AUDACIOUS
INVINCIBLE
IRON DUKE
VANGUARD
- Centrálně-kasematní paroplachetní vrtulové pancéřníky. -
Mezi pancéřové britské oceánské jednotky, určené ke službě s operačním dosahem až k západnímu francouzskému pobřeží, a z Gibraltaru k jižnímu francouzskému pobřeží, případně na koloniálních vodách, kde měly suplovat roli pozdějších pancéřových křižníků, patřily čtyři jednokomínové paroplachetní vrtulové pancéřníky II. třídy, typové skupiny AUDACIOUS. Málokterý jednotka anebo typová skupina lodí Královského námořnictva do doby nástupu predreadnoughtů je tak podrobně zadokumentována, jako tato, a tak i o ní se lze relativně obšírně rozepsat.
Realizace této série obrněnců spadala do programu výstavby britského pancéřového loďstva, schopného konkurovat v oblasti Anglického kanálu (Lamanšského průlivu) a na Středozemním moři mohutnícímu pancéřovému loďstvu francouzskému, a to nejen početností, ale i bojovou hodnotou jednotlivých lodí respektive typových skupin. V obou ohledech se to Královskému námořnictvu dařilo. Nejprogresivněji uvažující část námořní kruhů, neformálně se od r. 1859 soustřeďující kolem osobnosti kapitána C. P. Colese - tvůrce prvních britských věžových lodí, sice poukazovala, že kdyby Admiralita nelpěla na toliko verifikovaných technických řešeních, zejména na uspořádání lodního dělostřelectva, bylo by soupeření v kvalitě britských kapitálních lodí vůči francouzským vyřešeno do několika let, ale převaha těch, kteří upřednostňovali osvědčené, zavedené technické a technologické postupy týkající se britských válečných lodí před nátlakem novátorů či „novátorů“, byla rozhodující.
Šéfkonstruktér Královského námořnictva, E. J. Reed (ve funkci v l. 1863-1870) se snažil uplatňovat pozitiva toho či onoho směru technického myšlení, a co se týče jeho, a i on nepovažoval bateriové uspořádání primárního dělostřelectva na těžkých lodích za optimální (ostatně v té době už tvořil, právě v důsledku nátlaku „Colesovy“ skupiny, svůj věžový obrněnec MONARCH), ale uznával názor, že (tehdejší) věžová loď, byť má vzhledem k otočným palebným postům velkou taktickou převahu nad lodí se stacionární artilerií, nedokáže při boční salvě vypálit takovou masu projektilů, jako stejně velká loď bateriová, navíc - jako v případě nového zadání - určená k plavbám daleko od základem potažmo ke křižování. Navíc v té době, tj. v r. 1866, už byly zkušenosti s realizací centrálně-kasematních obrněnců, což bylo možné dokladovat na výtečném konstrukčním řešení pancéřníku BELLEROPHON, v dubnu t. r. dokončeném, a částečně i na řadě dalších lodí včetně konvertovaných (těch s původními dřevěnými konstrukcemi, které ještě za realizace v loděnicích podstoupily „iron cladding“). Naopak z lodí s komplikovanými a neověřenými věžovými systémy byly ve službě jen experimentální ROYAL SOVEREIGN a malé konfiskované SCORPION a WIVERN, a dokončoval se nevelký PRINCE ALBERT - rovněž spíše testovací záležitost; přihlédnout se dalo k provedení „věžníků“ ROLF KRAKE (Dánsko) a AFFONDATORE (Itálie), též postavených v Anglii, avšak všechny tyto jednotky byly určeny ke službě u pobřeží a o zkušenostech z konstrukce a provozu těchto „zajímavých, ale kdovíjakých lodí“, se ještě nedalo hovořit a psát – chyběla plnohodnotná fakta, a teprve se čekalo na vskutku relevantní výsledek v podobě stavby a služby velkého MONARCHU (Reedův projekt), jenž měl být už oceánský, navíc vyzbrojený nejtěžšími, tj. i nejúčinnějšími lodními děly (nakonec to byly 12palcovky!). A tedy konečné rozhodnutí stran lodí nové typové skupiny? Budou bateriové, a tedy si názory Reedův a hodnostářů z Výboru Admirality, nejvyššího orgánu Královského námořnictva, konvenovaly.
