MINOLOVKY - JEN LEHKÝ BOJ

Minolovka C112 je jako škatule z lepenky a také má tak ploché dno. Ještě má krátký trup se zvýšenou přídí, vpředu kormidelnu, na jejíž střeše je můstek s dálkoměrem, nad můstkem ční stožár s maličkým vraním hnízdem, na rampě nad můstkem, přichycené k přednímu stožáru, stojí světlomet, za kormidelnou je vysoký komín, čluny, větrací roury s deflektory… Na palubě předolodí stojí kanón ráže 88 mm, pro který je na lodi 100 nábojů, za zadním stožárem rychlopalný kanón ráže 37 mm… Posádka: Velitel nadporučík Bruder a 39 mužů palubního a strojního mužstva. Minolovky vyplouvají poté, co si nahoře usmysleli, že Hochseeflotte by se po nezdařeném výpadu k Norsku vůči konvojům zase měla poslat na moře a bojovat či se alespoň tvářit, že bojovat hodlá... „A jéjej, muňkové nás jedou spasit“, zní posměšně na dlouhých palubách, když minolovky míjejí obrněnce. Jinak ovšem na nich zůstává klid, protože velké lodě - jelikož císař si je milostivě přeje ušetřit - tak jako tak do bojové akce hned tak nevyplují, a čest válečného námořnictva zachraňují ponorky, torpédoborce a tahle hemživá drobotina, která musí čistit moře od driftujících vlastních utržených min a min Britů… Tudíž muňkové smejčí plavební cesty na Severní moře, což se děje tak, že vždy dva čluny jsou propojeny ocelovým lanem s řezacím zařízením, lano v širokém oblouku vlečou asi pět metrů pod hladinou a když lano narazí na ukotevní miny, řezací zařízení je přetne, mina vyplave nahoru, načež ji ostřelují kulometem, dokud nevybouchne... Hloupé je, že minolovky samy musejí nad minami nejdřív přeplouvat, a i když jejich ponor činí jen kolem 2 metrů, tu a tam se může stát, že o nějakou minu zavadí… Scéna pak může být tato: výbuch minolovce trhá příď, a záď jde pod vodu až nakonec. Na to se ve službě bere mimořádný zřetel, takže i mužstvo minolovky C112, je-li záchytné lano v moři, dřepí na zádi, až na zábradlí záďového oblouku – jsou tam muži palubní směny, topiči a strojníci, kteří mají volno, a i velitel a první kormidelník, protože místo toho právě řídí loď Geulen. Ti vzadu mají tak poloviční šanci, že případný náraz minolovky na minu přežijí, zatímco druhý kormidelník, strojní a kotelní mužstvo dole, které má službu, může jen doufat. Vzadu je tedy nával… Při poslední plavbě takto vyletěl do vzduchu C58 – urvalo mu to předek, kormidelna s obsluhou se poroučela do dvaceti metrů, zatímco mužstvo vzadu jen popadalo do vody. Za půl minuty zmizela celá loď... Těch jedenáct, co se zachránilo, dostalo nové námořnické pytle, zanedlouho i novou minolovku.[1]

Soulodí K o šesti lodích, zvané posměšně „Šnekáč“, je převedeno do základny Cuxhaven při Severním moři, a nadporučíka Brudera jmenovali jeho velitelem; C112 je vlajkovou lodí. Námořní správa nastrkala na minolovky muže zachráněné z potopených lodí, „nespolehlivé“ námořníky z bitevních lodí, záložníky a dobrovolníky, ale teď už asi dvacet procent původního mužstva chybí - pár chlapů sice zahynulo, avšak další skončili v kapavkových stanicích a námořnických kriminálech... Dobrovolníků je stále méně, záložníci jsou jen do počtu; poté, co vybuchla mina pod další lodí, dva dezertovali – chytili je a za hodinu zastřelili; byli to třicátníci od rodin... Geulen slouží na C112 jako druhý kormidelník.

