Antikvariáty navštěvuji mnoho desetiletí, a ještě nikdy jsem v nich neobjevil svázané časopisy „Obrazový zpravodaj z bojiště“, které v l. 1904 a 1905 vydávala a tiskla společnost Unie a redigoval padesátiletý Jan Klecanda (starší). O časopise jsem se dozvěděl z předmluvy české verze knihy „Cušima“ A. S. Priboje-Novikova (Praha, 1954), kterou jsem jako kluk slouskl na jedno přečtení a pak se k ní nesčetněkrát vracel... Po časopise jsem pak nepřestával pátrat. A skutečně jsem se k němu dostal!! Obrovskou knihu jsem díky náhodnému rozhovoru se spolužákem získal ke svému mladickému štěstí v létě r. 1964 od jeho rodičů – ležela na půdě jednoho rohového domu na náměstí v České Skalici. Dal jsem za ni bonboniéru, kterou zaplatili máma s tátou… Převoz bichle na předním nosiči otcova skútru Čezeta do Hradce Králové byl téměř slavnostní. Pamatuji se také, že když jsem ji poprvé otevřel v prosluněném pokoji našeho bytu, hrála mi z gramofonové desky „kytarová skupina Karla Duby“ Dubovu skladbu „Kapitán Nemo“ a vzápětí z druhé strany „Atlantis“, nedomrlou verzi známé instrumentálky skvělých britských The Shadows. Dodnes se mi oba vjemy – titulního temného obrázku přístavu v Port Arturu a kytarové hudby – vděčně asociují a jeden vyvolává druhý. Když jsem pak knihou listoval, nevycházel jsem ze šťastného romantického ohromení – tolik skvělých válečných výjevů včetně obrázků starých válečných lodí pospolu jsem nikdy neviděl (a neviděl jsem je ani dlouho potom, dokud se mi nedostaly do ruky německá válečné obrazové časopisy). Dodnes také tento „Obrazový zpravodaj z bojiště“ vlastním, třebaže jeho stav je nevalný, ale pravda – je mu přes sto let!! (Naštěstí se mi podařilo draze koupit ještě jeden.)
Oním „bojištěm“ v titulku časopisu rozumějme východočínské Mandžusko, Žluté moře a Japonské moře – totiž právě v této dálněvýchodní oblasti se odehrávala válka mezi evropským, mocným Ruskem, a malým asijským Japonskem, které po „restauraci Mejdži“ a restauraci nejvyšší císařské moci (po pádu šógunátu) v r. 1868 se tak tak vymanilo z východoasijské formy feudalismu… Bylo to tehdy ve světě mimořádně sledované vojenské střetnutí!! Japonsko prožívalo počátky své nové historie a mělo v Evropě, zejména Velké Británii a USA, mnoho sympatizantů. Velká Británie byla spojencem Japonska (účast ve válce však odmítla), ostatní velmocenské státy západní Evropy se stavěly jako spojenec Ruska, ale nejednoznačně. Nejvíce se v tomto ohledu angažovalo vilémovské Německo. Důvod? Berlín - stejně jako Londýn - by rád eliminoval politický vliv Ruska v Evropě a upoutal jeho pozornost právě na Dálném Východě, kde také by carská říše ve válce s Japonskem mohla přijít a značný vojenský potenciál. Slovanská Evropa, snad kromě polských území, samozřejmě stranila carským vojskům a námořnictvu. Měl to být skutečně zajímavý duel, v němž se vysoce favorizovalo Rusko. A co víc: V této válce se poprvé hromadně používaly kulomety a torpéda, lodě nesly až 12palcová děla, byly novinky i v pozemním válčení (zákopy chráněné ostnantým drátem, kulomety, ruční granáty aj.), bojovalo se o námořní základnu Port Artur, po dálněvýchodních moři pluly eskadry velké síly, jejichž jádra tvořily mocné bitevní lodě… Důvodů k širokému veřejnému zájmu o válku bylo tedy i u nás mnoho.
