednak těžko zvladatelná, jednak pomalá, jednak její hnací agregáty mají vysokou spotřebu paliva, a tak plachtoví s funkcí pomocné propulze tomu měly odpomoci. K udržení stability lodi Britové instalovali do spodku trupu INFLEXIBLE nové vyrovnávací zařízení („anti-rolling system“), s komorami umožňujícími rychlé přepouštění vody a - jako obě italské lodě – měl i velký počet protizátopových komor… A dále: Italové použili děla ráže 450 mm, vyrobená u Armstronga v Anglii, což právě excitovalo Brity nejvíc, nicméně na INFLEXIBLE se objevila sice děla ráže „jen“ 406 mm (16“), avšak ta měla na kompaundní ochranný systém italských obrů stačit. Avšak zatímco na „italech“ byl náboční pancéřový pás z francouzské oceli (Creuzot) tloušťky „jen“ 545 mm (+ dřevený podklad), na věžích a citadele tloušťky 430 mm a pancéřová paluba byla silná nanejvýš 50 mm, na INFLEXIBLE měly pancíře v bočních ochranných segmentech tloušťku až 610 mm a spočívaly na velmi silném teakovém podloží, takže úhrnná tloušťka nábočního ochranného „kompaundu“ citadely činila 1050 mm (tj. přes metr!); traverznice byly z až 560mm pancíře, věže měly pancíře silné až 432 mm (plus dřevěný „backing“) a pancéřová paluba byla tloušťky až 76 mm… INFLEXIBLE měl nižší volný bok než oba jeho italští potenciální protivníci, ale jelikož byl určen ke službě na poměrně poklidném Středozemním moři a měl onen vyrovnávací systém, neměl být "low hull" nevýhodou. Jelikož však nesl předovky a oplachtění, nelze tento obrněnec považovat na bitevní loď, natož - v širším smyslu - ze predreadnought (viz náš článek „Bitevní lodě tří generací“)... INFLEXIBLE nebyl postaven in dublo, a jedním z důvodů bylo, že Downing Street nepovažovala Itálii za významného soupeře, tím spíše, že vztahy mezi oběma zeměmi byly setrvale dobré.

Zato na Baltu byla situace horší – střetnutí s Ruskem kvůli jeho váleční s Tureckem Velké Británii skutečně na konci sedmdesátých let hrozilo. A tak pro výpady na toto moře, v ruské části mělčí než moře Středozemní, si královské námořnictvo pořídilo mj. dva menší (jednokomínové) věžové obrněnce, méně vyzbrojené (primárky ráže 318 mm), ale koncepčně podobné INFLEXIBLE – byly to AGAMEMNON a AJAX, s menším ponorem, ale rovněž s předovkami a plachtami. Jinak ovšem to byly „lodě derniér a premiér“, totiž jako poslední britské kapitální jednotky byly vystrojené plachtovím a nesly jako hlavní děla předovky, a jako první byly vyzbrojeny už i sekundárním dělostřelectvem, byť v tomto případě jen dvěma 6palcovkami... AGAMEMNON a AJAX řadu paroplachetních pancéřníků Královského námořnictva uzavíraly, neboť po nich následovaly obrněnce bez plachtoví, se zadovkami a vysokými (širomořskými) trupy, které nazýváme předmoderní bitevní lodě, obecně predreadnoughty.   

Po INFLEXIBLE přibyly věžové, bezplachetní, sesterské VICTORIA (1890) a SANS PAREIL (1891 - tyto dvě primárně vyzbrojené párem děl ráže 413 mm v jediné velké věži), sesterské TRAFALGAR (1890) a NILE (1891), a také HOOD (1893) - každý se čtyřmi primárkami ráže 343 mm, přičemž HOOD byl sice věžovou modifikací významného typu ROYAL SOVEREIGN, ale i on se svým nízkým trupem se mohl plavit jen u břehů, případně na Středozemním moři.

To, že na těchto bezplachetních pancéřnících dělové věže nespočívaly na barbetách, tyto lodě sice ponechává v kategorii bitevníků, ale vyřazuje je z elitní skupiny vrcholných predreadnoughtů, neboť - připomeňme si nutný atribut - do ní patřily bitevní jednotky pro oceánskou službu a generální bitvy, opatřené barbetami přímo propojenými s muničními sklady, bez ohledu na to, zda to byly barbety otevřené či uzavřené anebo osazené dělovou věží, a víme, že historická řada takovýchto vrcholných predreadnouhtů počíná právě u lodi ROYAL SOVEREIGN z r. 1892.