Námořní nadporučík Bruder je malý ťulpas, který začínal na pancéřovém křižníku YORCK, ale ještě předtím, než se tento někdejší čtyřkomínový krasavec v listopadu r. 1914 potopil na mině, přeložili Brudera do Cuxhavenu k výcvikovému útvaru, kde se obden po službě uchlastával (neboť to je přesný výraz) pivem a kořalkou a kde také v opilosti omylem vynadal kterémusi admirálovi do kurevníků. Nato ho strčili do basy a pak k minolovné flotile. Bruder měl těžký komplex malého muže, proto nosíval boty s vysokou podrážkou a u kábatu či saka zvednutý límec, což prý ho činilo vyšším; měl také pichlavá praseči očka, věčně pootevřené, nasupené, do trubičku vyšpulené rty a schopnost stále ječet příkazy, rozkazy, ponaučení… Ve Schwerinu k němu patřila manželka, která však mu nikdy nenapsala, a sto osmdesát centimetrů vysoký, frapantní levoboček, jehož zplodil kterýsi příslušník schwerinské armádní posádky... A tak poručík Bruder nesnášel nikoho, tudíž nikdo nesnášel ani jeho, a jen když byl namol opilý, nechával mužstvo nastoupit na palubu a pokoušel se námořníky hubičkovat, zatímco v kocovině náruživě uděloval tresty. Vyznával Viléma II., neboť ten měl slaboučkou levačku, a Bruder ctil všechny muže, kteří - ač přírodou poznamenaní podobně jako on - to „někam dotáhli“, což mu dávalo chorobně zbytnělou naději, že to „někam“ dotáhne také. Císařových obrázků měl v kajutě na stěnách několik a Bolz tvrdil, že „jeden má určitě taky na prdeli“. Když kotvila jeho C112 na předku „Šnekáče“ v přístavu, Bruder v parádní uniformě vyrazil do města a když se potom ožral v kterési vinárně, významně se prohlašoval za „velitele menší tajné flotily“, a hrozil, že toho, kdo ho prozradí, zastřelí. Jinak ale Bruder těžce nesl, když někdo jiný v opilosti spáchal nepřístojnosti a udělal tak hanbu císaři, branným složkám a státu. Třeba: Lehký křižník NORIMBERK na přední stráži v Německém zálivu - v důstojnické jídelně je velkolepá hromadná pitka, všichni jak zákon káže; první důstojník si nechává namazat hořčicí holou zadnici, vystrkuje ji z okna a poručíci vysvětlují: „To je náš nejnovější reflektor.“ Wilhelmshaven: Na Oldenburger Strasse, jedné z hlavních ulic města, nepochybně zešílel kterýsi fregatní kapitán – chystal se přejít, ale místo toho si lehl, ulici přeplazil, na opačném chodníku zapěl Marseillasu, tvrdil, že „náš císař půjde vládnout do Ruska“ a lidem rozdával peníze… Nacionalista nadporučík Bruder často nad těmito a podobnými zprávami a zvěstmi vzdychá a vzdychá…  

Je polovina května 1918. Bruderovo soulodí C se zrána za řídké mlhy sune vyznačeným koridorem Helgolandským zálivem, aby vzápětí začíná s čistěním moře od britských min podél Východofríských ostrovů. Geulen má službu v malé kormidelně, velitel je na můstku. Geulen si trpělivě hlídá dílce a tu a tam zívne, vedle stojí službu konající poručík Hoch - zástupce velitele, které se s velkým hrnkem kávy v ruce a snaží prohlédnout mlhu. Dole na přídi a na každém boku je hlídka… Za lodí v úplavu jsou vidět jen tři následující. Čeká se, že Slunce konečně prozáří a zvedne mlžné chuchvalce a bríza je odžene…

