Backbord (angl.) = levá strana lodi (po směru plavby).
Badžra = velká indická dopravní lodice, na příčném průřezu s kulatým dnem, bez kýlu, s jedním stěžněm, na zádi je kajuta pro cestující, kromě kormidelníka byl na lodi její velitel (zpravidla majitel) a 12 – 18 veslařů. Užívána hlavně na řece Huglí.
Baghala = plachetnice podobná dhau (viz Dhau), ale větší (výtlak do cca 400 t), se třemi stěžni ustrojenými jednoduchými plachtami a vybavená vesly.
Bagna (it. lázeň, pův. lázně v Serájli v Cařihradě) = hulk upravený na vězeňskou loď, mohlo to však být i vězeňské stavení – stará kasárna, rozpadlé sídlo, staré kůlny s profukujícími škvírami… - Ve Velké Británii, ale také ve Francii, Španělsku, Itálie a podél břehů severní Evropy stávaly vězeňské lodě tam, kde bylo zapotřebí přetěžké práce vězňů, v přístavech nebo na pobřeží – poblíž lomů, u rozestavěných pevností a základen, při stavbě vlnolamů, hloubení přístavů… ve Velké Británii např. v Chathamu, Plymouthu, Portlandu a Portsmouthu, ve Francii v Toulonu, Brestu, Rochefortu…, v italské oblasti u Sicílie, v Anconě, Tarentu, La Spezia… - Vypadaly skoro stejně: velké vyřazené, stářím zčernalé koráby, které neměly námořnickou posádku, nýbrž jen okolo stovky dozorců a vojáků (podle množství vězňů) a až pět stovek trestanců. Záďová (a často i příďová) palubní nástavba s kormou byla osazena dvěma třemi děly, trvale nabitými kartáči, a nad úrovní paluby měla střílny - připomínala pevnost, kam nikdy nesměl žádný trestanec a která se při případné vzpouře vězňů okamžitě uzavřela a metala na vzbouřence oheň, železo, vařící vodu… Jinak byla záď bagna obvyklým obydlím velitele a důstojníků, zatímco dozorci a vojáci tam přebývali, jen pokud těmto nebyla vyhrazena příď… Střed lodi patřil trestancům – vrchní paluba sloužila ke shromažďování a pracovním činnostem, nižší paluby byly obytné, nejspodnější prostory sloužily jako temnice, zpola zaplněné hnijící vodou a plné krys, kam byli uvrhování nejtěžší provinilci, pokud nebyli např. za pokus o útěk oběšeni. Lehčími tresty bylo bití holí, bičování, přidušení v sudu s mořskou vodou, několikahodinové pověšení na ráhno… - Trestanci, neustále s okovem na noze a s vypáleným znakem na paži či rameni, měli na sobě vesměs řídké erární textilie pestrých barev, aby při případném útěku byl uprchlík nápadný, na nohou měli těžké boty. Jídlo bylo špatné: převařené neloupané brambory, převařená zelenina, zkažené nebo podřadné maso, vše vesměs nakoupené jako vyřazené produkty od sedláků či jatek. Strava však nesměla být až tak slabá, to aby trestanci neumírali podvýživou či byli slabí na práci. I tak ale byla smrt trestance běžnou záležitostí – oslabený organismus nedokázal vzdorovat zejména nakažlivým nemocím, horku či zimě. - Kdo se na takovou loď dostal jako vězeň, brzy zdivočel a jeho jediným zájmem bylo získat a uhájit nejvhodnější pozici k odpočinku a spánku a být včas při rozdávání potravy. Pokud se vyskytla legrace, byla velmi drsná, rozptýlením byla láska a erotika, samozřejmě homosexuální. K útěkům docházelo, ale skutečně ojediněle, hlavně za noci, pokud se některému vězni podařilo nějakým téměř zázračným způsobem zbavit se okovu na noze, nepozorovaně se dostat za paluby do moře a přeplavat ke břehu, kde ho ovšem nikdo nevítal, ba naopak… Zde je třeba poznamenat, že ani služba dozorců a příslušníků strážních vojenských oddílů nebyla jednoduchá – měli sice dobré oblečení a slušnou stravu, mohli na vycházky na břeh, dostávali dovolenou…, ale jinak museli snášet tytéž útrapy počasí jako trestanci a také pobyt na lodi samozřejmě nebyl pohodlný... - Denní režim na britských vězeňských lodích začínal v 5. hodin ráno. Po přepočítání vězňů na horní palubě tito buď přecházeli na břeh po lávce, nebo se přeloďovali na člunech, na pracoviště odcházeli většinou pěšky, provázeni kárami s chudou potravou a vodou, na kterých se nazpět vozili mrtví, zranění, vysílení, nemocní. Pracovalo se dlouho do večera, jen s krátkými přestávkami, vesměs za každého počasí. Ve 22 hodin bylo na lodích už temno, hořely jen palubní louče, pochodně a svítilny, z ubikací mužstva se v sobotu ozýval opilé hulákání a zpěv dozorců a vojáků… Trestanci byli připoutání ve skupinách 20 – 30 lidí ke společnému řetězu a únava jim nedovolovala bdít… - Věznění na všech bagnech bylo všude více či méně kruté a vyčerpávající, ale nejpověstnější byla zřejmě bagna francouzská. Ve Francii bylo první bagno zřízeno královským výnosem v r. 1748 v Toulonu, další v r. 1750 v Brestu a v r. 1767 v Rochefortu. Byli na ně naváženi zločinci, ale za vlády Ludvíka XIV. i političtí provinilci a protestanti, muži i ženy. Po revoluci v r. 1791 byl systém těchto námořních věznic reorganizován a jejich obyvateli se stávali už jen muži, odsouzení k nuceným pracím. V r. 1832 bylo zrušeno vypalování znaků na tělo a osm let poté ministr Rémusat začal dokonce usiloval o zrušení těchto krutých věznic. K tomu ve Francii došlo až v r. 1852, ale týkalo se jen bagen v Brestu a Rochefortu, bagno v Toulonu existovalo dál, ale už jen jako skladištní loď, na které pracovali vězňové za mírnějších podmínek – zaniklo v r. 1873. Nadále však bylo funkční bagno v Saint-Martin-de-Ré, na kterém žilo ještě v osmdesátých letech 19. století asi 250 vězňů. V Itálii v té době (v r. 1888) existovalo ještě 39 bagen, neboť všechny snahy o jejich zrušení byly marné. Také ve Španělsku bagna existovala dál, zatímco Velká Británie od nich zcela upustila (v sedmdesátých letech 19. století už neměla žádné) a jejich „službu“ nahradila deportacemi do Austrálie. Královské rozhodnutí (Jiřího III.) využívat jejího území jako trestanecké kolonie ostatně padlo už v r. 1786, dva roky poté odplula k australským břehům první flotila s trestanci; poslední vyvezený britský trestanec dorazil do Austrálie v r. 1864.
Bajdara, bajdarka = lehká severská lodice o 6 - 18 veslech a 2 stěžních, zhotovená z tenkých dřevěných tyčí a z obšívky tvořené úlomky dřev nacházených na mořském břehu (v polárních oblastech dřevo neroste), upevněné houžvemi a kosticemi. Uvnitř je vyložena kůžemi sešitými velrybími šlachami. Pluje velmi lehce, rychlostí přes půl uzle, a uveze až 160 q. Alleutové na nich konají i celodenní plavby.
Bak = (1) původně vyvýšená část předku lodi (nad přídí, předolodí nástavba – angl. forecastle), určená k ochraně posádky tamtéž shromážděné před střelami nepřítele, později horní paluba na samém předku předolodí, kde se ve volném čase scházívala posádka. Vnitřní prostoty této části přídě sloužily jako skladiště drobných potřeba a materiálu (lan, natěračského nářadí…). (2) = velká mísa pro společné stravování několika námořníků najednou (personální složení skupiny jedlíků bylo většinou ustálené a říkalo se jí bakmáti od backmaate, na německých a rakouských lodích backmannschaft).
Baken = ruský výraz pro amers (viz Avers), plavební pobřežní znamení.
Bakláž (fr. bâclage) = (1) uzavření přístavního vjezdu či řeky řetězy, trámy, lany apod. za účelem ochranným, anebo též uzavření řeky. (2) = Uspořádání lodí v přístavu při jejich nakládání a vykládání, aby nepřekážely provozu na rejdě, molech a nábřežích.