Těchto skutečností Jan Klecanda šikovně využil. Jako příznivec historie se dohodl s vedením tehdy úspěšně se rozbíhající UNIE (Česká grafická, a. s., založena v r. 1900) pánů J. Otty, F. Šimáčka a J. R. Vilímka a v režii této společnosti 16. března 1904 „Obrazový zpravodaj z bojiště (války rusko-japonské)“ vyšel poprvé. Měl velký formát, zpravidla osm přebohatě ilustrovaných stran a byl emitován dvakrát týdně. Nutno poznamenat, že to byl první český časopis, a dodnes jediný, který po většinu své existence obsahoval výhradně tématiku jedné války, ovšemže kromě reklam. Z tohoto hlediska je pro nás, současníky, nepochopitelné, že měl „Obrazový zpravodaj z bojiště“ mimořádný komerční úspěch a že se udržel téměř dva roky, byť – pravda – v polovině r. 1905 přejmenován na „Obrazový zpravodaj“, jenž se věnoval rusko-japonské válce stále méně, to jak se blížil její závěr a Rusko ostudně prohrávalo jednu pozemní a námořní bitvu za druhou. Je ale třeba si uvědomit, že tehdy neexistovala televize, a takovéto časopisy, v nichž obrazová složka byla primární (běžné zprávy přinášel tehdy denní tisk, hojně např. „Národní politika“), dávaly čtenářstvu výtečnou vizuální představu, co, kde, kdy a jak se ve válce na Dalekém Východě odehrává. A pokud některý zájemce měl přece jen snahu dovědět se víc i z textových pojednání, pak Klecanda odkazoval na svoji paralelně respektive s mírným časovým odstupem vycházející „Kroniku války rusko-japonské“ (nakonec jí byly tři díly), která naopak šetřila obrázky, a přinášela navazující podrobná situační pojednání, články s geografickou, etnografickou, vojenskou, politickou, kulturní aj. tématikou, vázanou k rusko-japonské válce…, tedy to, co v „Obrazovém zpravodaji z bojiště“ nebylo. A tak díky těmto dvěma počinům UNIE a Klecandy byl český občan o velkém střetnutí na Dalekém Východě relativně výtečně informován.
Titulní strana 1. čísla OBRAZOVÉHO ZPRAVODAJE Z BOJIŠTĚ
z 16. března 1904
Když jsem o řádek výše napsal „relativně výtečně“, měl jsem na mysli toliko populární až komerční zaměření „Obrazového zpravodaje“. Totiž zatímco „Kronika války rusko-japonské“ byla z dnešního hlediska populárním, sice ne vždy přesným, ale přece jen přijatelným pojednáváním o příčinách a průběhu rusko-japonské války, „Zpravodaj…“ připomínal řekněme válečný bulvár. Či jím dokonce byl. Velké, až celostránkové fotografie s maximálně excitujícím obsahem se střídaly s umírněnými náměty ze zázemí, z Port Arturu a Vladivostoku, ale informace - až na výjimky - byly buď vágní, nebo s mnoha věcnými nedostatky, nebo šlo o vyložené novinářské kachny. Klecanda je přebíral ze zejména britských, německých a ruských časopisů, a byl to často spletenec sdělení, podle něhož si čtenář určitější představu o vývoji válečného zápolení na Dalekém Východě udělal stěží a musel se nadále spoléhat na zprávy v denním tisku nebo na dodatečné, poměrně spolehlivé výklady v „Kronice války rusko-japonské“. Ba ani Klecandova pravidelná úvodníková stať „Situace“ nebyla nijak přínosná a mnohdy stála na dohadech či špatných nebo nezaručených informacích. Nad některými pojednáními se lze dokonce už jen shovívavě pousmát…