Při koncipování nového typu centrálně-kasematního(bateriového), původně menšího obrněnce měl Reed bazálně vyjít sice z už šest let starého projektu středně velkého pancéřníku DEFENCE (6150 t, umenšené varianty typu WARRIOR) a z projektu pancéřníku BOM (3000 t), rovněž předloženého Výborem Admirality (BOM se nerealizoval), tedy mělo jít o jednotku značně menší než DEFENCE. Jenže taková loď nemohla nést požadované relativně silné pancéřování a silnou výzbroj - Reed se v propočtech dopracoval k obrněnci s nanejvýš 6palcovými (152mm) pancíři, osmi 9palcovkami (229mm) a dvěma menšími děly, vzhledem k prostorovým možnostem pro použití odpovídajícího stroje by obrněnec dosahoval jen 12 uzlů a při zásobě pouhých 330 t by jeho operační dosah byl minimální(!). Přítěží by bylo i oplachtění, jehož plocha, kvůli co nejdelším operačním pohybům na mořích, měla být podle zvláštního nařízení zvětšena na možné maximum. Tím ovšem by významně vzrostl výtlak lodi i její ponor, a přitom ponor měl být co nejmenší respektive lodě tohoto nového typu měl mít pokud možné ploché dno, aby - poháněny dvěma lodními vrtulemi roztáčenými dvěma stroji - mohly operovat na řekách, a přitom malý ponor a ploché dno zase vylučovaly instalaci onoho těžkého plného (maximálního!) oplachtění s takeláží… Náramný rébus! Proto první výsledky v podobě propočtů a projektové studie samozřejmě nemohly uspokojoval ani Reeda, ani tehdejšího vrchního správce („Controller“) Královského námořnictva, kontradm. S. Robinsona, tudíž oba navrhovali zvýšit povolený výtlak lodi natolik, aby loď chránili silnější pancíře a nesla více děl, a to zejména požadovaných 12tunových 10palcovek – 254mm tažených předovek.
Výbor Admirality nakonec souhlasil, že nové lodě budou větší a vyzbrojenější, než v původní variantě, a to jako pancéřníky II. třídy, tedy měly být i značně dražší, navíc Admiralita požadovala čtyři tyto lodě. A tak 2. února 1867 byly schváleny finální plány lodi nového typu, v březnu 1867 byly zveřejněny a Admiralita požádala o zvýšení finančního přídělu na stavbu těchto jednotek. To ovšem zase narazilo na odpor těch vládních a admiralitních kruhů (Hay, Seymour…), které považovaly stavbu čtyř lodí této velikosti za zbytečnou a finančně přetěžující námořní rozpočet, a to prosím Reed učinil řadu konstrukčních opatření ke snížení pořizovací ceny jedné každé lodi – např. resignoval na pancéřování palpostů stíhací a ústupových děl na vrchní palubě… Ba neustávaly připomínky k centrálně-bateriovému řešení těchto obrněnců (silně i v tisku). Nakonec musel zasáhnout První lord Admirality, tehdy J. Pakington…
Při koncipování nového typu obrněnce navázal Reed i na konstrukci pancéřníku PENELOPE (tehdy ještě ve stavbě), tj. opancéřování boků trupu v předo- a zadolodí a zčásti konců středolodí znovu minimalizoval, a namísto kasematy s baterií na jedné palubě uplatnil etážovou kasematu, avšak kratší, než byla na PENELOPE – spodní kasemata spočívala na úrovni hlavní (dělové) paluby, druhá na úrovni vrchní paluby. (Poznamenávám, že etážová kasemata zde neměla premiéru, neboť Reed ji už v r. 1865 projektoval na turecký obrovský obrněnec FATIKH, dokončený v r. 1869, avšak koupilo jej Německo a přezval na KÖNIG WILHELM). V tomto případě - na lodích typu AUDACIOUS - však měla kasemata jiné umístění i jiné řešení! Posuďme:
- Ve vrchní etáži kasematy stála čtyři děla (2+2) v nárožních pozicích, tedy mohla vést axiální palbu, k níž byly mnohem lepší možnosti, neboť Reed upustil od výklenků a namísto toho jednak v rovině vrchní paluby zúžil celý lodní trup před a za kasematou, jednak vrchní patro kasematy po stranách trupu nechal přečnívat přes profil trupu, jehož boky tu byly šikmé, takže se tentokrát dělům ve vrchní baterii otevřely dostatečně široké prostory, umožňující palbu skutečně už téměř podél hlavní lodní osy respektive v úhlu 10 – 80°; spodní hrany střílen byly 5,03 m nad hladinou, brlení a boky trupu byly tu proti účinku žhavých výstřelových výšlehů ochráněny silným plechem, a tento byl i na spodní straně převisu kasematy, kvůli výšlehům z děl spodní baterie.
- Šest děl (3+3) ve spodní kasematě pálilo pouze do stran respektive v úhlu 70°; spodní kasematu respektive hlavní palubu Reed umístil co možná nejníže, její vrchní plocha však takto spočívala jen 0,92 m nad úrovní vodní hladiny(!!) a spodní hrany střílen dolní baterie byly jen 2,44 m nad hladinou… To bylo vskutku na pováženou, a Reed také byl za toto umístění spodní etáže kasematy kritizován.
Kromě děl v kasematě byly zcela vpředu na vrchní palubě dvě pancířem nechráněné stíhací 6palcovky – každá u pouze jedné střílny, zcela vzadu byly rovněž na vrchní palubě dvě nechráněná ústupová děla stejné ráže, a každé mělo k dispozici dvě střílny; palebný úhel stíhacích a ústupových děl nepřesahoval 30°. Šest 20liberek (3+3) na vrchní palubě mělo účel pouze salutní...
Oněch deset 9palcovek ovšem na jednu každou loď o výtlaku jen o něco větším než 6000 lt bylo výzbrojí skutečně mimořádně velkou.