A pak! Nahoře na můstku zní zvonec a hned nato ječí Bruder: „Ponorka, je tam ponorka!! Okamžitě poplach všem lodím, a na bojová místa!!“ Prostředí na lodi oživuje, ostatně všichni byli připraveni, že za chvíli začne manévr, odvinou se řezací lana, ba i muž s lehkou strojní puškou k odstřelování min už je na palubě… Velitel vpadá do kormidelny a velí: „O kvartu doprava, honem,“ sápe se dorozumívací trubce a ječí dolů do strojovny: “Nejvyšší rychlost, chlapi!“ Pak letí zase na můstek a řve na signalistu: „Dejte všem: Za mnou, lana neshazovat!“ Bruder zůstává venku, dole se hrne k dělu obsluha, sundává plachtu, otevírají se nábojové truhlíky, hlaveň se otáčí… Geulen mění kurs a snaží se zrakem proniknout mlhou, poručík Hoch se dívá dalekohledem. „Aha, tamhle je,“ ukazuje pak. Geulen se dívá - ano, v nevelké dálce na hladině spočívá v řídké mlze táhlé nizoučké těleso ponorky s výraznou věží a buď stojí, nebo pluje velice pomalu. „Angličan,“ ječí velitel, „je to Angličan!!“ Připraven je také jak zadní rychlopalný kanón, tak muž se strojní puškou. „Hlásit dálku, zamířit a čekat, dám povel,“ počíná si nezvykle rozhodně po můstku poskakující Bruder. Od dálkoměru na rampě uprostřed lodi letí údaje, hlaveň kruppovské osmaosemdesátky se zvedá, námořník u zaměřovače tiskne oko k optice; náboj do hlavně už nacpali a závěr je uzavřen… „Jako kdyby tam nikdo nebyl,“ drmolí si pro sebe poručík vedle Geulena, „nevidím nikoho ani na věži, ani na palubě – může to být opuštěný vrak, což ale je nepravděpodobné, Britové by takhle samotnou ponorku nenechali.“ Loď vedená Geulenem dokončila oblouk, ostatní lodě „Šnekáče“, pokud je vidět, následují – na těch předních už jsou také připraveni u děl, velitelé dalekohledy sledují signály z C12. Ale chvíli je klid, velitel soulodí chce mít jistotu, že ponorka je skutečně britská. A až pak: „Připravit“, vyjelo z Brudera fistulí, “…pal!“ Střelec u děla trhá šňůrou, dělo bouchne, cuká zpět, závěr nábojové komory se otevírá, hlaveň vydýchne výstřelový dým, na palubě zvoní hylzna. Hned dělo zase nabíjejí. Zadní rychlopalka zatím nestřílí. Všichni hledí k nepříteli, nebude obtížné jej dorazit… Stranou od ponorky se zvedá fontána, nadto byla rána krátká. „Opravit – zamířit!“ Znovu se nad palubou nese volání údajů… Jenže, co to!! Náhle se nad velitelskou věží ponorky objevují signalizační praporky. Bruder se dívá, poručík Hoch se dívá, od dálkoměru se dívají…, napětí roste. Ano, z ponorky kamsi signalizují!! Nato je slyšet Bruderovo vyděšené zakvílení: „Ihned všem lodím: Otočit všichni najednou do protikursu. Okamžitě!! Musíme do mlhy!!“ Podporučík Hoch tuhne: „Probůh, vždyť tam mají torpédoborec!“ Geulen zvedá pohled od kompasové růžice a třebaže rychle otáčí malým kormidelním kolem, dívá se tam, kam poručík. „Doprovází ji. Je poškozená, tak poslali tohohle, aby ji eskortoval domů.“ Ano, nalevo od ponorky je jakýsi stín, šedá hmota. A ta se rychle obrací a u přídě se jí zvedá vlna…. Minolovky „Šnekáče“ o překot mění kurs a plují pryč, přímo na východ, neboť tam někde jsou vlastní strážní torpédoborce, které jim pomohou… Ale poručík běhá v kormidelně od okna k oknu a rozčileně volá: „Proboha, co to velitel dělá?! Proč utíkáme?!! Přece máme bojovat a ne zdrhat!!“ C12 je nyní poslední, nejblíže v dostřelu torpédoborce, a ten se začíná blížit. Velitel přichází, dalekohled na prsou, u kabátce zvednutý límec, pohled až vystrašený: „Možná mu ujedeme,“ vypravuje ze sebe, jako by čekal, že mu to poručík Hoch potvrdí „mlha nám pomůže.“ Poručík však se proti veliteli němu staví skoro výhružně – Geulen je překvapen, jak si podřízený dovoluje porušit zásady subordinace a jak bez okolků hovoří: „Jak to, že ujedeme, pane nadporučíku?! Proč na něj nestřílíme?! Tohle je podle všeho standardní britský torpédoborec s jedním silným a jedním slabým komínem, má tři stomilimetrová děla a jeden malorážní kanón…“ „Mlčte!