Také aktuálnost sdělení ve „Zpravodaji…“ byla z pochopitelných důvodů nízká, neboť časopis často informoval i o významných událostech s mnohadenním zpožděním. Např. ono první číslo z 16. 3. 1904 začínalo velkým obrazovým materiálem z útoku japonských barážních lodí na Port Artur, provedeném v noci 24. února t. r.!! Ale ano, nelze se divit - počátek 20. století byl po všech stránkách jiný, zaostalejší – a nejpokročilejší komunikační technika tehdy sestávala z telefonu, telegrafu (drátového a výjimečně i bezdrátového) a potrubní pošty. Proto pro Klecandu bylo velmi nesnadné rychle získávat jak hodnověrný textový, tak obrazový materiál. Na rozdíl od redakcí přední žurnálů britských, francouzských a německých neměl Klecanda na Dalekém Východě žádného svého zpravodaje, jehož sdělení by byla jednak originální a autentická, jednak včasná, a tak byl odkázán na zprávy právě z cizího metropolitního tisku. Například: Japonci zaútočili na Port Artur – flešová zpráva o tom se dostala do předních redakcí do druhého třetího dne, ale podrobnější sdělení, např. tiskové prohlášení Petrohradu, se objevilo po dvou dnech. Trvalo pak další dva dny, než toto prohlášení otiskly západoevropské listy, další den trvalo, než se tyto žurnály dostaly Klecandovi na stůl a další dva dny než vyšly v jeho „Obrazovém zpravodaji“… (Je třeba poznamenat, že vydržování válečného zpravodaje na některém tehdejším bojišti vycházelo každou redakci velmi draho a že telegrafování třeba z Mukdenu do Londýna bylo rovněž finančně nesmírně náročné. Na druhé straně tehdejší emitované náklady novin byly značné - např. „The Times“ měl okolo 80 000 výtisků denně - a zpravodaje a další výdaje bylo možné z tržeb z prodeje i reklamy zaplatit.) Proto za obsahovou úroveň textů a vůbec malou sdělnou hodnotu „Obrazového zpravodaje“ dnes nelze Klecandu ani vydavatele časopisu povýšenecky kritizovat - tehdy prostě víc v jejich silách nebylo. Ostatně české společnosti „Obrazový zpravodaj“ vyhovoval i s onou malou aktuálností a povrchností. Vždyť stejným defektem bylo postiženo zahraniční zpravodajství - zejména ze vzdálených zemí - všech tehdejších českých a moravských periodik, a veřejnost to respektovala, ve smyslu „jinak to holt nejde“. A přečetné fotografie a malované obrázky lákaly – asi v žádném jiném českém časopisu té doby jich tolik nebylo, nadto tak dramatických!
Pro nás ovšem je „Obrazový zpravodaj z bojiště“ z hlediska textové obsahovosti téměř bezcenný, jako badatelský zdroj je až na výjimky nepoužitelný, a to zvláště pro ty, kteří mají na historiografické podání dějinných událostí vyšší nároky. I méně náročný, neobeznalý čtenář brzy zjistí, že podle tohoto časopisu si širší a hlubší představu o vývoji rusko-japonské války v Mandžusku a na přilehlých mořích neudělá. Má-li o téma větší zájem, musí vzít na pomoc „Kroniku války rusko-japonské“, mimochodem jediné ucelené rozsáhlé faktografické dílo, které u nás bylo na toto téma kdy sepsáno a vydáno – za sto let se nenašel jediný tuzemský autor, který by tuto historickou látku tak obsáhle reflektoval, avšak pravda, nejspíš i kvůli dlouhodobému nezájmu vydavatelství.