Umístění zkrácené etážové kasematy do středolodí mělo výhodu v tom, že loď tolik netrpěla houráním (předozadním houpáním). Problematické bylo ono položení spodní baterie nizoučko nad hladinou, zato vrchní baterie mohla pálit v podstatě za jakéhokoliv počasí – voda od přídě nebo náboční tříšť ji zaplavovaly minimálně; tak vysoko neměla středolodní baterii žádná jiná tehdejší loď Královského námořnictva… Avšak takovéto řešení trupu a kasematy bohužel omezilo prostor na vrchní palubě, obestavěné vysokým brlením s hamakovými schránami (zde už nikoliv dřevěnými, nýbrž plechovými), tedy apriori ztížilo pracovní pohyb při manipulaci s takeláží a plachtovím, čluny… respektive veškerou činnost před a za kasematou, Zato zkrácené děloviště umožnilo rozšířit ubytovací prostory v nitru trupu, tudíž důstojnictvo nyní mělo kajuty na hlavní palubě, a jelikož prostor mezi sníženou hlavní palubou a vrchní palubou byl poměrně vysoký, byly i tyto kajuty světlejší a lépe větrané; poprvé tu byla důstojnická jídelna sloužící též jako důstojnický klub a osvětlená skrze palubní světlík. Mužstvo mělo kromě jiného k dispozici především velkou prostoru na vrchní palubě před kasematou.
Zatím jsem se zabývali vrchní části trupu, ale je nutné pohlednout i níže. Reed byl vázán povinností řešit trup tak, aby loď byla dobrou dělostřeleckou platformou za v podstatě každých podmínek, a tak oproti PENELOPE tentokrát neprojektoval tak široké lodní těleso s mimořádně nízkým ponorem, nýbrž trup zúžil, zatímco ponor snížil jen částečně (pro porovnání, střední ponory: DEFENCE 7,62 m, PENELOPE 5,10 m, AUDACIOUS 6,88 m), zároveň trup učinil vespod příčně hranatějším, s méně oblými outory, takže tak částečně kompenzoval úbytek stability. Co však především: Reed zjednodušil (odlehčil) konstrukci trupu na úkor vodotěsných protizátopových komor - koferdamů, vytvořených kombinací vysokých podélných bočních přepážek (po celé délce lodi) a krátkých komolých příčných uzávěr, sahajících od spodku outorů až k hlavní palubě. Reed na tyto důležité konstrukční komponenty neresignoval docela, ale boční komory byly jen ve středolodí a jen outorové, tedy až pod spodní palubou, tedy po proražení trupu při kontaktu např. s podmořskou skálou měly tyto komory sloužit k zabránění šíření vody v bočinové oblasti případně v prostoru pod spodní palubou; avšak v oblasti mezi spodní a hlavní palubou absentovaly!! Takže pokud by byl lodní bok proražen mezi spodní palubou a úrovní vodní hladiny, nebylo v trupu nic, co by zabránilo rozlévání vody po spodní palubě, náklonu lodi, zvětšování náklonu, pak pronikání vody jícny v hlavní palubě a zaplavování prostoru nade ní, dalšímu zvětšování náklonu…, a asi by nepomohlo ani vysoké roubení kolem těchto jícnů.
Pancéřování bylo po projektovém zvětšení lodi provedeno takto: na vodní čáře byl pancéřový pás vysoký 2,44 m (z toho při plném výtlaku lodi bylo 1,53 m výšky pásu pod vodou a jen 0,91 m nad vodou) – ve středolodí 8palcový, odolný zásahu 9palcového děla ze vzdálenosti okolo 1350 m; v přední a zadní části byl pás slabší, jen 6palcový. Jinak byly lodní boky - mimo kasematu - nechráněné. Ale na úrovni hlavní paluby byla 3,5palcová (89 mm) silná vrstva dubového dřeva, krytá čtvrt palce (6,4 mm) silným plechem, což měla být ochrana vůči střelám, jež prorazily tenkou boční obšívku; avšak jelikož se soudilo, že nepřátelské střely, přilétající pod malým úhlem, tuto „pancéřovou“ palubu neprobijí, nýbrž se od ní odrazí a skončí na pancíři protilehlého boku, byla shledána takováto ochrana jako dostatečně spolehlivá…
Etážová kasemata měla délku 18 m - z boků kryl jak spodní, tak vrchní etáž kasematy pancíř tloušťky 6 palců. Spodní část kasematy měla i příčné stěny - přední tloušťky 5 palců, zadní 4 palců, vrchní kasemata měla pancíře pouze na bočních stranách a skosech rohů, tedy příčné pancíře postrádala…. A abychom nezapomněli: Nad vrchní baterií stála pancéřová velitelská věž, chráněná 76mm pancíři, ale tak malá, že v ní mohl přebývat toliko jediný člověk, jenž měl odtud dorozumívacími trubkami spojení s vrchní baterií a s obsluhou kormidlového kola na bojovém stanovišti na zádi. Velitelský můstek s kormidelnou stál těsně před zadním stožárem.
