V polovině listopadu r. 2008 se objevil ve stáncích s tiskem starší japonský film „Port Artur“. Byl na DVD, v pošetce, stál 45 Kč, a upřímně řečeno, větší cenu pro zdejší příznivce historie vojenství asi nemá. Přesto stojí za povšimnutí; skýtá jednu z mála možností poznat, jak nesmírně tragické události se při dobývání vyhlášené ruské opevněné námořní základny v r. 1904 odehrávaly.
Bylo jen otázkou času, kdy Japonci film o dobytí Port Arturu vytvoří. Neboť dobytí této významné základny na Rusech a triumf v rusko-japonské válce před více než stolety, třebaže vykoupený obrovským ekonomickým strádáním národa, patří k jedněm z mála velkých japonských vítězství na válečných polích; nemůže se k němu přirovnat ani žádný z dílčích úspěchů Japonců za americko-japonské války v l. 1941 – 1945 při jejich počátečním rychlém postupu Pacifikem, Oceánií a jižní Asií s přilehlými moři a archipelagy. Snese snad jen srovnání s proslulým vítězstvím Japonců nad mohutným loďstvem a vojskem (150 000 mužů) věhlasného mongolského usurpátora Kublaj-chána v r. 1281 u domácích břehů, při němž jim však pomohl legendární „božský vítr“. U Port Arturu však kamikaze chyběl… Ano, ten film musel vzniknout.
K předlohovému, reálnému ději: Port Artur byl od podzimu r. 1897 do ledna r. 1905 ruskou, značně opevněnou námořní základnou na jižním cípu poloostrova Kuan (Kuan-tung, rus. Kvantun) – apendixu poloostrova Liao, který vybíhá od jižního Mandžuska poměrně daleko do Žlutého moře, omývajícího břehy východní Číny a Koreje (pohled na mapu napomůže). Za rusko-japonského střetnutí v l. 1904 – 1905, jež bylo vyvrcholením mocenského soupeření Ruska a Japonska o Koreu, se o Kuan-tung respektive Port Artur vedly líté boje, zatímco jiné se odehrávaly mezi hlavními silami obou stran v jižním Mandžusku (Ja-lu-ťiang, Liao-jang, Mukden…) a samozřejmě na přilehlých mořích. Boje na zemi i na mořích byly o to drastičtější, že je obě strany vedly už vpravdě moderními prostředky (až 320mm děla, torpéda, kulomety…, telegraf, telefon…). Japonci měli na dobytí Port Arturu mimořádný zájem, neboť ze základny mohla Tichooceánská eskadra – součást to Baltického loďstva – narušovat armádní přepravu nepřítele na Žlutém moři z Japonska do Koreje, jejíž severní území se stalo nástupním prostorem 1. japonské armády ku dalšímu posunu do Mandžuska, k ruskému protivníkovi (přibyly k ní pak 2. a 4. armáda, zatímco 3. armáda měla dobýt Kuan-tung potažmo Port Artur). Ve Vladivostoku byl pak oddíl tří pancéřových křižníků a jednoho chráněného, který měl narušovat japonské transportní koridory na Japonském moři. A už dávno před zahájením války petrohradská admiralita naplánovala, že v případě střetnutí s Japonskem popluje z Baltu k východní Číně rezervní eskadra, která pak ve spojení s Tichooceánskou vytvoří drtivou převahu nad japonským Spojeným loďstvem, znemožní další posilování a zásobování japonských armád v Mandžusku, čímž bude rozhodnuto o celkovým vítězství carských sil nad vojsky země Vycházejícího slunce. Pokud tedy by se držel Port Artur a chránil Tichooceánskou eskadru do doby, než připluje posilové loďstvo, potud na japonské straně existovaly obavy, že císařská branná moc svůj zápas s carským Ruskem nakonec tak jako tak prohraje, přes zatím jeho úspěšné vedení - na pahorkatinách Mandžuska vykrvácejí nejlepší „vojáci Nipponu“, na japonských ostrovech se zhroutí ekonomika, a hrdost dynamicky a velmi nadějně se modernizujícího národa zmizí v propadlišti světového ponížení. Nejpesimističtější úvahy kalkulovaly s obsazením ostrovů Ruskem… O tom všem se však recipient dozvídá z díla „Port Artur“ okrajově, heslovitě, mnohdy nepřesně. Budiž – pojednávaný film není vzdělávací.