Francouzi věžové lodě dlouho odmítali stavět, a dávali přednost barbetám – otevřeným, pak uzavřeným. Načež se objevily kombinace, sdružující barbety s více či méně silnými pancéřovými kryty, které měly ochránit děla stojící na barbetách respektive jejich střechách; např. na obrněnci AMIRAL DUPERRÉ (1883) primární zadovky, jak víme, kryly „kápě“ - štíty ze 100 mm silného pancéřového železa, připomínající krátký tunel, které chránily obsluhy před střepinami, vlivy moře a počasí, a přitom umožňovaly ono kýžené odvětrávání při soustavné palbě zavalutých zadovek. Tato ochrana se postupně na francouzských lodích zdokonalovala a zesilovala, a bylo jen otázkou času, kdy bude ochráněn celý prostor kolem zadní části děla, i s jeho servisními zařízeními a obsluhou, což bylo možné jedině onou „anglickou“ dělovou věží… Těmto krytům se v devadesátých letech říkalo prostě kupole (angl. „dome“ či „cupola“), ale brzy pak kryt („house“), a jelikož chránil děla, stal se z něj „dělový kryt/dům“ („gunhouse), u nás zvaný dělová věž… Francouzi poprvé použili dělové věže na podivném obrněnci pro pobřežní vody HOCHE, ale zajímavější byl BRENNUS (1896) s věžemi nejen pro primární, ale už i (částečně) sekundární dělostřelectvo, což byl počin vskutku avantgardní; BRENNUS také se věžovým ochráněním artilerie a se svým „oceánsky“ vysokým volným bokem zařadil už do třídy předmoderních bitevních lodí… Ale nebyli by to Francouzi, kdyby své lodní věže okopírovali od Britů, a tak jejich „tourelles“ byly menší, a tedy s nápadně dlouhými hlavněmi, oválné, se svislými boky, ovládané elektricky, a centrální dělostřelecké stanoviště komunikovalo i s obsluhami věží se sekundárními děly prostřednictvím elektrických ciferníků, zatímco na britských lodích nosili určení námořníci po kasematách se středními děly černé cedule s údaji načmáranými křídou, ač ve věžích primárek byly rovněž zavedeny ciferníky, později i telefony.  

Britové pak své „gunhouses“ ustavili na barbety, avšak mnohem nižší než na lodích „Admiral classe“, tj. vystupující nad vrchní palubu toliko o tzv. barbetový límec, vytvářející prostor mezi palubou a spodkem dělových věží přesahujícím barbetu, což bránilo zaklínění věže zespodu; dole byly propojené s citadelou, jak tomu poprvé bylo na uvedených jednověžových obrněncích k obraně pobřeží – sesterských VICTORIA a SANS PAREIL a po nich na obrněnci HOOD a i na francouzských obrněncích, počínaje typem TERRIBLE. Načež s postupem nemnoha let celý tento systém Britové vyřešili tak, že z muničních skladů bylo střelivo podáváno přímo před nabijáky ve věžích, což byl systém, jenž se pak rozšířil do jiných marín, přenesla na oceánské lodě, učinil z nich predreadnoughty a v principu přetrval dalších padesát let. Jenže toto sdělení už patří do kapitoly o vrcholných predreadnoughtech uvedených do služby v l. 1892-1911.

Závěrem shrnutí období vývoje kapitálního pancéřníku v l. 1860-1892:    

Linie vývoje kategorie předmoderní bitevní lodi směrem k predreadnoughtu začíná u obrněnců, které byly vyzbrojeny primárními zadovkami a neměly oplachtění, tedy byly poháněny pouze stroji. Významný vliv však měl i vznik obrněnců, na nichž byly dělové věže anebo barbety umístěné do lodní osy, takže tyto lodě dokázaly dát plnou boční salvu primárek na obě strany. Pomineme-li skutečně specifické americké monitory z l. 1961-1965, jsou z tohoto hlediska významné britské bezplachetní „breastwork monitors“ ze sedmdesátých let 19. století, na nichž se jako na prvních bitevních lodích objevily nejen dělové věže s párem těžkých předovek, disponované do lodní osy na předo- respektive zadolodí, ale i středolodní nástavby, „připravené“ pro instalaci sekundárního dělostřelectva (věžového nebo kasematního) a vznikala možnost umístění sekundárního dělostřelectva i na dělové palubě…

Jenže přes vznik redutových monitorů zdaleka nebylo rozhodnuto, zda evoluce kategorie bitevního, především oceánského obrněnce bude pokračovat směrem k centrálně bateriové lodi či lodi věžové, a když věžové, pak zda s rozmístěním věží diagonálně, axiálně, do trojúhelníku, čtverce či kosočtverce, zda se na kapitálních lodích udrží plachty, zda bude výhodnější stavět bitevní jednotky velké, silné, ale pomalejší, anebo slabé, ale rychlejší, s nejtěžším dělostřelectvem, ale slabším pancéřováním, či se silnějším pancéřování, ale lehčím dělostřelectvem… Nadto pochybnosti ohledně tehdy futuristicky vyhlížejících, ve srovnání s běžnými, považovanými bateriovými plachetníky vskutku podivných lodí věžových, stouply po katastrofě CAPTAINU v r. 1870, a důsledkem byly nové názory, nové projekty, některé podivuhodně nesmyslné. Tato nejednotnost v nahlížení a realizacích koncepčních řešení bitevní lodi jako kategorie/třídy se projevila ve značně nesourodném vybavení jednotlivých flot nejtěžšími jednotkami různého konstrukčního řešení - vždyť jen v Royal Navy sloužily vedle bezplachetních věžových lodí (DEVASTATION, THUNDERER, DREADNOGUHT…) i těžké paroplachetní jednotky s artilerií uspořádanou do centrální pancéřové citadely (SULTAN, ALEXANDRA...), anebo do věží, a to axiálně nebo diagonálně rozestavěných na středolodní redutě (DEVASTATION, DREADNOUGHT resp. INFLEXIBLE, typy AGAMEMNON a COLOSSUS), další lodě už byly opět bez oplachtěných stěžňů, hnány jen parním strojem (COLOSSUS, EDINGURGH, barbetové obrněnce „admirálského“ typu, a dále typ VICTORIA, HOOD…). Ovšem podobně na tom byla Francie, jejíž pancéřníky představovaly skutečně svébytné konstrukce. Perspektivní, efektivní typ hledalo také německé Císařské námořnictvo, stejně jako ruská imperátorská flota…