Co ještě: Kasemata bohužel ležela přímo nad strojovnou a kotelnou, což bylo i v případě lodí s bateriemi na jedné palubě. Jenže zatímco pokud se dělala významná oprava kotlů či stroje na lodích s jedním dělovištěm, nebyl až takový problém dělovou palubu (a nad ní vrchní palubu) otevřít shora a kotle či stroj pomocí jeřábů vyzvednout, avšak tady bylo potřeba otevřít tři paluby a ještě odmontovat bojovou věžičku; a tak většina oprav vitálních částí těchto čtyř lodí (brzy bez VANGUARDU) se vykonávala z těsných přilehlých muničních skladišť, která ovšem bylo třeba předem vyklidit…
Pohon obstarávaly dva 2V horizontální stroje (vnitřní průměr každého z obou válců 1,830 mm, zdvih 0,91 m, 74 ot./min.), napájené z šesti kotlů a pohánějící po jedné lodní neodpojitelné 4lopatkové vrtuli Mangin o průměru 4,9 m (s tandemovým uspořádáním lopatek, které mělo snižovat odpor vrtulí při plavbě pod plachtami, při vypnutých strojích; brzy byly nahrazeny vrtulemi Griffith); první tři dokončené lodě nesly plné oplachtění na třech stěžních a čelenu (plocha plachtoví činila 2330 m2), ale ještě do konce r. 1870, po tragédii obrněnce CAPTAIN, plachtovím přetíženého, dostaly AUDACIOUS, INVINCIBLE a VANGUARD lehčí barkové oplachtění, k jehož obsluze ostatně bylo zapotřebí méně plavců; IRON DUKE měl barkové oplachtění už při dokončení; pod plachtami však byla rychlost všech čtyř lodí nízká, ač Reedův záměr byl opačný – dosahovaly ne více než 10 uzlů.
AUDACIOUS, INVINCIBLE a VANGUARD měly balanční kormidlo, s jehož pomocí, při maximálním vychýlení kormidlovací ploutve na 40°, zvládly bojovou otočku o průměru 290 až 387 m, zatímco IRON DUKE s kormidlovou deskou běžného tvaru takto dokázal otočku o průměru 462 m...
Příď lodí byla nepatrně prohnutá a dole přecházela v kloun, záď okrouhlá, se staromódní galerií na úrovni hlavní paluby.
AUDACIOUS počátkem sedmdesátých let 19. století
Admiralita nakonec pod tlakem rozhodla, že se zatím začnou stavět dvě lodě tohoto nového typu, a dvě další vzniknou podle vítězných projektových verzí, vypracovaných v ofertovém řízení externě, ale na základě totožných specifikací (cena, výtlak, pancéřování, výzbroj, operační dosah), jaké byly stanoveny pro hlavní konstrukční kancelář Královského námořnictva. Připouštělo se však dodání projektových návrhů jak bateriových, tak věžových jednotek, s výtlakem 3500 – 3800 t a ponorem max. 6,8 m, přičemž boční pancíře měly být max. tloušťky 203 mm, věžové max. 254 mm, výzbroj bateriových lodí měla sestávat z 9palcovek (229mm), výzbroj věžových z děl hmotnosti 18 – 23 lt, max. rychlost měla činit nejméně 13,5 uzle a loď měla nést plachtoví plochy 4,4 stopy2 na každou „dlouhou“ tunu výtlaku, kormidlo mělo být balanční... Projektové prezentace předložily: London Engineering Comp. (bateriový pancéřník s výtlakem 3800 t), Mare and Comp. (kombinace bateriové a věžové lodi), Palmers Shipbuilding (pancéřník s pohyblivou částí vrchní paluby, na níž měly stát 9palcovky), Thames Iron Works (loď velmi podobná Reedově verzi), zatímco loděnice R. Napiera, bří Samudů a Lairdů poslali projektové návrhy věžových jednotek. Na Admiralitě však v tomto tendru neuspěl žádný z těchto projektových návrhů, takže i druhé dvě lodě nového typu měly vzniknout podle Reedova projektu. Ale Napier ze záležitosti vytěžil aspoň zakázku na stavbu prvních dvou lodí, jednu loď měli stavět u Lairdů, a jen jednu měla realizovat královská loděnice v Pembroke. Tak v létě a na podzim 1867 začaly práce na třech obrněncích jednoho typu a v létě 1868 na čtvrtém, tudíž vznikala doposud největší série stejnorodých kapitálních jednotek Královského námořnictva (poznamenávám, že takto se v první polovině šedesátých let realizovaly i čtyři lodě typové skupiny PRINCE CONSORT, to však byly lodě konvertované); co do početnosti ji až v druhé polovině osmdesátých let 19. století překonala skupina barbetových obrněnců tzv. admirálského typu.