Balanční kormidlo (ang. ballanced rudder) = takové kormidlo, které má kormidelní peruť protaženou ve směru vpřed (k přídi), tedy přes kormidelní peň, přičemž přední část takto dělené kormidlové perutě (desky, ploutve) je kratší, nežv zadní. Tím se hydrodynamické účinky na peruť výrazně zvyšují a efektivita kormidla i při pomalé plavbě vzrůstá o přibližně polovinu, a je ještě větší při vyšších rychlostech. - Balanční kormidlo se zavádělo ve čtyřicátých letech 19. století (např. na slavnou dopravní loď GREAT BRITAIN je instalovali v r. 1843), ale největšího uplatnění doznalo na pancéřových válečných lodích a velkých dopravních plavidlech. Užívá se dodnes, i když jsou už modernější typy kormidel.
Balander = holandský příbřežní a říční menší dopravní člun s jedním stěžněm a plochým dnem.
Balanza = sicilská dvoustěžňová loď poháněná i vesly, pro menší náklady.
Balaon, balaoñ = označení pro loď užívanou na Antilách - škuner, tedy loď dvoustěžňovou, s příčnými plachtami (ráhnovými) na předním stěžni a podélnými (vratiplachtami) na zadním. Rozdílem od škuneru jsou nápadně vysoké stěžně.
Balast (angl. ballast) = balanční zátěž či lodní přítěž, stviřená z železných kusů či litinových bloků, kamenů, pytlů s pískem, vodních měchů… Umisťuje se do spodku lodních trupů buď nastálo, nebo dočasně, aby se docílilo snížení těžiště lodi a tím se dosáhla větší stabilita lodi, a rovněž se používá k vyrovnávání nežádaného ponoření přídě respektive zádě, akurátně dávkovaný balast se používá také k přesnému ponoření lodi před jeho cejchováním. - Do 19. stol. se určovalo množství balastu (tedy i stabilita lodi) jednoduchými výpočty a odhadem. Od konce 19. století se na lodích s dvojitým dnem nebo i bočními tanky používá jako balast voda a to zhruba 0,3 až 0,4 nosnosti lodi. Není to už ani tak k zajištění stability (tu má i prázdná ocelová loď dobrou), ale k dosažení bezpečného ponoru (s potřebným zanořením šroubu), pro zabránění úderům přídě o vlny, nebo zajištění odpovídajícího trimu (= rozdíl mezi ponorem na zádi a přídi) apod. Množství balastu, který samozřejmě má vliv na rychlost lodi a např. spotřebu paliva pro strojový či motorový pohon, se upravoval ke konkrétním povětrnostním a plavebním podmínkám i k ekonomickému efektu.
Balastní nádrž (angl. ballast tank) = nádrž v lodním trupu, používaná od druhé poloviny 19. století. (1) Balastní nádrž v hladinovém plavidle sloužila ku zlepšení stability lodi (stabilizační nádrž - pak byla zabudována v bocích trupu) nebo k nastavení potřebného ponoru lodi (zátěžová nádrž - pak byla ve dvojitém dnu), zpravidla však byly balastní nádrže kombinovány. Napouštěly se otevíráním příslušných ventilů (kingstony, angl. kingston valves) v boku, outoru nebo ve dně lodi (ovládání bylo z některé paluby nad nádrží), vyprazdňovaly výkonnými pumpami, od třicátých let 20. století též vzduchem hnaným pod velkým tlakem do nádrží. – Na přelomun 19./20. stol. se na zejména velkých válečných lodích staly stabilizační balastní nádrže součástí systému, který zamezoval rychlému převrácení lodi po fatálním zásahu minou, torpédem apod., po nárazu na podhladinovou skálu… (viz Antirolingový systém). (2) Balastní nádrž v ponorce byla jedním ze základních prostředků k fungování plavidla jako ponořujícího se člunu – sloužila k vynořování a ponořování plavidla, k jeho vyrovnávání ve smyslu příčném i podélném a k nastavování úhlu vynořování resp. úhlu ponořování. Napuštění se rovněž dělo otevřením ventilů, vyprazdňování vzduchem z tlakových vzduchových rezervoárů. Balastní nádrže na ponorkách byly umisťovány vně tlakového tělesa – typickým příkladem byly tzv. sedlové balastní nádrže.
Balastýna (ballastýna) = kus zpravidla litého železa, většinou hranolovitého, speciálně připraveného, hmotnosti 15 – 20 kg, který se používal jako lodní balast. Byl určen k ručnímu přenášení a tvarován tak, aby se při použití více balastýn dosáhlo malého objemu balastu při jeho potřebné hmotnosti.
Balestra = v loďařství sochor nebo páka větších rozměrů, ale různých tvarů. Užívala se v loděnicích k přesunu těžších předmětů (např. mohutnou balestrou se sestrkovala menší loď z nakloněných saní - slipu na vodu), anebo i na lodích k některým těžkým úkonům (např. jako páka k natáčení kotvového spouštědla, jímž se kotvový řetěz vysmekl, kotva se zbavila podpory, spadla z lodi k hladině a klesala ke dnu).
Balise (franc.) = (1) plavební značka (bóje) na místě nebezpečného místa, např. podhladinového skaliska. (2) = cesta resp. pěšina podél splavné vody, po níž kráčeli tahouni vlekoucí loď na této vodě, (3) v rybolovu znamení vyznačující polohu sítě v určitém místě.
Baliseur (franc.) = bójař.
Balistika, (dř. ballistika, angl. ballistics) = nauka o volném pohybu těles vrženýchv povětří, zejména vystřelených prostřednictvím tlaku vzniklého explozivním vyhořením výmetné nálože v dělové hlavni (dělový projektil) nebo vrženým uvolněným tlakem plynu či mechanicky (katapultované projektily) a o příčinách chování, rychlosti, směru a tvaru dráhy těchto těles při takovém pohybu. Balistika tedy vyšetřuje zákony vržení a podoby drah těles pohybujících se zejména v prostředí odporujícím – atmosféře (zvláštní pravidla platí pro balistiku vodní) a pod vlivem zemské gravitační síly. - Na pohyb projektilu má vliv mnoho faktorů – jeho rozměry, hmotnost, tvar, poloha jeho těžiště, počáteční rychlost a počáteční úhel jeho vržení, jeho vnějškový materiál a kvalita jeho opracování…, a dále stav odporujícího prostředí, jímž se projektil pohybuje - hustota, směr a rychlost jeho proudění, a konečně i vlastnosti prostředku (dělové hlavně aj.) z něhož nebo jímž byl projektil vržen (hlaveň hladká / drážkovaná, krátká / dlouhá,…) Balistika se proto dělí na vnitřní, vnější, případně přechodovou a koncovou. - VNITŘNÍ BALISTIKA hlavňových zbraní je o zákonitostech hoření výmetní náplně v hlavni, průběhu tlaku plynů na stěny komory a dno střely, teploty výmetných plynů a vlivu teploty na tvar vývrtu…, a to v závislosti na čase. U raket balistika zkoumá hoření pohonné hmoty, průběh tlaku, rychlosti a teploty plynů v trysce… - VNĚJŠÍ BALISTIKA střel pojednává o pohybu projektilu po opuštění hlavně nebo vrhacího zařízení (u raket po startu), kdy na projektil působí zemská tíže, aerodynamické síly a momenty, Coriolisova setrvačná síla a u rotačních střel i gyroskopický moment. U moderních raket se zkoumá pohyb ve dvou fázích: (1) dokud účinkuje motor, (2) od ukončení práce motoru po dopad rakety, u raket v 19. století (Congreve aj.) se pracovalo s empirickými poznatky. – PŘECHODOVÁ BALISTIKA si všímá účinků výmetných plynů tryskajícím z dělové hlavně těšně po výstřelu a těsně za jejím ústím, kdy tyto plyny střelu předstihují, ale ještě na ni působí tlakem a urychlují ji do počáteční rychlosti. Tato počáteční rychlost je pak o 1 – 2% vyšší než rychlost úsťová.– KONCOVÁ BALISTIKA zkoumá chování střel po jejich nárazu na cíl, tedy je zkoumá především účinky střel při pronikání tuhými látkami, přičemž se tu kalkuluje s obrovskými tlaky a tisícistupňovými teplotami v průběhu řádově tisícin vteřiny. – V námořním vojenství se balistika palných zbraní neliší od balistiky platné pro zbraně v obecném smyslu, má však vliv na konstrukce různých druhů palných zbraní a příslušných střel s ohledem na specifičnost palby na námořní, pobřežní a vzdušné cíle. (Mimochodem, ještě začátkem 20.století u nás někteří jazykozpytci a puristé prosazovali namísto výrazu balistika pojem letěnka.)