Je tu však stále ona obrazová složka!! Jsou to fotografie i malby všeho druhu, od různých umělců různých zemí a různé kvality, přetiskované ze zahraničních žurnálů, na reprografické úrovni poplatné době a vůbec technologickým možnostem tehdejší polygrafie. Klecanda vsadil na velkoformátové obrázky (jak je to vlastní novinovému bulváru), ba neváhal použít ani drastické výjevy, např. popravy čínských lupičů – Chunchuzů… U fotografií byla a je jejich vysoká dokumentární platnost a hodnota nesporná – přinášely autentické, nesmírně cenné pohledy na bojiště táborů obou válčících stran. Spornější je to však u malovaných výjevů! Jsou samozřejmě vrcholně realistické, utilitárně koncipované jako apoteózy „osamělých posledních dělostřelců“, „statečných pěšáků“, „posledních výstřelů potápějících se lodí“ apod., umělecká hodnota řady z nich je nizoučká a také dokumentární obsah maleb je většinou chudičky nebo nepřesný, ba vyloženě chybný (týká se to především námořních výjevů). Ale v mnohých naopak najdeme např. propracované detaily zbraní a uniforem a lze litovat, že tehdy ještě časopisy nebyly barevné. Také typika jedinců byla mnohde reflektována výtečně dobře – sice ruští vojáci byli takto vypodobňování jako slovansky prostoduší, téměř dobráčtí chlapíci, jinak ale zarputilí bojovníci, zatímco japonské vojáky malíři často tendenčně vypodobnili jako zavilé kruťasy, s příslušnou divokou vizáží dálněvýchodních barbarů… Není vinou Klecandy či válečných fotografů a malířů, že se méně obeznalým čtenářům „Obrazového zpravodaje“ díky těmto malůvkám rusko-japonská války jeví až romanticky, ač ve skutečnosti to byla záležitost velmi krvavá (jen před Port Arturem ztratili Japonci za obléhání ruské opevněné základny desítky tisíc mužů!). Ale ti, kteří se vojenstvím na pevnině i mořích zabývají, i při takto profiltrované realitě tehdejšího dálněvýchodního bojiště z obrázků dobře vědí, o co šlo.
Ale právě tato obrazová složka „Zpravodaje“ je tím, co činí z listu unikátní relikvii a sběratelskou vzácnost. Totiž právě jejím prostřednictvím současník může pochopit ducha onoho tehdejšího váleční Ruska a Japonska na Dalekém Východě, ba ducha té zapomínané doby všeobecně!! Stejně jako čtenář před sto a více lety se může současník vcítit do vojenských událostí na pahorkatinách Mandžuska a vlnách Žlutého nebo Japonského moře a v představách postupovat oním historicky vzdáleným dějem, jako by byl jeho neviditelným účastníkem. Ano, v těch vrcholně účelových, vpravdě ilustrativních obrazech a obrázcích je nejen půvab, ale i značná hodnota „Obrazového zpravodaje“, neboť se tu intenzivně připomíná milieu válčení reflektované ze všech jeho možných stran. A vidět takto válku je pro mnohé zájemce o vojenství stejně cenné, jako mít o ní knižní faktografické soubory numerických a situačních údajů. Ty totiž naopak zpětně celou tragédii mohutného lidství bojujících stran redukují na popisy a výčty, takže kvůli tomu tyto knihy mají nulovou nebo minimální vypovídací hodnotu o lidské, psychologické podstatě války a z tohoto důvodu se obtížně čtou. Naopak velmi sugestivní jsou literárně zpracované osobní autentické příběhy, na způsob právě už vzpomenuté „Cušimy“ Novikova-Priboje, zprostředkovaná pravda o lidství ve válce leží i v takových obrázcích, jaké jsou v Klecandově „Obrazovém zpravodaji z bojiště (války rusko-japonské)“.
JAN KLECANDA
Beletristická tvorba tohoto autora, tendující k mravokárnosti a historizaci a prosazování dobra nad zlem, psaná prostě, oblíbená až do dvacátých let 20. století, se později – vedle moderní literatury – samozřejmě nemohla prosadit, takže jméno Jana Klecandy zapadlo. Ale právě kvůli „Obrazovému zpravodaji z bojiště“ a „Kronice války rusko-japonské“, ale i "Devatenáctému století" (vi dále) je dobré si Jana Klecandu připomenout.