V tehdejší době byla praxe vztahu mezi zadavatelem a zhotovitelem lodi následující: Admiralita dodala do loděnice generální plán lodi, rozkreslenou středolodní část trupu a požadavky, jak má být proveden zbytek lodi, a v loděnici vyhotovili výkresy pro vypracování zbývajících lodních částí; pokud mělo být podle stejných plánů postaveno několik lodí, balík výkresů pak byl namnožen na potřebný počet exemplářů (tj. jednotlivé plány byly tehdy obkresleny – kopírovací prostředky neexistovaly), a tyto sady byly rozeslány do dalších loděnic… Mimochodem, na rozkreslení lodi do detailů pracovalo tehdy na šedesát kresličů, přičemž jak konstruktér loděnice, tak kresliči si často počínali značně nezávisle na základním projektu. Což bylo i v případě prací na plánech typu AUDACIOUS. Když to Reed v době stavby lodí zjistil, zhrozil se! Totiž podle dohotovených plánů došlo k redukci konstrukce dna, což vedlo nejen k oslabení jeho části, ale i ke snížení hmotnosti trupu, a přivodilo změnu polohy metacentra směrem vzhůru potažmo zhoršení stability lodi… Je však možné, že i Reed propočítal stabilitu těchto lodí nedostatečně, nyní mu však nezbývalo než problém vyřešit tak, že nechal do dvojitého dna trupu každé lodi vpravit 360 t balastu betonu s příměsí železa (Brown udává 340 t). Tuto modifikaci Reed v Admiralitě předložil 7. dubna 1868, o týden později byla schválena, a zdálo by se, že tím byl problém zahlazen a parametrické hodnoty týkající se stability lodí se vrátily na úroveň hodnot propočítaných do projektu, ale nebylo tomu tak! Ale co víc: Ani jedna z lodí před dokončení neprošla řádnými stabilizačními testy, takže až posléze se zjistilo, že zejména při plavbě pod plachtami vykazují větší náklon, než bylo přípustné! Totiž když první z této série lodí, INVINCIBLE, jejíž realizace byla nejrychlejší, přeplouvala z Napierovy loděnice Govanu, kde se stavěla, do Plymouthu, kde měla být dostrojena a vyzbrojena, při bočním větru vykázala náklon větší o 17°, než se žádalo, ba i podélný sklon na záď, větší o 10°! Podobně tomu bylo v případě všech dalších lodí, a bylo třeba jejich trupy zaplavit asi 300 t vody, aby se obrněnce „srovnaly“; konkrétně v případě IRON DUKE ke vzrůstu metacentrické výšky 1,05 m na potřebných 1,13 m bylo třeba dostat do trupu 312 t vody! Znovu se tedy lodě musely zatěžovat, takže pak sice byly stabilní, avšak takto každá nehospodárně vezla obrovské množství jinak nepoužitelného materiálu, a jelikož výtlak každé jednotky vzrostl o asi 600 t, vzrostl i její ponor, tudíž ztratila asi 0,4 uzle z maximální rychlosti, zhoršila se její manévrovatelnost, zejména při plavbě pod plachtami, navíc kýl a dvojité dno nebyly na takovou zátěž konstruovány a vznikalo v nich nebezpečné přepětí, ohrožující konzistenci dna, zejména při kolizi…
Možno doplnit, že z testovacích důvodů měl AUDACIOUS, pro plavbu na Daleký Východ a službu v teplých vodách, na spodku trupu antivegetativní opláštění, avšak ne z mědi či Muntzova kovu, nýbrž z levnějšího zinku, a toto řešení později rovněž zklamalo (běžně byl v tropických vodách obrost trupu lodí po čtyřech měsících natolik silný a těžký, že lodě s maximální rychlostí okolo 15 uzlů ztrácely na ní asi 3 uzle).
_________________________________________________________________
IRON DUKE po dokončení, v r. 1870
DATA:
AUDACIOUS
Výtlak (norm.) 6034 lt, rozměry: 85,34 (m.s.) x 16,46 x 6,88 m.
Pohon a výkony: 2 ležaté 2V stroje Ravenhill - výkon 4021 iHP; napájení z 6 skříňových kotlů (460 t uhlí), plné oplachtění; max. rychlost při testech 21. října 1870 12,83 uzle, operační dosah 1260 nám. mil/10 uzlů.
Pancéřování: hlavní pás měl ve středolodí tloušťku 203 mm/254mm dřevěný podklad, na koncích 152 mm/203mm dřevěný podklad, spodní kasemata měla 152mm boční pancíř, zpředu jich chránil 127mm příčný pancíř, zezadu 102mm příčný pancíř, vrchní kasemata měla boční pancíře a pancíře skosů rohů silné152 mm, příčné pancíře tu nebyly.
Výzbroj v době započetí služby v r. 1870: 10x 229mm/předovky, 4x 152mm(64lb)/předovky a 6x 20lb zadovky.
Posádka: (na začátku kariéry) asi 450 mužů.
INVINCIBLE
Výtlak (norm.) 6106 lt, rozměry: 85,34 (m.s.) x 16,46 x 6,88 m.
Pohon a výkony: dva ležaté 2V stroje dvojčité stroje Napier o výkonu 4830, rychlost 14,3 uzle - napájení z 6 skříňových kotlů (460 t uhlí), plné oplachtění; operační dosah 1260 nám.mil/10 uzlů.
