HA/LA (podle angl. High Angle/Low Angle = vysoký úhel / nízký úhel) = britské označení pro dvojúčelová děla (a jejich řídící systém) k palbě na vzdušné cíle a na pozemní cíle používané od r. 1916 do r. 1947. Nahradila je zdvojená zkratka AA/SU (z angl. anti-aircraft/surface).
Hamak (od fr. hamac – čti amak, angl. hammock) = v námořnictví závěsné síťové nebo plátěné visuté lůžko řadového člena posádky, používané na lodích od konce 16. století. Na lodích 19. století býval hamak nejčastěji necelé 2 m a asi 1 m široký pruh silného plátna, opatřený v rozích kovovými kruhy k uchycení. Tyto kruhy se navlékly na tyč uchycenou do háků pod stropem palubního oddělení cca 1,5 – 2 m od sebe, a to nejlépe po směru lodní osy. Po zavěšení tyče resp. hamaku se do plátna uložil námořník, který byl takto při odpočinku vystaven mnohem menšímu kymácení, než kdyby spal na pevném lůžku (palandě). Po odpočinku se hamaky balily do nepromokavého plátna a ukládaly do hamakových skříní (regálů) v podpalubí, avšak na válečných lodích se často ukládaly i do schrán v brlení vrchní paluby nebo návětrných palub nástaveb (odtud hamakové brlení), takže skýtaly částečnou protistřepinovou ochranu v palubním prostoru za brlením.
Hamakové brlení = na plachetních a paroplachetních lodích takové zábradlí vrchní paluby, do něhož se ukládala sbalená a nepromokavým plátnem chráněná závěsná lůžka posádky. Na pancéřových válečných taková zábradlí zmizela v sedmdesátých letech 19. století, neboť jejich účinek byl malý a znesnadňovala rozhled (viz i Hamak).
Havárie (od arab. avár = nehoda, nedostatek, škoda) = původně avarie (do cca konce 19. stol.), výraz pro závažnou nehodu, zejm. námořní. Za těžkou avarii se považovalo proražení lodního trupu způsobené najetím na břeh nebo podhladinový objekt, srážkou, explozí…, ostatní havárie, po kterých zůstala loď na vodě, ale nemohla plout dál, byly střední, anebo lehké (odření, promáčknutí trupu nebo kýlu, poškození výstroje…).
Havran (lat. corvus) = lehký padací můstek přidržovaný lany na antických lodích, používaný při abordáži – útočnému přeloďování bojovníků z jedné lodi na druhou. V 19. století označení jakéhokoliv lehkého můstku mezi lodí a pevninou nebo lodí a lodí.
Helhoffit = stará, v Rakousku-Uhersku užívaná třaskavina složená dinitrobenzolu a kyseliny dusičné. K její explozi došlo až poté, co se obě látky smísily, proto se obě složky ukládaly do granátů (bez zapalovače) o dvou oddělených dutinách, a v každé byla jedna složka. Náraz při dopadu granátu způsobil rozrušení dutin a smíchání složek… Helhoffit byl velmi účinný, ale manipulace s látkami a jejich instalace do netypických střel nebezpečná, proto se tento druh munice neujal.
Helika (od fr. hélice čti elís, od lat. helix = hlemýžď, šnek) = šroubová křivka, šroubovice, též kdysi míněn lodní šroub, čímž se charakterizovala jeho koncepční tvarová odlišnost od lodní vrtule. Frégate à hélice (fr.) = šroubová fregata.
Helikoida = šroubová plocha.
Hlaveň děla (viz Dělová hlaveň)
Hlavičkář = velký nástroj, 7 – 8kg hmotnosti, prostřednictvím něhož se dotvářely nýtové hlavy závěrné, případně přípeřné (jak se kdysi říkávalo). V lodním stavitelství a opravárenství byla např. při instalaci železné obšívky takováto technologie: skrze dva pláty, které měly být při spojeny, už s předvrtanými nýtovými otvory a přesně sesazené tak, aby otvory byly ve stejné ose, se provlékl rozžhavený nýt, většinou z nitra trupu, už s hotovou vnitřní (přípeřnou) hlavou; poté dělník na vnější konec nýtu přiložil hlavičkář s vybráním přesně vytvarovaným do potřebné podoby nýtové hlavy (závěrné), načež se údery kladiv na hlavičkář hlava nýtu rozšířila a dotvarovala, přičemž spodní plochou musela dokonale přilnout k plátu obšívky nebo do záhlubně. Od druhé dekády 20. století se požívaly pneumatické aj. mechanické hlavičkáře respektive nýtovací soupravy. (Viz Nýtování lodní).