Balón, ballon = v námořním vojenství byl používán až koncem 19. století, a to jen k pozorování z balónů upoutaných nad pobřežím. Jako zbraň útočná proti námořním cílům využívány nebyly. Za pozornost stojí, že konstrukcí balónu se zabýval i proslulý francouzský konstruktér válečných lodí S. Dupuy de Lôme – balón v jeho pojetí z r. 1872 měl mít délku 36,12 m, průměr max. 14,82 m, objem 3.454,4 m3, nosnost 3800 kg, vpřed jej měla vlastní silou hnát posádka, přes 2 vrtule o průměru, při propočítané rychlosti asi 2,5 m/sec. Už v 19. stol. se objevily i balónové lodě (viz Balónová loď)
Balónová loď (angl. balloonship, balloon carrier…, něm. Ballonschiff….) = takové, z nichž mohly být vypouštěny balóny – bombardovací (neúspěšné), meteorologické, pozorovací a barážní. Prvenství má rakouská loď VULCANO, vybavená horkovzdušným balónem, s nímž se v červenci r. 1849 pokusila jeho posádka bombardovat vzbouřemé Benátky, ale prudký vítr úspěch akce znemožnil.. – Další pokusy s upoutanými balóny, plněnými uži plynem, se konaly za americké občanské války v l. 1861-1865, ale zřejmě ani jeden nebyl učiněn nad mořem. Nejznámější je pokus s uhelnou pramicí ustrojenou jako loď pro vypouštění balónů (např. celá paluba byla osazena generátory plynu), nazvanou GEORGE WASHINGTON PARKE CUSTIS, ba na straně Unie existovala už speciální balónová jednotka. - Za rusko-japonské války v l. 1904-1905 byly balóny běžně vypouštěny z pobřežních stanic, jako nosiče pozorovacích košů, s posádkou vybavenou signalizačními vlajkami (balóny námořnictva) či ruční signalizační svítilnou, pak i telefonem, tehdy samozřejmě kabelovým. Za 1.SV se objevilo několik balónových lodí (italský křižník ELBA aj.). významně posloužily jako barážní prostředky také při ochraně přístavů a nad pobřežními oblastmi vyloďování, přístavy, k nesení antén, identifikaci polohy objektu pod nimi apod.
Balsa = druh člunu s plachtami, špičatou přídí a zploštělou zádí, známý z řek a příbřežní plavby Jižní Ameriky.
Baník = ruční zařízení k čištění a promazávání dělových hlavní zevnitř po výstřelu. Byl to píst opatřený oblou koženou svrchnicí, do které byly vetknuty štětičky z odolných režných vláken, aloe, piassavy, jemných drátů apod.; píst byl většího průměru než měl vývrt hlavně, a byl upevněn na silné násadě. Na druhé straně násady bývalo zařízení („kleště“) na vytahování nábojů z hlavně, případně k vytlačování střel vpřed.
Bankýna (od it. banchina) = všeobecně je bankýnou nábřeží. V užším smyslu je bankýna část pobřeží v / u přístavu, která se mírně svažuje k moři a po níž se menší lodi vytahují na písek nebo kamenitou zem ku přečkání delší doby nebo vykonání drobných oprav na trupu pod vodní čárou, nátěru apod.
Baráž (fr. barrage) = ve francouzštině míněna přehrada, závora, též jez, hráz…, též mýtní zábrana. V námořním vojenství buď umělá obranná zábrana, zřízená za účelem přehrazení přístavního vjezdu či plavebního kanálu, aby se do něj nedostaly nepřátelské lodě, anebo zábrana vytvořená nepřítelem před přístavem či v přístavu protivníka, aby odtud nemohlo vyplouvat do boje loďstvo. Baráž měla různé formy – byla to trámová uzávěra, soustava řetězů natažených přes plavební koridor…, potopená loď. Některé baráže byly osazeny minami.
Barážní parník (angl. barrage ships) = loď vyslaná za účelem fyzicky, vlastním trupem zablokovat plavební koridor lodí nepřítele, zejména v přístavním vjezdu / výjezdu. Např. v r. 1904 se za války rusko-japonské pokoušeli Japonci odepsanými barážními parníky třikrát zahradit vjezd do přístavu Port Arturu - ruské námořní základny na Žlutém moři, a ani jednou se jim to nepodařilo. Podobně koncem 1.SV se Britové pokusili zahradit německé ponorkové základny v Zeebruge a Ostende. Barážní loď není totéž co brander, neboť to je loď zápalná (viz Brander).
Barbeta (fr. barbette) (1) = lano nebo provaz upevněný na přídi člunů a menších lodí, jímž se připoutávají k nábřežním sloupům, bójím, anebo i k zádím lodí, jimiž mají být vlečeny. (2) = na válečných lodích od sedmdesátých let 19. století okrouhlé otočné plošiny jako nosné fundamenty těžkých děl, které měly po obvodu velmi silnou pancéřovou hráz (později zv. barbetový parapet, věnec či barbetový límec). Barbeta byla výsledkem snahy jednak umístit těžké dělostřelectvo mimo pancéřovanou baterii a kasematu, tak, aby co v palebných sektorech co nejméně překáželo plachtoví a takeláž, jednak ve snaze umožnit dělům dosažení širšího odměru a vyššího náměru, než jakých dosahovala při umístění v kryté lodní baterii, kasematě nebo dělové věži. Inspirací byla pozemní pevnostní děla, která stále za kamenito-hliněným parapetem. U pozdějších typů se dělo ku ošetření a nabití sklápělo nebo spouštělo pod barbetovou plošinu, před výstřelem se opět zvedalo nad ni (systém Moncrieff). Barbeta byl francouzský vynález, částečně jako odpověď na britské lodní dělové věže. Oproti nim barbety sice dávaly dělům i jejich obsluze větší volnost (i jejich obslužnost byla značně pohodlnější), ale na rozdíl od kasemat a dělových věží neskýtaly dělům ochranu shora. V některých případech byly barbety uspořádány tak, že jejich okrouhlý interiér byl překryt plechovou kupolí či barbetovým stropem, pod nímž byl lafatáž děla, nabíjecí systém, mířidla…, nad ním hlaveň. Ta se po výstřelu sklápěla tak, aby se pod barbetový strop dostala ku nabití komorová část hlavně. To, co některé barbety činilo vizuálně podobnými s dělovou věží, byly právě tyto tenkostěnné kupole chránící obsluhu děla před vodou, nepříznivým počasím…, nanejvýš proti střepinám a palubním úlomkům vznikajícím po zásazích; neskýtaly však pancéřovou ochranu vůči těžkým projektilům. – Poprvé byly barbety instalovány na francouzský barebetový šroubový paroplachetník OCÉAN, uvedený do služby v r. 1870. Barbety se v ochranném systému válečných lodí udržely do poloviny osmdesátých let, poté je zcela nahradily otočné dělové věže, jejichž konstruktéři však převzali i modifikované barbety - dělové věže (gun-houses) byly ustaveny na barbetách, což umožňovalo dosažení většího dostřelu příslušných děl, hlavně však barbety respektive přídatné barbetové tubusy tvořené barbetovými prstenci, protažené až k muničním sklepům a přimykající se ke spodní pancéřové palubě, chránily muniční koridory s výtahy, distribuujícími munici z magacínů až k zadkům hlavní. Do barbety zapadala pánev dělové věže, k níž byl výtahový systém připevněn, takže se otáčel spolu s věží, zatímco stacionární barbetové prstence s odstupňovaným průměrem i různou tloušťkou pancéřování byly propojeny s palubami případně interními pancéřovými stěnami, uzavírajícími citadelu zpředu a zezadu (viz i Dělová věž). Někdy je barbeta zaměňována s redutou – reduta však je sice podobný, ale větší celek, nesoucí palposty nejméně dvou děl či dvou párových soudělí a není u n í podmínkou, aby se přímo pojila se spodní pancéřovou palubou respektive muničním sklepem (viz Reduta).
Barbetové-kasematní lodě = zpočátku tak byly nazývány pancéřové lodě, které koncepčně respektive konstrukčně kombinovaly kasematní loď s barbetovou (např. francouzský typ OCÉAN), ale označení už v omdesátých letech 19. století zaniklo.
Barbetová loď (angl. barbette-ship) = pancéřové jednotky první a druhé třídy některých válečných námořnictev, na nichž jedním ze základních prvků ochrany dělostřelectva byly barbety. První lodě s hlavním dělostřelectvem na barbetách vznikly na počátku sedmdesátých let 19. století ve Francii (typ OCÉAN), za první barbetový obrněnec se ale považuje až AMIRAL DUPERRÉ založený sice v r. 1877, avšak dokončený až v r. 1883. Vrcholem této kategorie byly v osmdesátých letech 19. století britské obrněnce tzv. admirálské třídy (admiral class – až na CAMPERDOWN totiž nesly všechny jména slavných britských admirálů), ale barbetové lodě si pořizovaly také Itálie, Německo, Rusko, Rakousko-Uhersko…, ba i Čína.