Pancéřování: hlavní pás měl ve středolodí tloušťku 203 mm/254mm dřevěný podklad, na koncích 152 mm/203mm dřevěný podklad, spodní kasemata měla 152mm boční pancíř, zpředu jich chránil 127mm příčný pancíř, zezadu 102mm příčný pancíř, vrchní kasemata měla boční pancíře a pancíře skosů rohů silné152 mm, příčné pancíře tu nebyly.
Výzbroj v době započetí služby v r. 1870: 10x 229mm/předovky, 4x 152mm(64lb)/předovky a 6x 20lb zadovky.
Posádka: (na začátku kariéry) asi 450 mužů.
IRON DUKE
Výtlak (norm.) 6034 lt, rozměry: 85,34 (m.s.) x 16,46 x 7,09 m.
Pohon a výkony: dva ležaté 2V stroje Ravenhill o výkonu 4270 iHP, rychlost 13,64 uzle, - napájení z 6 skříňových kotlů (460 t uhlí), plné oplachtění; operační dosah 1260 nám.mil/10 uzlů.
Pancéřování: hlavní pás měl ve středolodí tloušťku 203 mm/254mm dřevěný podklad, na koncích 152 mm/203mm dřevěný podklad, spodní kasemata měla 152mm boční pancíř, zpředu jich chránil 127mm příčný pancíř, zezadu 102mm příčný pancíř, vrchní kasemata měla boční pancíře a pancíře skosů rohů silné152 mm, příčné pancíře tu nebyly.
Výzbroj v době započetí služby v r. 1870: 10x 229mm/předovky, 4x 152mm(64lb)/předovky a 6x 20lb zadovky.
Posádka: (na začátku kariéry) asi 450 mužů.
VANGUARD
Výtlak (norm.) 6035 lt, rozměry: 85,34 (m.s.) x 16,46 x 6,88 m.
Pohon a výkony: dva ležaté 2V stroje dvojčité, systému Laird s výkonem 4830? iHP, rychlost (při předávacách testech) 14,5 uzle (byl nejrychlejší z lodí typu AUDACIOUS!) - napájení z 6 skříňových kotlů (460 t uhlí), plné oplachtění; operační dosah 1260 nám.mil/10 uzlů.
Pancéřování: hlavní pás měl ve středolodí tloušťku 203 mm/254mm dřevěný podklad, na koncích 152 mm/203mm dřevěný podklad, spodní kasemata měla 152mm boční pancíř, zpředu jich chránil 127mm příčný pancíř, zezadu 102mm příčný pancíř, vrchní kasemata měla boční pancíře a pancíře skosů rohů silné152 mm, příčné pancíře tu nebyly. Dřevěná podloží pancířů byla teaková.
Výzbroj v době započetí služby v r. 1870: 10x 229mm/předovky, 4x 152mm(64lb)/předovky a 6x 20lb salutní zadovky.
Posádka: (na začátku kariéry) asi 450 mužů.
Ještě k výzbroji: Děla ráže 229mm/14 pálila střely (palisery, šrapnely a plné) hmotnosti 115,2 kg, které při úsťové rychlosti 430 m/sec dokázaly před ústím prorazit asi 285 mm silné válcované železo. Děla ráže 152 mm/16 pálila 29kg střely.
________________________________________________________________
AUDACIOUS se na objednávku Admirality z 29. dubna 1867 stavěl v Napierově loděnici v Govanu u Glasgova, kde jej založili 26. června 1866, spustili na vodu 27. února 1869 (kupodivu se to odehrálo za bouřlivého počasí, takže trup se ještě na skluzu zkroutil a došlo k poškození dna lodi; soudilo se pak, že mrazem velmi podchlazená, málo kvalitní uhlíková ocel některých dílů skeletu tehdy utrpěla mnoho nepatrných trhlin, což vedlo k oslabení konstrukce kostry); obrněnec se dostrojoval a zbrojil v Plymouthu, kde byl dokončen 10. září 1870 a válečné námořnictvo jej tamtéž po předávacích testech převzalo 21. října t. r. AUDACIOUS však nebyl zařazen do aktivního loďstva, nýbrž jako rezervní jednotka sloužil coby obranná loď v irském Kingstownu (dn. Dún Laoghaire), od r. 1872 do r. 1874 plnil stejné poslání v anglickém Hullu, kde vystřídal svoji „sestru“ INVINCIBLE. Poté přeplul do Chathamu, kde byl vypraven na Daleký Východ, aby sloužit v Čínské eskadře se základnou v Singapuru... Tam AUDACIOUS v r. 1874 vystřídal svoji „sestru“ IRON DUKE v roli vlajkové lodi. V dalších letech vykonal řadu plaveb, avšak při jedné z nich se v tajfunu srazil u Jokohamy s obchodní lodí, ale poškození nebyla velká. V r. 1878 se IRON DUKE vrátil, převzal admirála s jeho štábem, a AUDACIOUS se vrátil do Anglie. V Chathamu pak dostal na vrchní palubu dva torpédomety ráže 356 mm a v r. 1879 jej námořní správa znovu poslala do Hullu, kde v roli obranné lodi vystřídal fregatu ENDYMION a kde sloužil do r. 1880. V dalších třech letech byl upravován a přezbrojován – dostal nové kotle, záď byla přestavěna… Po