Tříhodinové kinematografické veledílo „Port Artur“ bylo dokončeno v r. 1980, ale i tak – kdyby, čistě pro představu, tuto látku (stejně jako třeba téma JAMATÓ) tehdy zfilmovali Američané nebo Britové, vznikla by propracovanější, i pro nás přijatelnější a určitě zajímavější podívaná; jenomže by nereflektovala duši japonského vojáka tak, jako to dokázal tento japonský film. Na druhé straně však je otázka, zda pak čistě japonské, pohříchu zastaralé filmařské počiny dokáže divák evropského regionu duševně vstřebat bez útrpných vzdechů, neznuděn, ba neznechucen.
Konkrétně: Na plátně (obrazovce) se nejprve předvádí sáhodlouhé seznamování s ansámblem aktérů děje – politiků (Itó), vojáků (Nogi, Kódama), prostých lidí – budoucích vojáků, jejich žen a milenek, dětí, rodičů…, to vše, za hluboce oduševnělých pohledů, slz, hádek, popíjené saké… Ve filmu se také některým někdejším Japoncům přisuzuje láska k Rusům – „národu Turgeněvů, Tolstých a Puškinů“, ač ve skutečnosti šovinismus Japonců a jejich zášť k carství byly od obsazení Port Arturu Rusy v r. 1897 enormní, a pokud se vyskytl někdo s dobrým vztahem k ruskému lidu a jeho kultuře, pak takových jedinců bylo v císařství jako šafránu a raději se drželi stranou…
Ale budiž, režisér potřeboval děj nějak „rozehrát“, a tak připusťme ledasco, zejména respektujme dobu, v níž dílo vzniklo, a hlavně provenienci. Horší je to s informacemi, které ve spojovacích textech kapitol tu a tam divák dostane. Např. Port Artur je označován za nedobytnou pevnost (tou by se základna možná stala, kdyby ji pomalí Rusové stihli dokončit včas a kdyby mnoho materiálu jejich zásobovači, stavbaři a důstojnictvo nerozkradli), parník SADÓ MARU se prý po setkání s ruskými křižníky musel vrátit do Japonska, ač ve skutečnosti byl tento potopen, zaručeně však byl míněn HITAŠI MARU, který byl rovněž potopen, a to u východního pobřeží, a to s asi tisícovkou nových vojáků a několika 280mm obléhacími houfnicemi (z hlediska lidských obětí to byla v l. 1904–1905 největší japonská námořní ztráta, a také ony obludné houfnice na Kuan-tungu Japoncům velmi chyběly, než byly dopraveny jiné), v námořní bitvě u Ša-tungu 10. srpna 1904 prý měli Japonci absolutní převahu (omyl – měli 4 bitevní lodě proti 6 ruským, ale křižníků a torpédoborců samozřejmě mnohem více, což ovšem neznamenalo „absolutní převahu“)… Velitelem posilové eskadry v Baltu byl dle překladatele Roždjestvenskij (správně Rožestvenskij), z Libavy udělali Libau, sdělení „když se dálněvýchodní flotila dozvěděla o obklíčení Port Arturu“ je nejen komické, ale i mylné - Tichooceánská se z Port Artur pakovala ne „když se dozvěděla“, ale když jí hrozilo rozstřílení na vnitřních kotvištích základny, na která začátkem srpna r. 1904 začala pálit pouhá dvě děla ráže 120 mm, umístěná na pozemní frontě, jednak naléhání dálněvýchodního místodržitele Alexejeva, ba samotného cara, aby se loďstvo před dobytím základny spasilo do bezpečí Vladivostoku, na dobu, než připluje II. Tichooceánská… A když Japonci dobyli kótu 203 a zahájili palbu na vnitřní rejdu Port Arturu, potopilo se tam prý kromě lodí 1. třídy ještě 30 křižníků (třicet!!!). To ovšem už je konstatování na úrovni běžného českého laika, který za „křižník“ považuje v podstatě každou loď, která má děla. (Pro upřesnění: ty lodě většinou jen klesly na mělké dno a Japonci je pak všechny vyzvedli a buď opravili a zařadili do služby pod „sluneční vlajkou“ hinómaru, nebo je rozebrali – bylo to 5 bitevních lodí, pancéřový křižník a chráněný křižník, což je z významných lodí vše, to ostatní bylo několik torpédoborců, dělových člunů a pomocné lodě). Dále: Japonci prý neměli v r. 1904 kulomety(!!), a světe, div se!, bitvu u Cušimy údajně Japoncům vyhrál nečekaný manévr obrněnce MIKASA a 30minutová palba… Takže bohužel téměř vše, co je ve filmu řečeno o námořní fázi rusko-japonské války (naštěstí je toho málo), je podáno chybně…