Barbetová plošina = otočná manipulační plocha uvnitř barbety. Později byla přejata do dělových věží a stala se plošinou dělové věže tvořící zpravidla dno věže. - Jsou na ní především ustaveny dělové podstavce s raperty (lafetami), jsou v ní také jícny (angl. hatchway), jimž se dopravuje střelivo na nábojovém loži či kolébce k zadní části hlavní, a to buď výtahy přímo z muničního skladu u dna lodi, nebo - v případě dělových věži - zvedáky (kladkovými, hydraulickými, elektrickými) z manipulačního prostoru pod pánví dělové věže, kde se (dělené) náboje kompletovaly a posílaly nahoru nabíječům.
Barbetový límec = horní část barbety či barbetového válce – vrchního barbetového prstence, která vyčnívala nad úroveň paluby (vypadala jako podstavec dělové věže). Barbetový límec nesl dělovou věž nad palubu, čímž mírně zvyšoval dostřel děl v příslušné věži, rovněž však znemožňoval zaklínění dělové věže, dostala-li se mezi její převis a palubu troska, střepina apod. Jeden z nejsilnějších pancéřových segmentů lodi.
Barca (viz Bárka) = všeobecně člun s plochým dnem, opatřený plachtou ku jeho pohonu.
Barge = přístavní člun k překládání zboží a materiálu.
Barge-hauler = přístavní nebo říční tažná loď, remorkér.
Bark (fr. a angl. barque) = velké obchodní plachetní lodě stavěné přibližně od poloviny 19. století do 1.SV, ojediněle i po ní, poslední exemplář vznikl v r. 1958. Měly 3 – 5 stěžňů a čelen, přičemž zadní nesl gaflovou plachtu (vratiplachtu – vyžadovala mnohem menší obslužnost, tj. méně stěžňového mužstva), ostatní stěžňové pachty byly příčné (křížové), ale mezi stěžni byly ještě stěhovky a nad čelenem kosatky. Tuto plachetní výstroj jako pomocný pohonný prostředek nesly až do osmdesátých let 19. století též mnohé těžké pancéřové lodě (kasematní, centrálně bateriové) s vrtulovým pohonem. Barky mívaly výtlak okolo 2000 t, ale největší z nich až k 6000 t.
Bárka (angl. barge) = příbřežní nebo říční člun nebo člun palubní, vybavený plachtou, případně vesly. Bárka byla různé velikosti a s různým oplachtěním, některé přístavní a palubní bárky byly upraveny pro krátké převozy vysoce postavených osob vč. námořních důstojníků.
Barkána (barcone, barcane) = rybářská loď o 2 až 3 stěžních, užívaná v 19. století na Středozemním moři.
Barkasa (od fr. barcasse, angl. long boat, též admirálská bárka = angl. admiral´s barge) = v námořním vojenství člun první velikosti (největší) užívaný na válečných lodích k přepravě osob a nákladů i k záchraňování. Barkasa byla délky 8 – 11 m, šířky 2,5 – 3 m a ponoru do 1 m, výtlaku do 3,5 t, opatřená až 16 vesly, někdy i jedním stěžněm (kutrovým) a čelenem (hmotnost výstroje činila pak asi 300 kg). Novější barkasy byly opatřeny kotlem a vlastní malým parním strojem - pak byl ponor hlubší, výtlak výrazně stoupl až k 9 tunám (3,6 t náleží trupu, 2,3 t na prázdný kotel a stroj, hmotnost technických zásob = kotlové vody, uhlí aj. činí asi 2,7 t, na výstroj připadá necelých 400 kg). Velké válečné lodě z přelomu 19./20. století nesly už jen parní barkasy, některé s výzbrojí malého děla nebo torpédometu.
Barka (v Rusku) = obecný název menších nákladních lodí užívaných na ruských řekách, majících ploché dno, malý ponor a převislé boky i vazy.
Barkentina (angl. barquentine, něm. Barkentine, fr. barque-goelette) = škunerový bark; středně velká dopravní plachetnice stavěná od poloviny 19. století do začátku 1.SV. Byla podobná barku, ale na rozdíl od něho měla jen nanejvýš 4 stěžně, přičemž křížové plachty (příčné) byly jen na předním stěžni, zatímco na ostatních byly jen gaflové plachty (vratiplachty). Tím se sice zjednodušila obslužnost stěžňů a plachtoví, ale lodě byly pomalejší než barky.
Barketa (it. barchetta – „barketička“, fr. barquette, barcarole) = zdrobnělina od barca, všeobecně menší loďka různého tvaru, převážně výletní.
Barkšuner (barkschuner) = trojstěžňová varianta škuneru, jejíž přední stěžeň byl upraven jako na barku, tedy měl i spodní plachtu ráhnovou, kdežto běžný škuner měl na předním stožáru jen brámovou plachtu (horní) a marsovou plachtu (prostřední) a s nimi vratiplachtu, kdežto prostřední a zadní stěžeň byly ustrojeny jako na škuneru, tj. jen s vrchní a spodní vratiplachtou.
Barukn, barkuna = člunový jeřáb, jehož ramena nebyla otočná, nýbrž výklopná, takže v normální pozici spočíval člun na člunovém loži na palubě, zatímco v aktivní pozici (při spouštění) se ramena barkunu vyklopila přes okraj lodního trupu a člun se pomocí kladkostrojů spouštěl na vodu. Některé barkuny byly uzpůsobeny tak, aby jeho ramena nesla po dvou záchranných člunech, které se daly spouštět samostatně. Barkuny měly např. mnohé francouzské obrněnce z konce 19. století, ruský CESAREVIČ...
Barže (angl. barge) = člun menší než barkasa, s plochým dnem - bárka.
Bastonáda = tělesný trest v podobě bití holí, užívaný též na lodích a v námořních posádkách ještě v polovině 19. století, ač už byl tehdy zakázán.
Bataler = na ruských válečných lodích poddůstojník přidělený lodnímu komisaři k obstarávání potravin (angl. store-keeper, něm. proviantmeister, cambusier), totéž, co např. na francouzských lodícg bottelier.
Batelet (fr.) – (viz Battelo, battela)
Baterie (batterie, od ang. batter = tlouci) = soudělí, několik nebo více děl stejného kalibru a téže délky (na lodích nejméně 3, u polního dělostřelectva nejméně 2, ale zpravidla 2 - 6, u obléhacího a pevnostního 4 – 12) ustavených blízko sebe v jedné řadě. Na válečných lodích jsou baterie na dělové palubě – dělovišti, někdy i na úrovni paluby horní, při čemž dělových palub bylo i více nad sebou (etážové baterie) – řadové lodě plachetní a paroplachetní měly až 3 děloviště nad sebou, fregaty 1 – 2, korvety a menší lodě 1 děloviště. Dělovou či bateriovou palubou nebyla paluba vrchní, byť i na ní byla děla
Bateriové lodě = lodě na kterých bylo dělostřelectvo uspořádáno do baterií, téměř po celé délce trupu. Každá baterie měla sklad munice respektive prachárnu, která byla původně přímo v baterii, ale později byla ukrývána do uzavřených, ze stran i shora výtečně pancéřovaných prostor – magacínů, tj. muničních skladů / sklepů. Na bateriových lodích se munice z magacínů vytahovala pomocí kladek a kladkostrojů, a k dělům se dopravovala k dělům ručně, pro děla větších ráží se rozvážela na pojezdových vozíčcích, nebo na vozíčcích zavěšených na stropě, .
Bathometr (viz Hloubkoměr)
Bathův kov (bathovina) = vzniká sléváním 45 částí zinku a 55 částí mědi či sléváním žluté mosazi s troškou zinku. Užíval se mj. na výrobu knoflíků, rukojetí holí, odznaků, některého nádobí, též pro námořní důstojnické uniformy.
Batteau = bárka užívaná ve Francii k plavbě na řekách a u pobřeží.
Battelo, battela (it.) = obecný název pro různé druhy malých člunů. Na válečných lodích byl nejmenším člunem dvouveslový battelo, jemuž říká se jola (viz Jola).