Hlídková loď (angl. watch vessel) = loď, jejíž posádka měla za úkol sledovat námořní a pobřežní (později i vzdušné) pohyby nepřítele v dané oblasti, a to buď u pobřeží, např. v blízkosti přístavu, nebo na moři, např. v blízkosti formace lodí. Pluly po určené trajektorii, a jejich posádky sledovaly jen určený sektor. - Ještě na počátku 20. století nebyly pro tuto službu u pobřeží pořizovány speciální jednotky, a hlídkovými loděmi byly ty, které nebyly vhodné k oceánské službě nebo nebyly významné pro zásadní střetnutí větších lodních formací. Nejčastěji se tak stávaly hlídkovými plavidly staré lehké křižníky, avisa, dělové čluny, torpédoborce či torpédovky, ale za 1.SV byly využívány i ozbrojené rybářské čluny apod. Obdobou hlídkových lodí byla strážní plavidla (angl. guard ships), která však zůstávala ukotvena a měla i obrannou funkci; často to byly pomalé lodě, např. dělové čluny, ale i ozbrojené trawlery apod.
Hloubkoměr (angl. bathometr, podle řec. bathos – hloubka) = každé, i nejjednodušší zařízení ku zjišťování hloubky vody pod kýlem lodi, nejnověji jsou to technická zařízení k měření hloubky vody využívají ultrazvuku – v českém žargonu echosonda (angl. echo sounder, v amer. angl. depth sounder, rusky echolot). Hloubkoměrem byly původně kameny na provazech opatřených uzlíky v určitých krátkých vzdálenostech, později olovnice - závaží hmotnosti až 25 kg upevněné na laně s vyznačenými délkovými jednotkami (stopy, metry…). Olovnice uzpůsobené i ke zkoumání dna měly vespod otvor, v němž byl namačkán lůj, na který se dole na dně přilepovala hornina. Olovnice měla nevýhody: byla i s lanem velmi těžká a namáhavě se tedy zvedala, měla svislé, tudíž také délkové odchylky způsobované pohybem lodi, mořskými proudy aj. Hooke, Desaguilliers, Hales, Brooke aj. tedy navrhovali rozdělit olovnici na těžkou část (závaží) a lehkou (plovák), při čemž těžká (např. dělová koule) by se po změření hloubky oddělila a zůstala na dně. Výhodnější byly bathometry nespočívající na laně, ale měřící na základě změny tlaku vody v různých hloubkách (Morse, Johnson, Schneider). Rousset navrhl měřit hloubku za pomoci zařízení s vodní vrtulkou, připevněného na plášti bathometru, vlastní vahou klesajícího ke dnu a po nárazu zase samočinně stoupajícího – při klesání se otáčky vrtulky přenášely přes hřídel na zapisovací zařízení, přičemž každá otáčka rovnala se překonání určité hloubky, po nárazu na dno se zapisovač vypnul a bathometr, zčásti zpětně hnán i vrtulkou, zase vystoupal, při čemž se také zaznamenalo, že bathometr vykonal dráhu ve smyslu V = od lodi šikmo dolů, náraz na dno, šikmo nahoru, při čemž loď za dobu práce bathometru urazila určitou vzdálenost, rovnající se straně doplňující ono V na trojúhelník. Za všech daných délkových hodnot se pak hloubka vypočítala. - Koncem 19. století se nejvíce používal hloubkoměr Hopfgartnerův. Ten využíval tlaku vody na uzavřené kovové krabice, jejichž stlačení tímto tlakem se zaznamenávalo na měrnou stupnici (nonius). Na ní pak, po vytažení přístroje, zůstala zaznamenána největší dosažená hloubka, bez ohledu na rychlost lodi, odchylky spouštěcího lana apod. Podobný přístroj sestrojil Casella v Londýně. Thomson využíval chemických postupů k barevnému vyznačení hloubkových hodnot, ale jeho přístroj (11 kg těžký a 1 m dlouhý) byl značně komplikovaný a neukazoval až tak přesně.