Ruský FORT II po pádu Port Arturu
Z hlediska výpravnosti filmu, tj. jeho scénického řešení: Krajina, kterou si vybrali režisér se scénografy, odpovídá jen zčásti uspořádání vrchů na Kuan-tungu (na severovýchodním úseku se nacházely výraznější a ostřejší kopce, bylo tam víc křovisek, ale i strží a proláklin), atrapy děl jsou nepovedené... Velmi kriticky je však nutno se vyjádřit o pojetí ruských opevnění; příslušní spolutvůrci filmu zřejmě nikdy neviděli žádný ruský uzel obrany v Port Arturu, a než by se zabývali studováním aspoň základní historické dokumentace, nevídaně si zafantazírovali, takže vypodobnění fortifikačních objektů na první linii přímé obrany základny, rozmístění a uspořádání baterií apod. je absolutně chybné. Je patrné, že film „Port Artur“ neměl kvalitní odborný dohled… Problematické jsou také třeba výstřely dávající bílo-fialové záblesky připomínající halogenovou zář, dopady střel kulometů s elektronicky řešeným zvukem jako při palbě vesmírných zbraní z letitých sci-fi špektáklů, vadí i příliš markantní umělé nasvícení scén.
Bojové fáze filmu směřují k patetičnosti a přemíře citovosti vojáků (neboť ve skutečnosti bylo chování a počínání pěšáků mnohem prozaičtější), Nogi je přehnaně otcovský, přerod jemného japonského učitele s rusofilskými sklony v armádního zabijáka nenávidícího Rusy naopak pravděpodobný je, ale zastaralost ztvárnění takové zásadní duševní metamorfózy je tu rovněž zřejmá, Rusové jsou vyvedeni až úsměvně, dikce „generála Kondratěnka“ je skutečně pozoruhodná stejně jako tančení kozáčka „vojákem“, který si křepčení natrénoval zřejmě až před natáčením…
Přes veškerou zastaralou a zkreslující filmovost se však v „Port Arturu“ jeho tvůrcům výtečně podařilo předvést, jak japonské útoky na jednotlivá postavení Rusů na perimetru Port Arturu probíhaly a jak nesmírně tragicky končily. V tomto ohledu je film vskutku cenný a už kvůli záměru tyto události vypodobnit je nepostradatelný. Japonské vojenské (taktické) myšlení bylo tehdy ještě zaostalé a kde měl rozhodnout důvtip, tam byly hnány tisíce vojáků v řadách přímo před ústí ruských polních děl, kulometů a pušek v opevněných nebo zpevněných postech. Masakry to byly strašné, a také boje muže proti muži v pevnostních objektech oplývaly smrtící brutalitou. I japonské velení bylo výbojem na kuantungském bojišti zděšeno; po zkušenosti z čínsko-japonské války v l. 1894 – 1895, kdy Japonci Port Artur snadno a rychle dobyli, očekávalo nyní podobný průběh operace, ale když už v bojích na pohoří Nan-šan (Ťin-čouská šíje) v dalekém předpolí pevnosti se ukázalo, že ztráty v japonských jednotkách jsou až desetkrát větší, než jaké se odhadovaly, byl to šok… Film někdejší hrůzu bojů a bojiště nejen respektuje, ale i akcentuje, navíc tvůrci k jejímu zvýraznění použili skokových kontrastů s trpícím, rozcitlivělým zázemím. Jenže takto v dobré snaze bohužel použili až mnoho „růžové barvy“, takže filmem se prolíná vokální slaďák ve stylu sentimentálních smyčcových anglosaských trháků z šedesátých let minulého století, což mnohý z našich diváků sice promine, ba přitom zaslzí, ale v tomto případě už je filmový výsledek za hranicí kýče.