Batymetr (viz Hloubkoměr)
Bavlna střelná (viz Pyroxilin)
Beaufortova stupnice = byla zavedena v Royal Navy v r. 1812, z popudu z r. 1805 od admirála F. Beauforta (žil v l. 1774–1857), ke klasifikaci větrů mořských a pozemských. Námořní stupnice, odvozená podle klasifikace vlnění vodní hladiny, měla původně 12 dílů: 0 = bezvětří, 1 – 3 = slabý vítr, 4 = mírný vítr, 5 = čerstvý vítr, 6 – 7 = silný vítr, 8 = prudký vítr, 9 – 11 = vichřice, 12 = orkán, později rozšířena na 17 dílů. Pevninská stupnice má 6 dílů: 0 = bezvětří, 1 = slabý vítr…. 6 = orkán. V informacích týkajících se meteorologických předpovědí, hlášení nebo varování je podle regionu užívána buď Beaufort Scale, nebo přímo rychlost větru v uzlech, v km/h, m/sec. Výška vln je uváděna buď ve stopách, nebo také v metrech. Pro zajímavost - Rusové označují jednotlivé stupně dle BS jako baly, což je pozůstatek z časů, kdy u vjezdu do přístavu stával stožár, na kterém byl vyvěšován příslušný počet černých koulí (angl. ball) odpovídající síle větru dle BS.
Beraní loď (viz Klounová loď)
Beranidlo (viz i Kloun) = ve starší české literatuře je tímto pojmem míněna klounová ostruha na těžkých pancéřových nebo speciálních klounových (bořících, beraních) lodích (ang. ram ships).
Besan (podle něm. Besan, angl. jigger či mizzen) = výraz pro poslední stěžeň na plachetních a paroplachetních lodích. Besany na lodích 19. století nesly jen vratiplachty. Pokud byly na lodi dva, byl přední zván velký besan, zadní malý besan.
Besteder = ten, kdo si objednává stavbu lodi, a to buď ze sebou dodaného materiálu (pak jde jen o provedení práce na smlouvu námezdní), nebo kompletní loď (pak se uzavírá kupní smlouva). Stavitel přebírá odpovědnost za veškeré závady jím prokazatelně způsobené, které se mohou projevit i později.
Bidélec = krátká žerď, na níž je umístěno nějaké znamení (např. bidélec na bójích).
Biremis = dvouveslový, jinak též velmi malý člun se dvěma vesly, anebo větší (antická) loď se dvěma řadami vesel.
Bitevní křižník (angl. battlecruiser) = dominantní druh těžké válečné lodě, přímý nástupce pancéřového křižníku. V počátcích svého vývoje respektive exietence se bitevní křižník jevil jako nadějná taktická jednotka, ale u něhož se už za 1.SV projevily zásadní slabiny dané relativně slabým pancéřováním. Ve dvacátých letech 20. století – i vlivem Washingtonské konference – jako kategorie zanikl (po washingtonské konferenci byly lodní kategorie redukovány na "bitevní loď", "letadlovou loď", "křižník", "torpédoborec"...) respektive mutoval v tzv. rychlou bitevní loď respektive ve třicátých letech v těžký křižník. – Myšlenka na realizaci třídy bitevní křižník se připisuje britskému admirálu J. Fischerovi, jedné z největších postav světových dějin námořního vojenství, který hned poté, co byl do služby uveden DREADNOUGHT (v r. 1906), inicioval vznikl lodi nesoucí stejně těžká děla, tj, ráže 305 mm (tehdejší největší pancéřové křižníky měly 234mm děla), byla by však mnohem rychlejší (25 uzlů), avšak také relativně málo pancéřovaná. Idea si získala podporu, a vzápětí se začaly stavět první 3 jednotky této kategorie (typ INVINCIBLE). Ano, děla byla ráže 305 mm, ale tloušťka nejsilnějších pancířů činila jen ani ne 180 mm, zatímco na dreadnoughtech to bylo přes 300 mm; rychlost ovšem činila až 25 uzlů oproti 21 uzlům nejlepších bitevních jednotek. – Brzy po Britech začali stavět bitevní křižníky Němci – jejich první exemplář, BLŰCHER, se sice nepovedl a byl zařazen mezi pancéřové křižníky, ale další už byly solidní - sice vyzbrojené lehčími děly (280 mm), ale lépe chráněné, přidali se i Rusové (RJURIK) a Japonci, ale Francouzi, Rakušané a Američané na tuto kategorii rezignovali, zatímco Italové dále stavěli hybridy pancéřového potažmo bitevního křižníku a bitevní lodi. – Už při prvních bojích bitevních křižníků z 1.SV (Helgoland, Falklandy…) se ukazovalo, že něco není v pořádku, třebaže tyto lodě zatím triumfovaly. Pak ale, v bitvě na Dogger-Banku, utržily německé bitevní křižníky podezřele rychle přetěžké rány a SEYDLITZ se sotva dovlekl na základnu, nicméně obrovská tragédie bitevních křižníků nastala až v bitvě u Jutska (Skagerraku) – INVINCIBLE, QUEEN MARY a INDEFATIGABLE po několika těžkých zásazích německými granáty šly pod vodu s celými posádkami, a v bitvě tak tak neukončily existenci i téměř všechny německé bitevní křižníky… - Vývoj bitevních křižníků po bitvě u Jutska sice do konce 1.SV pokračoval, ale dohody z Washingtonské konference v r. 1922 z touto kategorií už ani nepočítaly, takže rozestavěné jednotky se musely buď zrušit nebo konvertovat. Posledním exemplářem této třídy byl britský HOOD, spuštěný na vodu v r. 1918; vzhledem k tomu, že ještě koncem třicátých let byl jeho pancéřový systém shledán vyhovujícím, vstoupil do i do 2.SV sice jako pýcha Royal Navy, ale morálně i technicky zastaralý. Jeho konec v boji s německou lodí BISMARCK je všeobecně znám – příčinou bylo zřejmě právě slabé pancéřování… Německým pokusem vzkřísit ideu bitevních křižníků byla stavba tří „kapesních bitevních lodí“, ale už ráže 280 mm jejich primárních děl vylučovala zařazení do kategorie křižník, neboť pro tu byla určena maximální ráže 203 mm, přesto však Němci později tyto Panzerschiffe do sorty těžký křižník přeřadili. Francouzským protitahem bylo pořízení dvou dalších rychlých bitevních lodí… Američané tuto sortu také nevyvíjeli a věnovali se jen kategorii těžký křižník. (viz např. typ ALASKA zv „mamut“ z 2.SV).
Bitevní loď = obecné označení pro válečná plavidla s nejtěžší primární dělostřeleckou výzbrojí (ráže nad 203 mm), ale i – mezi válečnými loděmi – největším výtlakem, případně největším a nejsilnějším pancéřováním, především však určené pro generální, strategicky významné námořní bitvy, vedené větší počtem takoých lodí (odtud ruské pojmenování eskadrové obrněnce, které se částečně ujalo i u nás). - Do devadesátých let 19. století byly největší a nejsilnější válečné lodě zvány řadové (angl. ship-of-the-line), kteréžto pojmenování se v některých jazycích udrželo (rus. linějnyj korabl, fr. bâtiment de ligne) a zůstalo i v českém pojmosloví začátku 20. století. Britové zvali tyto jednotky capital ships (= hlavní lodě), ale i u nich označení řadová loď přežívalo, i proto, že tehdejší eskadrové obrněnce stále ještě bojovaly v řadách, což byl taktika, vzhledem k rozmístění primárního dělostřelectva na hlavní lodní ose, nevýhodnější. Až v polovině první dekády 20. století se začalo ujímat označení bitevní loď (battleship). Později byly pro bitevní lodě vytvoženy kategorie predreadnought (kapitální lodě už primárně vyzbrojené pouze předovkami a s pouze strojní propulzí – první byl britský COLOSSUS, dokonč. V r. 1886), dreadnought a superdreadnought (= bitevní lodě stavěné v l. 1912-1921, s primárními děly větší ráže než 305 mm). Po Washingtonské konferenci v r. 1922 zůstalo už jen označení bitevní loď, které se pak přenášelo i na starší jednotky, až k lodím věžovým, ba někdy - nepřesně - i k lodím bateriovým (např. britský WARRIOR dokončený v r. 1861 je zván bitevní lodí neoprávněně, neboť šlo o broadside ironclad – bočně-pancéřovanou loď respektive armoured frigate – pancéřovou fregatu). Podle dnešního náhledu je zásadním rozdílem mezi lodí řadovou a lodí bitevní instalace dělostřelectva na lodi řadové do baterií (i na několika etážových palubách), zatímco na lodi bitevní je primární dělostřelectvo v otočných pancéřových věží, dávajících mnohem větší možnosti manévrového boje. – Vůči křižníkům je základním rozlišovacím prvkem bitevních lodí úplné pancéřování, především však ráže primárních děl nad 203 mm (8“ - tato ráže byla standardní pro dřívější pancéřové křižníky a od r. 1922 největší přípustnou u kategorii křižník), a limitujícími faktory byly od r. 1922 ještě výtlak do 35 000 t a maximální ráže primárních děl 406 mm. Tyto hodnoty se po Londýnské konferenci v r. 1936 začaly překračovat, načež dodatkový protokol z r. 1938 umožňoval stavbu bitevních lodí s výtlakem do 45 000 t. - Z rozhodnutí washingtonské konference splynula s třídou bitevní loď třída bitevní křižník, jejímž markantem byla děla stejně těžkých ráží jako u třídy bitevní loď, ač jinak se relativně chabě pancéřované bitevní křižníky za bitevní lodě považovat nedaly.