“ štěkne šokovaný Bruder a hledí zespodu do odhodlané tváře podporučíka, „já se vás neprosil o přednášku!!“ „…a my mám dohromady šest osmaosmdesátek a šest rychlopalek, mohli bysme ho vyřídit.“ „A já vám znovu říkám, mlčte, pane poručíku! Tady velím já!“ „Jenže velíte špatně, pane nadporučíku. Otočil jste naše soulodí zadkem k němu, takže teď jsou nám osmaosmdesátky k ničemu a sedmatřicítky ho nezastaví. Ale kdybychom teď byli v kýlové tvaru a na paralele s ním, naše boční salva…“ „Dost! Rozkazuji vám mlčet!! Kdo vám dovolil mi tohle říkat, člověče!!“ syčí Bruder a jeho tvář je fialová vztekem, „ten Angličan má rychlost pětatřicet uzlů, my se vlečeme jako kachny. Vymanévruje nás, pohraje si s námi…“ „Znovu vám říkám - máme převahu v dělech, osmaosmdesátky by ho zpomalily…“ Vtom se u lodi zvedá gejzír vody. „Proboha, už střílejí!!,“ vyjekne Bruder, „a co dělá náš přední kanón, proč ještě nezačali?!“ „Protože Angličana nemají v úhlu, museli by prostřelit tuhle boudu,“ šklebí se poručík. Velitel ho neposlouchá a hystericky ječí na střelce u rychlopalného kanónku vzadu, civějící na torpédoborec: „Na co čekáte! Palte přece, smradi!!“ Obsluha děla míří, sedmatřicítka dává ránu za ranou… Torpédoborec se rychle blíží – další zážeh na přídi, další dopad… Poručík Hoch říká jako by Geulenovi: „Naštěstí, jak nás dohání, může pálit jen z předního děla, ale až bude tady a postaví se k nám bokem, spustí jeho všechny tři čtyřpalcovky, možná na nás pošle torpédo - a můžeme se světem rozloučit…“ Třetí granát dopadl už hodně blízko pravého boku a jeví se, že torpédoborec se zastřeluje právě na poslední loď. Vezme nás pěkně odzadu, jednoho po druhým, stačí jedna díra pod čarou a pojedeme štandopede ke dnu, myslí si Geulen. „Kormidlo deset vlevo,“ velí zvenku do budky Bruder. Kanónek vzadu vytrvale dává ránu za ranou a když to slyší na předních lodích, jejich sedmatřicítky začínají práskat také, třebaže střely jdou hrůzostrašně blízko C12. „Je k neuvěření, co tady provádíme – mažeme pryč jako hejno slepic,“ zelená vzteky poručík a dál se dívá na torpédoborec dalekohledem. „Už se stočil, už se zastřílel a teď do nás bude bušit jako kladivem… Už pálí i jeho prostřední dělo! Geulene, pozor, tohle bude blízko!“ Kratičký šustivý hvizd a - prásk! Rána šla do nástavby za můstkem – rozletěly se trosky, šlehl plamen, člun vedle komína spadl s držáků a sletěl na vrchní palubu, vedle něj se válí muž – je to kuchař, má utrženou půlku obličeje, krev se mu řine za límec, na palubu, ale muž leží tiše, v šoku, pohled skelný. „Odneste ho dolů,“ ječí z můstku velitel. Poručík vybíhá z kormidelny a řve na Brudera zblízka: „Jestli se mu celé soulodí okamžitě nepostaví bokem a nezačne pálit osmaosmdesátkami, jsou z nás za chvíli cucky!“ „Jak to, že opouštíte své stanoviště!!“ vřeští velitel, „už jsem vám řekl, že…“ Další výbuch, tentokrát na hraně přední paluby, střepiny drnčí a sviští vzduchem a když se rozptýlí kouř, tři muži z obsluhy předního děla jsou zabiti, čtvrtý se kroutí v bolestech, odhozen až nad průvlačnici. Bruder leží za plechovým zábradlím můstku, poručík Hoch klečí, hlavu unaveně opřenou o sloupek a jako by přemýšlel. Když ho bere zakrvácený signalista za rameno a ptá se „je vám něco?“ podporučík se hroutí – nad pravým okem má díru, oko je vyhřezlé, levé oko už se také nedívá, zadní půlka lebky chybí, je tam díra obkroužená zbytky kosti a mozku, hlava je prázdná, lehoučká… Bruder volá dolů: „Hej, dva chlapi sem! Je tady mrtvý.