ukončení přestavby v březnu 1883 AUDACIOUS znovu odplul na Daleký Východ, aby v listopadu t. r. Singapuru vystřídal IRON DUKE. V r. 1886 mu jin jeho sesterská loď, INVINCIBLE, přivezla novou posádku, a se starou s vrátila domů… V r. 1889 byl AUDACIOUS vystřídán a vrátil se do Anglie. V Chathamu pak prošel dalšími úpravami – po nich na vrchní palubě v předo- a zadolodí nesl místo 4x 6palcovek 8x 102mm/zadovky a na vrchní palubu a nástavby vč. středolodní kasematy přibyly 4x 6liberky, navíc jeho stěžně s takeláží a plachtovím byly sejmuty a namísto nich dostal obrněnec bojové stožáry – na každém bylo po jednom marsu s celkem 6x 3liberkami (3+3), ostatní výzbroj, tj. původní těžká děla, zůstala. Když bylo přezbrojení a úpravy v r. 1890 hotové, odplul AUDACIOUS do Hullu. Tam znovu sloužil jako obranná loď, a to do r. 1894, kdy byl obrněnec odstaven a převeden do zálohy, načež byl zbaven strojů, odzbrojen a upraven na hulk. Od r. 1902 sloužil AUDACIOUS v Portsmouthu, jako výcviková a ubytovací loď plavčíků. V r. 1904 bývalý obrněnec přejmenovali na FISGARD. V r. 1914 byla loď odtažena do Scapa Flow a sloužila jako školní jednotka, přejmenována na IMPERIEUSE. V r. 1919 ji přetáhly do Rosyth, kde pak pod názvem VICTORIOUS sloužila už jen jako pomocná výcviková loď, a to do r. 1927. Poté byla opuštěna, až 15. března 1929 vrchní námořní správa odprodala bývalý hrdý pamcéřník na rozebrání.
AUDACIOUS po dokončení
INVINCIBLE se stavěl rovněž v Napierově loděnici v Glasgowě a rovněž na objednávku Admirality z 29. dubna 1867; byl založen 28. června 1867, spuštěn na vodu 29. května 1869, válečné námořnictvo loď převzalo 1. října 1970. Svoji kariéru začínal INVINCIBLE jako rezervní jednotka respektive obranná loď v Hullu (východní Anglie). Tam jej v r. 1872 vystřídala sesterská loď AUDACIOUS, zatímco INVINCIBLE odplul na Středozemní moře. V tamním loďstvu setrval do r. 1876, poté se vrátil do Anglie, aby v Plymouthu prošel důkladnou opravou kotlů a strojů, které začaly předčasně vypovídat službu. V r. 1878 dostal INVINCIBLE na vrchní palubu dva torpédomety ráže 356 mm a vrátil se na Středozemní moře. Jenže technický stav lodi byl natolik špatný, že se stále musela opravovat… Začátkem osmdesátých let byl INVINCIBLE částečně přezbrojen a místo původních 4x 6palcovek nesl pak 4x 102mm/zadovky. V r. 1882 byl INVINCIBLE v britské eskadře, která bombardovala Alexandrii, ba velitel eskadry, adm. Seymour, si INVINCIBLE vybral za svoji vlajkovou loď, neboť jeho původní vlajkový obrněnec ALEXANDRA se kvůli velkému ponoru nemohl přiblížit k pobřeží, zatímco z INVINCIBLE mohl Seymour pozorovat průběh operace zblízka. INVINCIBLE tehdy vypálil, především proti pevnosti Mex, 140 granátů ráže 229 mm, 131 granátů ráže 152 mm a tisíce kulometných střel. Z INVINCIBLE také pocházela námořní brigáda, která po bombardování vnikla do města… V r. 1885 se obrněnec zúčastnil i kampaně u Súdánského pobřeží, a i tentokrát se z něj vylodila námořní brigáda (velel jí pozdější významný činitel Královského námořnictva, Ch. Beresford). V r. 1886 byl INVINCIBLE odeslán na Daleký Východ, aby v Singapuru jeho nová posádka vystřídala starou posádkou staniční a vlajkové lodi AUDACIOUS. Po návratu sloužil INVINCIBLE jako obranná loď v Southamptonu, a to až do r. 1893. Poté byl převeden do nečinné zálohy a loď byla téměř opuštěná. V r. 1901, kdy se obrněnec stal skladištním hulkem pro torpédové lodě ve Sheerness, přišel o stroje a velkou část výstroje. V r. 1904 byl přezván na EREBUS, pak na FISGARD a v r. 1906 na FISGARD II, to když byl uveden do služby jako výcviková jednotka lodního technického personálu. Při vlečení z Portlandu do Portsmouthu, kde měl být využíván jako jednotka základního výcviku pro nově mobilizované nováčky Královského námořnictva, ztroskotal FISGARD II 17. září 1914 v bouři u Portland Billu, přičemž zahynulo 21 mužů z jeho 64členné posádky, a potopil se. Trup lodi je dodnes patrný v místě ztroskotání, asi 50 m pod vodní hladinou.