Historie bitevní lodi: Po bitvě u Visu v r. 1866 se jevilo, že dominantními plavidly pro generální bitvy velmocenských marín se stanou pancéřové lodě vybavené těžkými děly pro palbu po traverze a pro palbu vpřed, ku přípravě finálního útoku klounem - těžkou železnou podhladinovou ostruhou vysunutou daleko před příď lodi. Avšak při zvětšování dostřelu lodních děl a zároveň při stálém zesilování tloušťky pancířů a jejich odolnosti převzala dominantní roli loď s artilerií nejhrubších ráží, která jediná byla schopná svádět boj se stále silnějšími a lépe pancéřovanými loděmi protivníků. Ale jelikož se zvětšováním ráží lodních děl stoupala i jejich hmotnost, počet děl bylo třeba zmenšit, a také rozsah stále hmotnějšího pancéřování se musel redukovat, neboť lodě ztrácely na rychlosti a manévrovatelnosti. Takto se přešlo od původního uspořádání dělostřelectva do baterií (ještě v šedesátých letech 19. stol.) k uspořádání do centrálních baterií – hlavního dělostřelectva umístěného ve velké pancéřované kasematě uprostřed lodi, což se projevilo už v polovině šedesátých let 19. stol. zavedením třídy centrálně-kasematní loď. Současně pokračoval vývoj věžové lodi (hlavní děla byla umístěna v otočných pancéřových kupolích) a barbetové lodi (hlavní děla stála na otočných pancéřových plošinách, kryta okrouhlými pancéřovými parapety po obvodu těchto plošin). Střední a lehké dělostřelectvo se využívalo minimálně nebo vůbec. Postupně se měnily i systémy pancéřování: od původní ochrany celých boků kovovými pláty se přešlo k instalaci pancéřového pásu pouze v okolí čáry ponoru a pancéřování baterie či poté kasematy, těžce pancéřovány byly i dělové a velitelské věže, v maximální tloušťce, zůstaly i příčné pancéřové přepážky (traverznice), uzavírající lodní citadelu. - Pancíř byl zprvu tvořen jednovrstvým železem upevněným na velmi silnou dřevěnou podložku, ale brzy jej nahradil pancíř sdružený (kompaundní) tvořený vrstvami tvrdého (vnější) a měkkého (vnitřní) železa a dřeva. Vzápětí (v osmdesátých letech) nastoupila ocel, opět do „sendvičového“ uspořádání – vrchní vrstva byla z oceli, spodní ze železa, případně se takto kombinovalo několik vrstev, a to zpočátku i s použitím dřeva. Koncem osmdesátých let mizela instalace trupových pancířů na silné dřevěné podloží. - Souběžně se u řadových lodí přecházelo od pohonu paroplachetního k pohonu pouze strojovému. Už v padesátých letech 19. století se v Evropě přestaly stavět lodě s kolesovou propulzí (v USA dosloužily za občanské války v l. 1861–1865), neboť lodní šroub resp. lodní vrtule se ukázaly jako všeobecně efektivnější propelery. Velitelské stanoviště se v šedesátých letech začalo ze zádi přemisťovat k předolodí, v osmdesátých letech už převládal výrazný můstkový komplex před předním komínem, a pancéřová velitelská věž, známá od šedesátých let, se stává jeho součástí, ba v zadním středolodí přibývá záložní velitelské stanoviště, byť méně pancéřované a vybavené. - V závislosti na zdokonalování kotlů – od běžných válcových, lokomotivních se přecházelo k plamencovým a vodotrubným – vzrůstáním jejich počtu stoupal i výkon neustále vylepšovaných parních strojů, takže v sedmdesátých letech se objevily první dvojvrtulové lodě, tudíž se pohyb bitevních lodí blížil k rychlosti 15 uzlů… Začátkem osmdesátých let 19. stol. se i na bitvení lodě instalovaly torpédomety, ale jejich využití, stejně jako klounu, bylo v tomto případě problematické, zato protitorpédové sítě byly od konce sedmdesátých let ochranou účinnou, třebaže se daly použít jen při kotvení lodi. Se stoupající účinností granátů, s rozvojem křižníku a se zaváděním torpédových lodí se na bitevní lodě vrátilo střední (sekundární) dělostřelectvo, které bylo buď samostatně v kasematech na bocích lodi, nebo - počínaje francouzskou lodí BRENNUS (dokonč. v r. 1896) - rovněž už i v otočných věžích, a množilo se lehké (terciární) dělostřelectvo, neboť hrozba torpédových lodí stoupala! Malorážní děla se instalovala jak volně po palubě a nástavbách, tak do marsů – bojových stanovištích na stožárech, některá – ráže 75 - 102 mm – i do kasemat. Posádka vzrostla až na 800 mužů. Tak v devadesátých letech dospěl vývoj bitevní lodi k vrcholnému predreadnoughtu (což ale je označení z let mnohem pozdějších), který představoval nejdokonalejší exemplář konstruktérství a stavitelství válečných lodí na přelomu 19./20. století. Měl výzbroj 4 těžkých děl v otočných věžích, až 14 děl středních v pancéřových kasematech nebo otočných věžích, a několika desítek malorážních děl, pancéřována byla oblast čáry ponoru (main belt = hlavní pás), v trupu byly pancéřové přepážky (bulkheads) nadále utvářející s bočním pancířem ve středolodí citadelu, která – spolu s pancéřovou palubou (armoured deck, už vypouklou nebo se skosy – slops) kryla muniční skladiště, kotelnu a strojovnu a kormidlové stroje, pod těžkými a středními děly byly pancéřové barbety, od r. 1903 se používaly v trupech i pancéřové protitorpédové stěny. - Po této třídě bitevní lodi se v r. 1906 objevila novodobá all-big-gun-battleship (= loď jen s velkými děly; ano, střední dělostřelectvo z dreadnoughtů opět zmizelo) - prvním, britským exemplářem této kategorie byl DREADNOUGHT (10 x 305 mm), od níž se odvozovalo označení celé třídy dreadnought a následně třídy superdreadnought, jejíž lodě měly výtlak o cca 2000 t větší a nesly už děla ráže nad 305 mm (první britský typ, ORION, měl 343mm děla instalovaná už všechna do lodní osy), navíc se na tuto třídu vrátilo střední dělostřelectvo a zavádělo se už i protiletadlové. Rozvoj superdreadnoughtu, zvaného však už obecně bitevní loď, pokračoval až do r. 1945, přičemž se objevily pevnější konstrukční a ochranné materiály – už svařované, stále těžší primární děla, zdokonalovaly se prostředky k řízení palby, k vyhledávání nepřátele (radar za 2.SV, používání průzkumných palubních letadel), ke komunikaci vnitřní i vnější, velmi vzrůstala výkonnost pohonných jednotek – na bitevních lodích parních turbín, jimiž byly ve druhé dekádě a dvacátých letech 20. století definitivně nahrazeny parní stroje… Bitevní loď se v některých případech stala kombinací standardní bitevní lodě a bitevního křižníku, vývojově opuštěného brzy po 1.SV. Tak se dospívá jednak ke kategorii rychlá bitevní loď (francouzský typ DUNKERQUE aj.), jednak - později - ke zrodu vrcholných jednotek této třídy – americkým lodím typu IOWA (4 lodě) s cca 48 200 t (stand.), 9x 406 mm, 20x 127 mm… a rychlostí 32,5 uzle, japonským JAMATÓ a MUSAŠI s 62 315 t, 9x 460 mm, 12x 155 mm… a rychlostí 27 uzlů, a britskému VANGUARD se 44 500 t, 8x 381 mm, 16x 134 mm… a rychlostí 30 uzlů. VANGUARD byl také poslední bitevní lodí uvedenou do služby (v r. 1946, vyřazen už v r. 1960!!), neboť průběh námořních operací za 2.SV potvrdil, že tyto technologicky nesmírně drahé a provozně náročné lodě nedokáží obstát v obraně před vojenským letectvem a jsou bezmocné vůči velkým útočným raketám. Po 2.SV byly rozestavěné bitevní lodě zrušeny (např. obrovský americký typ MONTANA o 60.500 t, 12 x 406 mm) a vývoj této třídy zcela ustal ve prospěch zejména letadlových lodí, křižníků a ponorek, zdokonalování jednotek menších tříd a vznikání nových.