“ Pak zvedá dalekohled… Geulen je otřesený, ale raději se na poručíka nedívá a soustřeďuje se na řízení lodi. Bruder pozoruje torpédoborec. Ten teď posílá ránu za ranou a C12 je jako na střelnici – granáty dopadají kolem a už dva další zasáhly. Angličan se drží chytře šikmo vzadu, kličkuje, jako by jeho velitel věděl, že od předních děl ráže 88 mm na německých minolovkách hrozí jeho lodi největší nebezpečí… Pak rána, můstek C12 dostává zásah – sklo budky se tříští, plošina se s rachotem hroutí, Bruder a Geulen padají z výšky na palubu, signalista kamsi zmizel… Ticho, tma... Za jak dlouho Geulen otevřel oči, neví, je otřesen, pak slyší rány, probírá se…; leží mezi harampádím – troskami můstku, vidí válet se i jiné muže na palubě středolodí, zřejmě jsou zranění nebo bez života, jinak nikde nikdo… Loď však pluje – komín dýmá, náboční vlna šumí, kdesi pálí děla… Geulen slyší vzdechy a volání: „Pomozte mi!“ Geulen ztěžka vstává a mátožně jde po hlase – bolí ho noha a bok, ale krev nikde, asi jen úder o palubu… Rychle se Bruder visí za sloupek zábradlí nad ubíhající rozčeřenou hladinou moře, má zkrvavenou tvář, zřejmě se drží tak tak, šklebí se námahou, ale když vidí kormidelníka, umlká, jako by Geulen měl sám vědět, co musí udělat: Ihned vytáhnout velitele na palubu, zavolat zdravotníky! Jenže Geulen? Mlčky stojí na hraně paluby nad velitelem, nezajímá ho, co se děje kolem, jakoby s pobavením shlíží na Brudera a vychutnává si jeho neštěstí. Ten tam dole že je mocipán nad soulodím? Tohle že je ten zpupný, vzteklý, krutý nadporučík Bruder? Tahle nemohoucí flaksa povlečená uniformou, ubožátko třepotající se vedle trupu minolovky jako fangle? Bruder jako Kessel, všichni jsou takoví! Nadutí panáci, jejichž životním smyslem za války jako by se stalo brutálně dávat obyčejným námořníkům najevo svoji převahu nad nimi… Teď by stačilo Brudera nechat tak, prostě mu nepomoci – otřískán o trup spadl by do vody a zůstal za lodí, nikdo by ho nenašel… Geulen se o nic nesnaží a jen se dívá do toho malého kulatého obličeje, hloupého, zakrváceného a rozteteleného strachem, a Bruder pohled opětuje. Stále mlčí, což je velmi podivné u člověka, který skoro nikdy nesnižoval hlas a rozdával jen urážky, a také Geulen svírá rty. A přesto mezi nimi proudí pletence vět a v těch větách je vše, vše o tomto námořnictvu odsouzeného k porážce, o příčinách té porážky, o tom, kdo jsou „oni“, kdo jsme „my“…, jeden vysvětluje a prosí, druhý nenávidí a zdůvodňuje. Netrvá to dlouho, deset vteřin, a Bruder ví, že je docela v moci tohoto obyčejného pomocného kormidelníka, jenž stojí rozkročen na palubě nad ním a studeně shlíží, a je to pohled plný odporu a msty… Avšak pak Geulen poklekává, nachyluje se, jeho pevná ruka svírá zápěstí Bruderovy ruky, tahá nadporučíka nahoru, pomáhá mu přes hranu nábočí…, načež malé hekající tělo nechává ležet na palubě jako rozpláclou polomrtvou žábu, jde sehnat zdravotníka a pak pomáhat s řízením lodi.

Naštěstí britský torpédoborec začaly ostřelovat německé lodě kterési poloflotily torpédoborců, z nichž zaslechli palbu, a poloflotila vyrazila do boje, takže se nepřítel stáhl, pak se mezi obě strany znovu milostivě položila mlha, palba ustala… C12 s rozbitým kormidlovacím systémem nějakou dobu bezmocně kroužila, avšak naštěstí se ji podařilo jakž tak uřídit pomocí strojů a brzy ji vzala do vleku jiná minolovka… Brudera, kterého mezitím dopravili na lodní ošetřovnu, večer odvezli do námořnické nemocnice; Geulen ho už nikdy neviděl.