Hlubinná puma protiponorková (angl. depth charge) = jeden z druhů námořní munice, základní protiponorková zbraň v obou světových válkách. Její koncepce začala vznikat ve velké Británii v r. 1910, ale až po r. 1914 se zásluhou důstojníka výcvikové lodi pro torpédisty a minéry VERNON v Portsmouthu H. Tailora se objevila reálné podoba této zbraně, jíž se původně říkalo „svrhovací mina“ (angl. dropping mine) – byla to tenkostěnná nádoba naplněná výbušninou (TNT, amatol...), shazovaná v sériích ze záďové nakloněné plošiny torpédoborců. - První použitelné hlubinné pumy („Type D“) mělo Royal Navy až v lednu 1914, ve dvou verzích – menší, pro rychlé lodě, obsahovala 140 kg výbušniny, menší, pro pomalé lodě, 55 kg (pomalé lodě by nestačily odplout do bezpečné vzdálenosti od místa podhladinové exploze), vybaveny hydrostatickou rozbuškou s nastavení pro 12 m a 24 m, později pro hloubky až do okolo 100 m. Prvním útok hlubinnou pumou se uskutečnil 22. března 1916 poblíž pobřeží jihozápadního Irska, kdy Q-loď FARNBOROUGH zničila hlubinnou pumou německou U 67. Už v průběhu Velké války docházelo ke zdokonalování těchto pum včetně zvětšování hmotnosti výbušné náplně, takže hlubinná puma se stala značně efektivním bojovým prostředkem, zvláště když se na protiponorkové lodě začaly instalovat echoloty. Za 2. světové války, po dalším zdokonalením se hlubinné pumy shazovaly i z letadel, stavěla se i speciální protiponorková plavidla a významně se rozšířily a zlepšily prostředky k vyhledávání ponorek.
H. M. S. = His/Her Majestic Ship (angl. - Loď Jeho/Jejího Veličenstva) = zkratka před jménem válečných lodí Královského námořnictva Velké Británie.
Hodnosta (zastaralé, angl. officer, něm. a franc. charge, it. gradnato) = míněn každý příslušník branné složky státu, který měl jakoukoli poddůstojnickou, důstojnickou či admirálskou hodnost.
Hodnosti ve válečném námořnictvu (angl. ranks) = označení charakterizující pozici a význam jedince v hieraticky uspořádaném systému. Hodnost je spojena s určitými pravomocemi. U přísně hierarchických systémů hodností u ozbrojených sil dává určitá hodnost právo udělovat rozkazy nižším hodnostem. Hodnost se pojí s osobou, které byla udělena, zůstává jí i po převelení do zálohy nebo odchodu do důchodu. Osoba o ni může přijít pouze povýšením nebo degradací. - Občas bývá nesprávně používán pojem hodnost i v poněkud širším významu, kdy se pod ní rozumí nejen pravé hodnosti, ale i funkce. Např. commander (angl.) - komandýr je u nás často považován za hodnost u válečného námořnictva, ač jde - jak z překladu vyplývá - o funkci velitele obecně, a tedy commanderem mohl být fregatní kapitán stejně jako fregatní poručík.
Hodnosti u válečného námořnictva (v závorce armádní ekvivalent):
velkoadmirál (maršál),
admirál (armádní generál)
viceadmirál (divizní generál)
kontraadmirál (brigádní generál)
komodor (brigádník)
řadolodní či námořní kapitán (plukovník)
fregatní kapitán (podplukovník)
korvetní kapitán (major)
řadový poručík (kapitán = setník)
fregatní poručík (nadporučík)
námořní praporčík (poručík)
námořní kadet (podporučík)
Pro zajímavost: na přelomu 19./20.století bylo roční služné „hodnostů“ rakousko-uherského válečného námořnictva následující (v závorce uveden armádní hodnostní ekvivalent): admirál (polní zbrojmistr, generál jízdy) – 8400 zl., viceadmirál (podmaršálek) – 6300 zl., kontraadmirál (generálmajor) – 4200 zl., řadolodní kapitán (plukovník), fregatní kapitán (podplukovník) – 2000 zl., korvetní kapitán (major) – 1680 zl., řadolodní poručík (setník) – 1200 zl., řadolodní praporčík (nadporučík) – 720 zl., námořní kadet (poručík) – 600 zl.