INVINCIBLE po dokončení
IRON DUKE se na objednávku z 26. září 1867 stavěl v královské loděnici v Pembroke, kde jej založili 23. srpna 1868 (jako DUKE), spustili na vodu 1. března 1870 (už jako IRON DUKE), válečné námořnictvo převzalo obrněnec 21. ledna 1870. Po krátké službě u domácích břehů obrněnec vyplul na Daleký Východ – a byla to první velká válečná loď, která se protáhla nedávno dokončeným Suezským kanálem…. 31. srpna 1871 dorazil IRON DUKE do Singapuru, kde se stal vlajkovou lodí Čínské eskadry. Už při cestě do Asie a pak při častých plavbách na širé moře, ba Pacifik se však ukázalo, že pro takové cesty a křižování jsou jeho stroje nevhodné a že k pohonu vhodnější je oplachtění, jinak řečeno – těžký paroplachetní pancéřník nelze dost dobře využít pro křižování aj. dálkové plavby… V r. 1874 se IRON DUKE vracel domů, v dalším roce se připojil k 1. rezervní eskadře. 1. září 1875 se v Dublinském zálivu srazil se sesterskou lodí VANGUARD, ale zatímco sám utrpěl jen poškození přídě, VAGUARD se potopil… Po této události nahradil IRON DUKE obrněnec VANGUARD na jeho místě obranné lodi v irském Kingstownu, kde pak sloužil až do července 1877. Poté až do r. 1878 procházel úpravami a dozbrojením, mj. dostal na vrchní palubu dva torpédomety ráže 356 mm. Pak znovu odplul na Daleký Východ, aby se stal podruhé vlajkovou lodí Čínské eskadry. Za této služby ztroskotal v r. 1879 u Wu-sungu (Šanghaj), ale po pěti dnech jej z mělčiny stáhl americký kolesový dělový člun MONOCACY. V následujícím roce ztroskotal u japonského ostrova Hokkaidó, ale udržel se na vodě a byl pak opraven v Hong-Kongu, přičemž bylo třeba z paluby sundat několik těžkých děl, což dokázala posádka obrněnce s jeho vlastním vybavením (byl to poslední případ tohoto druhu). Z dálav domů se IRON DUKE vrátil po pěti letech, v r. 1883, a hned do opravy a na přezbrojení – mj. místo 6palcových předovek dostal 4x 127mm/zadovky. Po skončení těchto prací v r. 1885 byl obrněnec na dobu od dubna do srpna t. r. zařazen do Zvláštní eskadry (Hornbyho „Particular Service Squadron“), načež se připojil ke Kanálovému loďstvu. V něm IRON DUKE setrval do května 1890, kdy byl znovu odstaven. 2. května 1893 jej vrchní námořní správa převedla do 1. rezervy a klasifikovala jako obrannou loď. V r. 1900 bývalý obrněnec upravili na uhelný hulk, načež dosluhoval v Kyles. 15. května 1906 zdevastované plavidlo námořní správa odprodala na rozebrání.
 123.jpg)
IRON DUKE v r. 1871 doku pod prosloulou skálou v japonském Kóbe
VANGUARD se realizoval ve skotském Birkenheadu, v loděnici bří Lairdů, kde dostali objednávku 21. října 1867; obrněnec byl založen 21. října 1867, spuštěn na vodu 3. ledna 1870 a Královskému námořnictvu předán 28. září 1870. Hned poté byla zařazen jako obranná loď v irském Kingstownu (dn. Dún Laoghaire)… 1. září 1875, při plavbě v eskadře čtyř bateriových pancéřníků Dublinským zálivem (z Kingstownu do Queenstownu – dn. Cobh) do něj v husté mlze okolo 12:50 hod. narazila sesterská loď IRON DUKE, která zleva probila VANGUARDU bok v oblasti mezi zadní kotelnou a strojovnou, načež se do lodi začala vadit voda. Naštěstí průraz nebyl velký, zpočátku pracovaly silné pumpy obrněnce poháněné stroji (dokud se asi po 10 minutách stroje nezastavily, neboť zaplavené kotle přestaly dodávat páru), na palubě nevypukla panika a podařilo se spustit čluny (rovněž z minimálně poškozeného IRON DUKE, který se už po několika minutách vyprostil), na které se zavčas přelodila celá posádka, takže když se obrněnec po 70 minutách potopil do 50metrové hloubky, nebyl na jeho palubě jediný člověk… Zkáza VANGUARDU urychlila povinné zavádění bočních protizátopových úseků až do výše hlavních palub, a to na všech velkých a středních lodích Královského námořnictva, stavěných po r. 1875…. Vrak lodi dodnes existuje a je možné se k němu potopit po získání povolení od irských úřadů.
VANGUARD po dokončení (též na obrázku v záhlaví).