BL (podle angl. breech loading) = britské označení děl nabíjených odzadu, později pro děla nabíjených dělenými náboj, přičemž B = bag, tj. vak (viz i BLR).
Blok (viz Kladkovnice)
Blokáda = v námořním vojenství projev snahy ozbrojenou silou na určitou dobu zamezit jakýmkoliv fyzickým stykům (např. dopravním) určité části pobřeží s jinou oblastí. Liší se od obléhání, což je armádní výraz pro kombinovanou blokádní a útočnou činnost vůči vojensky hájeným místům na pevnině, zatímco blokáda se děje proti pouze pobřežním nebo námořním místům (pevnosti, přístavy, zálivy, ústí řek…). V případě pobřežních vojenských objektů (pevností apod.) lze hovořit o kombinaci blokády a obléhání. - Původně, v 16. a 17. století, se blokáda vyhlašovala jako forma zákazu, který nebyl podporován ozbrojenou silou (blokáda fiktivní), a teprve koncem 18. století se za blokádu považovala činnost jistého počtu ukotvených („pevně ležících“) lodí v jisté vzdálenosti od sebe (blokáda efektivní). Na konci 19. století platilo, že dle mezinárodního práva blokádu může vyhlásit stát ve válečném stavu s jiným státem k zamezení dovozu vojenských a životních prostředků na místa pod správou nepřítelem jen tehdy, je-li uznána neutrálními státy, provádí-li se za vyhlášené války (tedy nikoli např. jen z příkazu místního velitele), jsou-li blokádní lodě na kotvách nebo křižující před blokovanou oblastí a nehrozí-li od nich nebezpečí neutrálním lodím, pokud tyto nechtějí blokádu prorazit. Zakázána byla blokáda potopením tzv. blokádních lodí (např. starých plavidel naložených balastem) před místy, kam je takto zamezen přístup neutrálním lodím, blokáda musela být trvalá (kromě výjimek za extrémně špatných klimatických podmínek) a absolutní, tedy vůči lodím všech států (kromě výjimek v případě ohrožení lodě poruchou, poškození bouří apod.) Zahájení blokády muselo být termínově určeno a blokovaná oblast teritoriálně vymezena, což se měly včas dozvědět vlády neutrálních zemí prohlášením vlády státu, který blokádu vyhlašoval. Do určité doby měly mít neutrální lodě možnost blokovanou oblast (např. přístavy) opustit… Loď, která se po vyhlášení bokády pokoušela blokádu prorazit, mohla být zlikvidována, ba bylo možné ji na volném moři stíhat, ale toto stíhání muselo být ukončeno, dostala-li se loď do neutrálních vod. Loď, která se pokoušela prorazit blokádu a byla při tom zadržena, mohla být odtažena do přístavu válčícího státu a její osud měl projednat kořistný soud. Posádka lodi musela být propuštěna, což ale se nevztahovalo na osoby vojenské… Blokáda pominula, jestliže se blokádní loďstvo z blokádní čáry vzdálilo. – V 19. století se však postupně připouštěla i blokáda v době míru, jako prostředek k (mírovému) vynucení určitého postoje státu, jehož území je (někde) blokováno. Paradoxně ovšem tento druh blocus pacifique často vedl k vyhlášení války. – Příklady: Blokáda řeckého pobřeží drženého Turky pod Ibrahimem pašou, prováděná v r. 1827 válečnými loděmi Velké Británie, Francie a Ruska skončila bitvou u Navarina, se zničením tureckého loďstva. V r. 1859 blokovalo sardinské loďstvo Gaetu, aby podpořilo obléhání města na pevnině. V r. 1884 blokovala francouzská eskadra Formosu (Tchai-wan), aby si vymohla ústupky na Číně, v r. 1886 blokovaly spojené eskadry britská, německá, rakousko-uherská a italská pobřeží Řecka, aby je donutily odzbrojit, v létě r. 1904, za rusko-japonské války vyhlásili Japonci blokádu Port Arturu, aby tak znemožnili dopravu vojska a válečného materiálu do pevnosti po moři, zároveň však se schylovalo k přímému obléhání základny na pevnině; při japonské blokádě byly nasazeny blokádní či barážní parníky, avšak s nedostatečným výsledkem – potopením několika z nich těsně před Port Arturem se přístavní průliv nepodařilo zahradit… Dnes je pojem blokáda používán obecně, jako označení souboru vojenských opatření sloužící k zamezení veškerého spojení protivníka na určitém území s ostatním světem, aby tak byl eliminován, případně donucen ke kapitulaci nebo ústupkům. Podle složení sil a prostředků a zeměpisné polohy objektu může být blokáda pozemní, vzdušná, námořní nebo blokáda kombinovaná, ale v tomto pojetí není v podstatě činěn rozdíl mezi blokádou a obléháním.
BL = britské označní pro děla nabíjená odzadu (breech = zadek hlavně, též závěr…, loading = nabíjení). Od r. 1880 bylo zavedeno ozn. BLR, kde R značí rifle = drážkovaný, ale po r. 1890 zůstávalo opět jen BL. Začátkem 20. století, když už se hladké respektive nedrážkované předovky na lodích nepoužívaly, používalo se BL pro děla, do nichž se používaly dělené náboje, tj. odděleně střely a prachové vaky (B = bags - vaky).
BM (angl. breech mechanism) = závěrové zařízení, závěrový mechanimus.
BMG (angl. browning machine gun) = označení pro tzv. strojní zbraně (kulomety) pracující na principu odrazu a nového nárazu úderníku. S principem přišel jako první Američan John Moses Browning (1855-1926). Nejrozšířenější z těchto zbraní byla „padesátka“ – kulomet ráže 0,50“ = 12,7 mm.
Boat (angl. = člun, loď) = výklad tohoto termínu je dvojí, a trochu sporný, na rozhraní českého jazyka a anglického jazyka, kdy je kategorizace ztížena. Ještě za 1.SV byl v angličtině používán výlučně termín boat pro člun i loď respektive plavidlo (jinak též angl. vessel / fr. vaisseau = plavidlo). Nyní boat značí člun definovaný jako "a small open craft propelled by sails, oars or some form of engine", tj. „malá otevřená loď (nekrytá palubou), poháněná plachtami, vesly nebo nějakým druhem stroje“, zatímco boat jako námořní plavidlo (s palubami) je používán téměř výhradně ve složenině, v níž přední část značí účelovost - např. steamboat (může být člunem s parním pohonem, ale také oceánský parník), passengerboat (osobní dopravní parník, který určitě měl ne jen jednu palubu) mailboat (tzv. packet ship - loď dopravující poštu a cestující), torpedoboat je asi taky vše jiné než small open craft, a třeba ještě U-boat (tedy něm. U-boot, Unterseeboot, který také má dost daleko od toho být malou nekrytou lodí). Označení boat/boot pro ponorky se udrželo od konce 19. století, kdy tato plavidla byla malá, de facto jen občas se ponořující lodě a kdy se nerozlišovalo podle toho, zda je loď krytá palubou či ne, ostatně říkat ponorce s atomovým pohonem a 150ti muži posádky na palubě „…člun“ by bylo nelogické.
Bočina (outor, angl. bilge) = mve středolodí více či méně oblý přechod mezi bokem lodního trupu a dnem lodního trupu. Je uspořádána tvarem žeber, zpevněných uvnitř trupu podélnou vaznicí (bočinová vaznice). Na vnější straně bývá zejména u větších lodí zpravidla krátký bočinový kýl (bilge keel).
Boční vazníky (angl. side stringers) = boční podélné výztuhy lodního trupu instalované pod úroveň bočiny (viz Bočina).
Boční výška (angl. moulded depth) = největší výška lodního trupu, hodnota vertikální vzdálenosti mezi nejvýše položenou palubnicí (viz Palubnice) a hranou spodku kýlu.
Bójař (fr. balliseur) = zřízenec, který bděl nad změnami na pobřeží, zejména nad stavem bójí aj. značek a znamení pobřežních a přístavních, anebo zřízenec starající se o pěšinu, po níž kráčejí při své práci tahouni vlekoucí loď podél břehu.
