Anglický spisovatel Charles Dickens (1812 – 1870) psal v úvodu svého slavného románu „Nadějné vyhlídky“ o setkání nebohého sirotka Pipa s podivným mužem na temném a zamženém přímořském hřbitově. Pip vypráví, že ten „strašný člověk byl celý v hrubém režném plátně, s těžkým železným kruhem na noze. Člověk bez klobouku, v rozbitých botách a se starým hadrem uvázaným kolem hlavy. Člověk skrz naskrz promáčený vodou a celý zmazaný blátem, zchromlý od kamení, pořezaný od štěrku, popálený kopřivami a podrápaný trním. Člověk, který kulhal a třásl se zimou a koulel očima a vrčel a kterému jektaly zuby…“ Ano, tak vypadala lidská troska, jíž se podařilo uprchnout z vězeňské lodi, kotvící kdesi nedaleko. - Ale nebudeme se zabývat úrovní britského vězeňství, nýbrž pochmurnými plavidly, která v 19. století pomáhala řešit zoufalou situaci státní správy nejen Velké Británie, ale i Francie, Itálie a Španělska v přetíženém vězeňství. Zločinnost byla strašná, stávající kamenné kriminály nestačily… Je ale třeba podotknout, že soudy tehdy trestaly - zejména příslušníky nižších sociálních tříd – nesmírně přísně až nespravedlivě a do těžkého žaláře posílali chudáky i za krádež chleba… - Těm vězeňským lodím se říkalo bagna. Bagno byly ovšem původně bahenní lázně v Serálju v Cařihradě, kde hosty obsluhovali otroci, takže si lze toto označení vykládat jako sarkastickou nadsázku. Ostatně není přesně známo, proč a odkdy se tyto plující žaláře takto označovaly… Bagnem nemusela být jen loď, nýbrž i vězeňské stavení – stará kasárna, rozpadlé sídlo, staré kůlny s profukujícími škvírami…, ale zůstaňme u těchto pochmurných lodí, z nichž šel strach a jimiž mámy strašily zlobivé děti. - Ve Velké Británii, ale také ve Francii, Španělsku, Itálie a podél břehů severní Evropy stávaly vězeňské lodě tam, kde bylo zapotřebí přetěžké práce vězňů, v přístavech nebo na pobřeží – poblíž lomů, u rozestavěných pevností a základen, při stavbě vlnolamů, hloubení přístavů… ve Velké Británii např. v Chathamu, Plymouthu, Portlandu a Portsmouthu (Dickens právě jedno takové bagno poznal u Kentu), ve Francii v Toulonu, Brestu, Rochefortu…, v italské oblasti u Sicílie, v Anconě, Tarentu, La Spezia… - Vypadaly skoro stejně: velké vyřazené, stářím zčernalé koráby se špinavými, potrhanými zbytky plachet na stožárech, které neměly námořnickou posádku, neboť tato by na bagnech neměla co na práci (lodě byly na další působiště odvlečeny). A tak v osazenstvu lodi byla stovka dozorců a vojáků (podle množství vězňů) a až pět stovek trestanců. Záďová (a často i příďová) palubní nástavba s kormou byla osazena po dvou dělech trvale nabitých kartáči a nad úrovní paluby měla střílny - připomínala pevnost, kam nikdy nesměl žádný trestanec a která se při případné vzpouře vězňů okamžitě uzavřela a metala na vzbouřence oheň, železo, vařící vodu… Jinak byla záď bagna obvyklým obydlím velitele a důstojníků, zatímco dozorci a vojáci tam přebývali, jen pokud těmto nebyla vyhrazena příď… Střed lodi patřil trestancům – vrchní paluba sloužila ke shromažďování a pracovním činnostem, nižší paluby byly obytné, nejspodnější prostory sloužily jako temnice, zpola zaplněné hnijící vodou a plné krys, kam byli uvrhování nejtěžší provinilci, pokud nebyli např. za pokus o útěk oběšeni. Lehčími tresty bylo bití holí, bičování, přidušení v sudu s mořskou vodou, několikahodinové pověšení na ráhno… - Trestanci, neustále s okovem na noze a s vypáleným znakem na paži či rameni, měli na sobě vesměs řídké erární textilie pestrých barev, aby při případném útěku byl uprchlík nápadný, na nohou měli těžké boty. Jídlo bylo nesmírně nuzné: převařené (a někdy ani to ne) neloupané brambory, zahnívající, rovněž jen někdy převařená zelenina, zkažené nebo podřadné maso, vše vesměs nakoupené jako vyřazené produkty od sedláků či jatek. Strava však nesměla být až tak slabá, to aby trestanci neumírali podvýživou či byli slabí na práci. I tak ale byla smrt trestance běžnou záležitostí – oslabený organismus nedokázal vzdorovat zejména nakažlivým nemocím a vůči horkům či zimě byli trestanci bezmocní. - Kdo se na takovou loď dostal jako vězeň, brzy zdivočel a jeho jediným zájmem bylo získat a uhájit nejvhodnější pozici k odpočinku a spánku a být včas při rozdávání potravy. Pokud se vyskytla legrace, byla velmi drsná, rozptýlením byla láska a erotika, samozřejmě homosexuální, ne nepodobná sexu zvířat, nejsurovější znásilňování – i ze strany dozorců – bylo běžné. K útěkům docházelo, ale skutečně ojediněle, hlavně za noci, pokud se některému vězni podařilo nějakým téměř zázračným způsobem zbavit se okovu na noze, nepozorovaně se dostat za paluby do moře a přeplavat ke břehu, kde ho ovšem nikdo nevítal, ba naopak… - Denní režim se na jednotlivých lodích lišil, ale v zásadě začínal časně ráno. Po přepočítání vězňů na horní palubě tito buď přecházeli na břeh po lávce, nebo se přeloďovali na člunech, na pracoviště odcházeli většinou pěšky, provázeni kárami s chudou potravou a vodou, na kterých se nazpět vozili mrtví, zranění, vysílení, nemocní. - Pracovalo se dlouho do večera, jen s krátkými přestávkami, vesměs za každého počasí. Zde je třeba poznamenat, že ani služba dozorců a příslušníků strážních vojenských oddílů nebyla jednoduchá – měli sice dobré oblečení a slušnou stravu, mohli na vycházky na břeh, jednou ročně dostávali dovolenou…, ale jinak museli snášet tytéž útrapy počasí jako trestanci a také pobyt na lodi samozřejmě nebyl pohodlný. - Ve 22 hodin bylo na lodích už temno, hořely jen palubní louče, pochodně a svítilny, z ubikací mužstva se v sobotu ozýval opilé hulákání a zpěv dozorců a vojáků… Trestanci byli připoutání ve skupinách 20 – 30 lidí ke společnému řetězu a únava jim nedovolovala bdít… - Věznění na všech bagnech bylo všude více či méně kruté a vyčerpávající, ale nejpověstnější byla zřejmě bagna francouzská. Ve Francii bylo první bagno zřízeno královským výnosem v r. 1748 v Toulonu, další v r. 1750 v Brestu a v r. 1767 v Rochefortu. Byli na ně naváženi zločinci, ale za vlády Ludvíka XIV. i političtí provinilci a protestanti. Muži i ženy. Po revoluci v r. 1791 byl systém těchto námořních věznic reorganizován a jejich obyvateli se stávali už jen muži, odsouzení k nuceným pracím. V r. 1832 bylo zrušeno vypalování znaků na tělo a osm let poté ministr Rémusat začal dokonce usiloval i o zrušení těchto krutých věznic. K tomu ve Francii došlo až v r. 1852, ale týkalo se jen bagen v Brestu a Rochefortu, bagno v Toulonu existovalo dál, ale už jen jako skladištní loď, na které pracovali vězňové za mírnějších podmínek – zaniklo v r. 1873. Nadále však bylo funkční bagno v Saint-Martin-de-Ré, na kterém žilo ještě v osmdesátých letech 19. století asi 250 vězňů. V Itálii v té době (v r. 1888) existovalo ještě 39 bagen, neboť všechny snahy o jejich zrušení byly marné. Také ve Španělsku bagna existovala dál, zatímco Velká Británie od nich zcela upustila (v sedmdesátých letech 19. století už neměla žádné) a jejich „službu“ nahradila deportacemi do Austrálie. Královské rozhodnutí (Jiřího III.) využívat jejího území jako trestanecké kolonie ostatně padlo už v r. 1786, dva roky poté odplula k australským břehům první flotila s trestanci (poslední vyvezený britský trestanec dorazil do Austrálie v r. 1864).