Hotchkiss = značka lehkých palných zbraní vč. těch pro válečná námořnictva, která se prosadila koncem šedesátých let 19. století a udržela se dodnes. Do světa vojenství ji vnesl americký konstruktér B. B. Hotchkiss (1828–1885). Po vystudování a krátké praxi se rozhodl založit si továrnu na děla a munici, a tyto pak dodával do Mexika i do USA. V šedesátých letech přesídlil do Evropy a ve Vídni otevřel továrnu na výrobu patron, ale už v r. 1870 ji přenesl do Paříže, kde se Hotchkiss usídlil natrvalo. V r. 1875, kdy tento muniční závod odkoupil stát, si Hotchkiss založil jinou továrnu, na lehká děla a munici do nich, která se zakrátko stala věhlasnou. Nejdřív se prosadil revolverovým kanónem, který se pak stal ve Francii, Německu, Rusku a Velké Británii oblíbenou zbraní pevnostní a námořní, srovnatelnou s gatlingy a mitrailleusami. Kanón byl 5hlavňový, původně ráže 37 mm, na jednoduché lafetě. Oproti Gatlingu (viz Gatlingův kulomet) měly hlavně jednodušší, ale výkonnější systém nabíjení, odpálení a nové nabití, nicméně i tato zbraň se uváděla v činnost klikou. Kadence činila 150 ran/min. – Hotchkiss pak vyvinul i jednohlavňové zbraně, které měly automatický systém nabíjení i vyhazování prázdných nábojnic, ale tato lehká děla byla koncem století překonána zbraněmi jiných systémů. I tak se zbraně zn. Hotchkiss udržely ještě dlouho vysoký standard – např. za 1. světové války se proslavil těžký kulomet této firmy.
Houfnice (angl. howitzer) = typ polního a pobřežního děla, dělostřelecká zbraň určená především k nepřímé střelbě na cíle na odvrácených svazích, což těmto zbraním umožňoval náměr až 70°. První houfnice se objevily v Evropě v 15. století a jejich pojmenování pochází z češtiny, neboť původně to byla krátká polní děla husitů (odtud název, neboť zbraň používaly polní jednotky, tj. houfy, a neinstalovaly se jako děla stacionární). V 19. století menší dělo, z něhož se střílely koule, nebo kovový šrot. - Houfnice se vyznačovala poměrně krátkou hlavní (d/15 – 25), tedy i menší úsťovou rychlostí střely (300 – 600 m/sec), u pobřežního dělostřelectva střední až velkou ráží (např. v r. 1904 v Port Arturu měli Rusové na pobřežní frontě i 280mm houfnice) a používáním děleného střeliva – především trhavého, max. dostřel činil okolo 6 mil, kadence těžkých houfnic byla na začátku 20. století jedna až dvě rány za minutu. - Pobřežní dělostřelectvo do 1. světové války využívalo houfnice k ostřelování lodí na menší a střední vzdálenost, přičemž se předpokládalo, že těžké střely dopadající shora dokáží prorazit relativně tenké ploché pancéřové paluby, proniknout k vitálním částím lodi a vyřadit je. Nevýhodou ovšem byl dostřel, podstatně kratší než dostřel lodnách kanónů… V Rakousku-Uhersku byl na jaře r. 1918 učiněn pokus použít houfnici namontovanou místo přední dělové věže na obrněnci pobřežní obrany BUDAPEST k ostřelování italského pobřeží, ale k nasazení nedošlo. Houfnice však nesly některé říční monitory.
Hourání, hourácení = kývavý pohyb lodi vznikající hlavně vlněním hladiny, a to po podélné ose lodi, zatímco kývavý pohyb lodi podél příčné osy se zval kymácení.