Narodil se 6. března 1855 v Praze, kde prožil dětství a kde také vystudoval sedmiletou reálku a po ní pozemní stavitelství. Už v mládí – jak na reálce, tak na polytechnice – se snažil o psaní povídek a básniček, a dosti úspěšně, vždyť vycházely v „Humoristických listech“, „Palečkovi“ aj. V r. 1875 byl Klecanda odveden, a to k ženistům (tehdy pioneerům), ale pak krátce vyučoval na kadetce a nato byl dokonce technickým konzultantem plukovního štábu. Dlužno dodat, že ve vojenství měl Klecanda zálibu po celý život, o čem svědčí třeba soubor črt a povídek „Vojenské obrázky“, které vyšly v osmdesátých letech. Ostatně se k vojenství literárně několikrát vrátil i později… Po vojenské službě se Klecanda živil civilním učitelstvím, sepsal román „Bludičky“ a v časopise „Posel z Prahy“ se pravidelně objevovaly jeho drobné beletristické texty. Nějaký čas se věnoval pedagogické práci i mimo Prahu (Teplice aj.), ale v r. 1887 se ze zdravotních důvodů (měl vážné problémy psychologické povahy) učitelství vzdal a vrátil se do Prahy. Tam založil politický týdeník „Vyšehrad“ se zábavnou přílohou „Svatavečer“, do níž rovněž přispíval, převážně povídkami s humorným obsahem. „Vyšehrad“ ovšem Klecanda vedl v politickém duchu značně opozičním, takže se nevyhnul několika zásahům ze strany státní správy i moci. Také překládal a v devadesátých letech se věnoval i historiografickým pojednáním („Od Řípu k Bílé Hoře“, „Polsko v minulosti a přítomnosti“…), zajímaly ho i odbory a prosazoval myšlenku F. W. Raiffaisena pomoci i českému venkovu mj. zakládáním malých vesnických záložních a úvěrových družstev… Pro jeho neustálé kritiky politických poměrů byl v r. 1892 Klecandův „Vyšehrad“ (po patnácti letech!) úředně zastaven. Klecanda okamžitě zažádal o licenci na vydávání časopisu „Slovan“, ale ta mu nebyla udělena a Klecanda, aby uživil rodinu (měl manželku a syna)‚ musel odejít z Prahy. Uchytil se v Pardubicích, kde vydával časopis „Český Venkovan“, o který však byl malý zájem, nadto se kvůli svým dalším politickým kritickým statím znovu dostal do křížku se státní mocí a hrozily mu soudy. A tak jakmile se ukázala možnost vydávat v Praze obnovený „Vyšehrad“, Klecanda neváhal s návratem… Jenže když v r. 1900 zkrachovala tiskárna „Vyšehrad“, skončil i Klecandův časopis. S povděkem pak přijal Klecanda nabídku nakladatelství J. R. Vilímka vstoupit do jeho redakce a redigovat „Devatenácté století slovem i obrazem“ – na tehdejší dobu úctyhodné, obrovské, čtyřsvazkové dílo, které populárním způsobem shrnovalo veškerý vývoj ve světové politice, ekonomice, technice, stavitelství, kultuře… v právě uplynulém století na celém světě. Klecanda byl krátce i v redakci listu „Obrana zemědělců“, ale z ní kvůli politickým neshodám vystoupil… Pak dostal nabídku z akciové společnosti UNIE redigovat „Obrazový zpravodaj z bojiště“ a „Kroniku války rusko-japonské“. Klecanda ji přijal a v l. 1904 a 1905 se intenzivně věnoval hlavně těmto záležitostem. Pak se musel opět léčit, ale v r. 1907 dostal další nabídku J. R. Vilímka, redigovat „Humoristické listy“. Přijal i ji, ale choroba mu neumožnila setrvat v nich déle než rok, a znovu musel na léčení. Až v r. 1909 se dokázal ke své literární práci vrátit, ba vydržel u ní až do své smrti - 16. května 1920 v Praze; stihl napsat řadu knih, byť dnes už zapomenutých. Kromě toho vyšly tři svazky jeho sebraných spisů, o které byl ve dvacátých letech značný zájem a Klecandu konečně objevila širší veřejnost.
Z Klecandových beletristických prací jsem nečetl žádnou, a tak za nejhodnotnější Klecandův odkaz nadále považuji jeho „Kroniku války rusko-japonské“ – jediné české velké dílo, které o významném střetnutí na Dalekém východě v l. 1904 – 1905 uceleně a široce pojednává, třebaže i k němu je možné mít výhrady, a ovšem i jeho „Devatenácté století“. Je jen škoda, že zejména mladí současníci se k těmto pracím vracejí výjimečně.
Milan Jelínek
(Obrázek v záhlaví: 11palcový moždíř v Port Arturu)