Spory byly rovněž o to, zda nasadit i střední dělostřelectvo, zatímco na konci sedmdesátých let uspíšilo instalaci lehkého ono zavádění torpédovek. A co víc - až do osmdesátých let přežívalo přesvědčení o správnosti nauky útoku klounem, který vyžadoval pro přípravnou fázi generování velké palebné síly vpřed, zároveň se protikladně jevilo, že vývoj taktiky námořního boje se vzhledem k dostřelu děl, počítaném u zadovek už na míle, ubírá ke střetům na paralelních kursech, značně oddálených, tudíž kloun bude zbytečný; přesto se kloun na lodích držel, ba vzniklo několik speciálních klounových lodí, což bylo řešení jen o něco racionálnější. Uvažovalo se také o nosičích torpédovek – parnících, které měly dopravit torpédovky k operačnímu prostoru, tam je spoustit na vodu, vyčkat jejich návratu po ukončení operace a zase je naložit a odvézt… Ano, nápadů a jejich důsledků bylo mnoho. Pro ilustraci: V r. 1881 sepsal rakouský námořní důstojník von Kronenfel knihu „Lodní materiál námořních mocností“, kde detailně pojednal o 300 válečných plavidlech všech námořně významných států a dospěl ke zjištění, že těchto lodí je na 80 kategorií. To cosi naznačuje, na druhou stranu však si pan autor počínal věru velmi libovolně, neboť použil přemíru klasifikačních škatulek, takže Kronenfelovy „kategorie“ se neudržely. Mnohem jednodušší čtení je v „Navies of the World“ z r. 1880, od E. W. Veryho (U.S.N.), který podal věru přehlednější zprávu o komplexním stavu válečných loďstev dvanácti vojensko-námořně nejvýznamnějších přímořských států, a to nejen z hlediska početního, ale i konstrukčního, s použitím mnoha zajímavých technicko-taktických údajů, týkajících se i dělostřelectva, torpédové výzbroje, konstrukcí atd.; v tomto díle je kategorií mnohem méně, byť pojmosloví se samozřejmě liší - místo křižníků se uvádějí fregaty, korvety apod.         

Ale ano, bylo to v oné době těžké hledání, nadto se odvíjelo v rovině teorie, neboť empirie a praxe v tomto ohledu chyběly respektive je suplovaly dílčí, dále neverifikované poznatky ze všelijakých testů a cvičení. A tak se tápalo i nejen na poli stavitelství válečných lodí, ale i v řešení otázek vyvěrajících v oboru taktiky námořního boje, ostatně i námořní strategie. Vzpomeňme třeba známou doktrinální tendenci francouzské Jeune École z osmdesátých let 19. století (začínala ovšem u starého napoleonisty, generála H. J. Paixhanse, už ve dvacátých letech), která zamítala strategii generálních bitev námořních monster, a preferovala torpédovku jakožto hlavního činitele obrany pobřeží, a pancéřový křižník pro rychlé výpady z dobře zajištěných základen a krátké údery těchto lodí především na životně důležité námořní přepravní linie nepřítele, tj. Brita!! Šokující. Pokud totiž by lobbing za takovou převratnou strategickou koncepci zabral, co by pak Britové dělali s draze pořízeným pancéřovým loďstvem pro generální bitvy? A tak Londýn - aniž slevil ze svých nároků na výstavbu bitevního loďstva - honem dal stavět pancéřové křižníky také. A už pořízení velkých typových sérií ORLANDO (7 lodí) s EDGAR (9 lodí) z přelomu osmdesátých a devadesátých let byly pro Francouze omračující skutečností, neboť sami se - se zpožděním - zmohli jen na jednotlivé lodě (DUPUY DE LOME/1895, POTHUAU/1897, JEANNE D´ARC/1902...) anebo malé série (typ AMIRAL CHARNER/1894-1896 - čtyři jednotky). Ale to už je rovněž námět na jiné vyprávění.

A tak už jen přehled:

KAWAČI (Japonsko, 1912)

V záhlaví francouzský řadový obrněnec MASSÉNA