HP, hp (angl. Horse Power = koňská síla, fr. cheval vapeur) = zastaralá, ale v historických textech a v britsko-amerických odborných pramenech dodnes používaná jednotka technické práce parních a spalovacích motorů. Jednotku zavedl J. Watt, konstruktér novodobého parního stroje, přičemž ji skutečně odvodil od práce vykonané 1 koněm („Jedna koňská síla je rovna výkonu, který podává soustavně pracující kůň, jenž zapřažený v žentouru zdvíhá náklad 180 liber a ujde při tom za hodinu 144 koleček o poloměru 12 stop“). Dnes 1 HP = 736 Wattů. // nHP (nominal Horse Power) – jednotka nominálního, jmenovitého výkonu, dříve uváděná u lodních parních strojů. Nominální výkon je takový, při kterém je dosahována maximální účinnost stroje, tedy kdy je poměr mezi energií získanou a energií vynaloženou k provedení práce za tutéž dobu co nejvýhodnější. Tento nominální výkon je značně větší než výkon indikovaný, zn. iHP, což je vnitřní výkon stroje předávaný pístům (a na pístu měřený). Výkon parních turbín se udával jako výkon měřený na hřídeli - sHP (shaft horse power).
Hrubá střelba = ještě na počátku 20. století se tak u nás říkalo jednak těžkému dělostřelectvu (také těžkým lodním zbraním – „hrubá střelba námořní“), ale i malým rychlopalným zbraním. Hrubou střelbou se tedy rozuměly buď takové zbraně, které nemohly být přenášeny, ale převáženy, a k jejichž obsluze nestačil jeden muž, nicméně se do hrubé střelby počítaly i zbraně, jejichž účinek se rovnal účinkům zbraním těžkým a byl skutečně závažný, zejména vůči živé síle – zde míněny např. gatlingy, mitrailleusy a kulomety, dříve i raketové zbraně.
Hřídel lodní (angl. ship shaft) = lodní část umožňující přenos hnací síly vyprodukované lodním motorem (parním strojem, parní nebo plynovou turbínou, spalovacím motorem nebo elektromotorem) na lodní vrtuli. Lodní hřídel je nejvíc namáhána na ohyb a kroucení, proto je velmi důležité jednak její materiálové složení (dříve plávkové železo, pak plávková ocel…), způsob výroby (slabé jsou válcované, silné kované, velmi namáhané hřídele byly z litiny, ale duté) a uložení lodní hřídele v ložiskách (slabé hřídele v kluzných, silné ve valivých). Dlouhé lodní hřídele bývaly složeny z několika částí, propojenými objímkovými spojkami. Článek, který přímo navazoval na převodovku nebo na hnací agregát, měl nákružky uložené v hřebenovém ložisku, čímž se zamezovalo přenášení tlaku od lodního šroubu. Na lodích, které mají dvě lodní hřídele a více, tudíž krajní hřídele vyčnívají z trupu, instalují se hřídelové konzoly, často spojené se zadní vaznicí.
Hulk (angl.) = vyřazená loď zbavená výstroje, výzbroje, stěžňů, vnitřního vybavení, strojů, kotlů… a sloužící už jen jako přístavní, pomocné plavidlo. Takto končívaly i kdysi velmi slavné lodě, a pohled na ně býval tristní… Hulky byly mnoha účelů – ty, kterým byla ponechána část nezbytného odpovídajícího vybavení, sloužily jako ubytovací jednotky, cvičné lodě, plovoucí lazarety, vězeňské…, avšak většinou i z takovéto pomocné služby byly vyřazeny a dosluhovaly jako plovoucí skladiště uhlí, potravin a munice… Plavidla zpustlá, zahnívající a rezavějící, pro mnohé staré námořníky jako předměty vzpomínek.
Hydraulický pohon (angl. hydraulic drive) = proud vody, tryskami prudce vyháněný z lodi, které tak uděloval pohyb. Soudobě se tomuto způsobu pohonu říká hydrodynamický či hydroreaktivní. Měl řadu variant, ale na velkých válečných lodích se neosvědčil, neboť při velké spotřebě paliva se dosahovalo malých rychlostí.
Hydrostatická deska – pevná = druh jednoduchého stacionárního kormidla, zpravidla jednoúčelového, využívaného např. ke směrové či hloubkové stabilizaci, otočná = (nastavitelná externě nebo ovládaná interně) druh jednoduchého otočného, pomocného kormidla směrového nebo hloubkového, které sloužilo jako přídatné zařízení hlavního kormidla (opět hloubkového nebo směrového – např. na torpédech).