Japonci nakonec onen klíčový severozápadní Pahorek 203 (rus. Vysoká hora) dobyli, dobyli i Port Artur - základna se vzdala 2. ledna 1905, ale až poté, co stráně kopců pod opevněnými temeny byly posety masami mrtvých těl císařských vojáků. Numericky vyjádřeno: Japonci ztratili na Kuan-tungu na 110 000 mrtvých a zraněných mužů (nepíši o ztrátách na válečných lodích). 1. ledna 1905 však Japonci měli na pozicích před Port Arturem stále ještě 100 000 pěšáků, dělostřelců, mužů v pomocných jednotkách, přístavní správě…, zatímco základnu bránilo už jen asi 14 000 ruských vojáků a námořníků, z toho 6000 zraněných nebo nemocných (přesto ruští a sovětští autoři neustále zdůrazňovali, že se pevnost ještě mohla, ba měla bránit). To ve filmu také není, o to víc ale japonské obrovské ztráty v závěru filmu před svým císařem oplakává velitel III. armády Nogi - brečí a brečí na kolenou tak úpěnlivě, že je z toho scéna až nepravděpodobná, nám až protivná. Nogi a jeho generálové sice měli vyhlazování svého vojska před očima, ale nelze domýšlet, že by na životy vojáků nazírali až tak tatíčkovsky, tím spíše, že Císařského hlavní stan sám nabádal „na počty padlých vojáků u Port Arturu (Rjódžun) se nelze ohlížet, důležité je dobýt základnu co nejdříve“. (Je však pravda, že Nogi, který mj. navštívil i Čechy, do konce svého života měl s výčitkami svědomí za mrtvé u Port Arturu problém a byl to zřejmě jeden z důvodů, proč se svojí manželkou při pohřbu císaře Mucuhito v r. 1912 spáchal seppuku.)
Japonská obléhací baterie před Port Arturem
A tak závěrem: „Port Artur“ je dílo, které líčí hrůzy za války u nás téměř zapomenuté, za bojů o mocně opevněnou námořní základnu, z níž je u nás povědomý už jen její název. Ne, nedá se říci, že - až na faktografické bludy - jde o film vyloženě špatný. Je prostě jen japonský a už antikvární. Přesto má významnou hodnotu ve věrném vypodobnění tragičnosti tehdejšího boje pěchoty s obránci mocně fortifikované nepřátelské linie. A kdo tento film neviděl, přes všechny banality, nepřesnosti, ba nesmysly, které obsahuje, nemůže pochopit, co se při dobývání pevnostní linie Port Arturu od srpna do prosince r. 1904 dělo, nepochopí také, jakým martyriem procházel gen. Nogi a důstojníci jeho štábu. Proto lze film přátelům historie vojenství s potěšením doporučit jako akvizici domácí filmotéky. Konečně i rýži se lze naučit jíst hůlkami, když se našinci zachce, a je-li porce za 45 Kč, pak se lze i nasytit, byť je to rýže starší a tu a tam je v ní černé zrnko.
„Port Artur“, režie T. Mazura, hudba A. Takašima, hrají T. Nakadai, T. Tanba, T. Aoi. M. Nacume aj. Japonsko, 185 min. Do ČR uvedla fa Řitka Video v r. 2008.
(Obrázek v záhlaví: Japonská pěchota vítězí - malba)
MJ