Bóje (fr. bouée, angl. buoye, něm. Boje, it. gavitello) = původně plováky různé konstrukce (plné dřevěné, duté kovové, kulovité, válcové, vejčité, kuželové, dvojkuželové…), zakotvené na dně nebo uvázané k jinému plovoucímu tělesu, které – opatřeny nápadnou barvou, zdaleka viditelnou, a také bidélcem (žerdí), který nesl další znamení (kříž, kužel, kouli, šipku…), také svítilnami, ale i zvonci – vyznačovaly na vodní hladině určitou kvalitu plavebního nebo kotevního místa (mělkost, přítomnost vraku, proudu…, místo pro shozené kotvy, místo pro uložení kabelu…) případně jeho směr (plavební dráhy). Takto se rozlišovaly bóje výstražné, bóje kotvové, bóje ouvazné. V r. 1936 námořní státy schválily mezinárodní jednotné směrnice o konstrukci a využívání bójí, který zaváděl dva základní druhy bójí: (1) laterální, k vyznačení plavební dráhy, (2) kardinální, k vyznačení vodních ploch – rejdových, vrakových… vč. přístavních. - Soudobé bóje jsou vybaveny elektrickými světly, elektrickými sirénami, některé vysílací radiostanicí a prvky družicového rozpoznávaní. Kromě těchto stacionárních bójí si lodě vezou (vezly) vlastní bóje, mezi nimiž je zejména bóje záchranná. Ta je opatřená světlem (bývala to patrona nacpaná směsí ledku, sirníku antimonového, síry a lněného oleje – zapaluje se vytržením drsného drátu), někdy i zvoncem, a svrhuje se z paluby pro ty, kteří se na hladině potřebují zachytit spolehlivého předmětu. Na lodi je záchranná bóje uložena zpravidla na zádi se skluzem (slipper), tak, aby k jejím okamžitému spuštění stačilo jednoduché zařízení.
Bojový stožár (angl. fighting mast) = u lodí zařazených do služby po r. 1870 se tak označovaly stožáry, na nichž bylo nejméně jedno palebné stanoviště zvané mars, což byla okrouhlá nebo obdélníková plošina s plechovým zábradlím, někdy zcela krytá (francouzské obrněnce), na níž byly na palpostech lehké kanóny či kulomety. Tyto plošiny existovaly už na plachetních korábech, avšak pro střelce s ručními zbraněmi, kteří odtud mohli s přehledem pálit na palubu blízké nepřátelské lodi, anebo na palubu vlastní lodi, byla-li po abordáži obsazena, zatímco na pancéřových lodích měla instalace bojových stožárů přispět ke zlepšení ochrany před torpédovkami – jednak pak bylo možné na marsy instalovat lehká děla, která se na nástavby a vrchní palubu už nevešla (neboť po zavedení torpédovek do stavů loďstev se počet malorážních děl na kapitálních lodích zvětšil), jednak byly útočící torpédové lodě více patrnější a vytvářely opticky větší cíl. - Zhruba do konce 19. století byly bojové stožáry bidlové (angl. pole mats), často - na bitevních lodích - se dvěma marsy nad sebou, poté, co se v r. 1906 objevily na lodi DREADNOUGHT třínožkové stožáry (byly však známé už dříve, třínožkové stěžněviz měl už bitský WIVERN, dokonč. v r. 1865), byla bojová stanoviště i na nich, ale tehdy už označení bojový stožár začalo zanikat, tím spíše, že stožáry byly stále více obestavovány můstkovými komplexy, které samy byly osazeny lehkými děly a kulomety, ba na mnohých se objevily pagodovité stavby s mnoha řídícími, světlometnými a palebnými stanovišti, které někdejší bojové stožáry zcela nahradily.
Bombarda = v námořním vojenství: (1) Široká a krátká (tedy velmi stabilní), většinou dvoustěžňová loď, používaná na Středozemním moři, vyzbrojená 1 – 2 těžkými, až 200liberními děly, určená k ostřelování zejména velkých a masivních pobřežních cílů (pevnosti). Děla stála na přídi, takže přední stěžeň, s příčnými ráhnovými plachtami, byl až uprostřed lodi, hlavní stěžeň, s podélnými plachtami na vratiráhnech, daleko na zádi. Bombardy se používaly ještě za napoleonských válek koncem 18. století. - (2) Někdy tak byly zvány i francouzské plovoucí pancéřové baterie, která byly nasazeny za krymské války, poprvé u Kinburnu 17. října 1855 (jinak přímí předchůdci prvních novodobých pancéřových lodí L´GLOIRE a WARRIOR). - (3) Palubní, velmi krátké, těžké dělo (původně velký prak používaný ve 14. a 15. stol. v Lombardii – odtud i Lombarda), konstruované v 16.-18. stol. ze železných prutů, obepjatých železnými prstenci a opatřených dřevěným pevným pláštěm, přičemž hlaveň měla i trychtýřový tvar.
Bon (angl. boom of harbour, fr. estacade flottante) = ruský pojem pro plovoucí ohradu smontovanou z trámů spojených lany, řetězy apod., od 1.SV případně opatřovanou protitorpédovými sítěmi. Ohrada (uzávěra, bariéra…) měla bránit před přístavem nebo v jeho ústí pronikání útočných lodí anebo torpéd, též blokádních či paličských lodí (branderů) k ukotvenému loďstvu.
Bonneta = pruh plátna, který se provazcempřichycuje k dolnímu okraji stěžňové plachty ku zvýšení plochy plachty. Na válečných lodích používána jen do padesátých let 19. století.
Bóra (bora) = chladný pevninský zimní vítr nad Jaderským mořem, přesněji (pův.) prudký, suchý, řezavě studený vítr vanoucí v zimních měsících v Dalmácii a dalších přímořských oblastech na východních březích Jadranu, mezi námořníky značně obávaný. Přichází totiž náhle, načež věje v tak prudkých krátkých rázech (refoli či raffiche, trvání od několika vteřin až minut), že mu často neodolají lehké pobřežní stavby, natož plachtoví a takeláž lodí. Nejprudší je bóra u pobřeží lemovaného vyššími horskými pásmy (Kvarnerský záliv), zatímco severněji (istrijské pobřeží) vane už zpravidla jen bóra mírnější (borino). Trvání bory je od jednoho dne po asi patnáct dnů. Bóra vzniká rozdílností atmosférického tlaku nad Evropou a nad jižním Jadranem – je-li nad Evropou vysoký tlak a na Jadranu nízký, „přelévá“ se ovzduší k jihu, naráží na studené pobřežní hřebeny, převaluje se přes ně a padá na moře. Podobně se děje např. na Černém moři, jižní Francii (tam se takovému větru říká mistral).
Boreální = severní, od severu jdoucí.
Bottelier (angl. Ship´s stewart, it. commesso ai viveri o dispensiere, rus. bataler, něm. Proviantmeister…) = zpravidla poddůstojník - lodní skladník potravin a jejich výdejčí (viz Bataler).
Bouline (ang. bowline, něm. Bugleine) = lano utahující u velkých plachet postranní, tj. návětrní lem, při čemž utažením lana se dosáhne plného zabrání větru do plachty, i tehdy, když plachta je stočena ostře na směr větru.
Bragozzo = velký rybářský člun, používaný na Jadranu a stavěný většinou v Chioggi u Benátek. Má délku 10 – 12 m, velmi malý ponor do 0,2 m, velké, hluboko pod profil lodi sahající kormidlo, dva stěžně s lichoběžníkovými plachtami. Nosnost činí 5 – 8 t. Trup bývá většinou kryt palubou, ale kvůli co nejmenšímu ponoru nemá spodní kýl, nýbrž dva kýly boční (oháňky). Tyto lodě bývaly i nástrojem pirátů a nesly pak několik lehkých děl.
Brámový (bramový, angl. topgallant) = přívlastek pro (odspodu) třetí část stěžně (druhé, nejhořejší jeho prodloužení) a veškeré plachtoví a lanoví na něm, kupř. třetí plachta zdola je brámová, její ráhno je brámové, otočné na čnělce brámové.
Brander (něm. výraz od brand = zapalovat, angl. fire-ship) = paličská, útočná loď, většinou stará, před vyřazením, naplněna hořlavým materiálem - dehtovým i běžným dřevem, slámou, rákosem, smolou, ba i střelným prachem.... Takto zaopatřena byla vyslána do nepřátelského přístavu, aby tam svým požárem zapálila buď ukotvené lodě, nebo přístavní zařízení, někdy najížděla i na jiné cíle - mosty, pobřežní stavby ap.. K cíli se blížila buď řízena posádkou (zpravidla byli pro takovéto sebevražené akce vybíráni dobrovolníci), která, nedbajíc palby nepřítele, loď namířila k nepřátelskému plavidlu nebo jinému objektu - někdy i narazila, ba posádka ji stihla upoutat; pak její mužstvo zapálilo doutnáky a loď opustilo. Anebo byla loď vyslána bez posádky, po větru, s kormidlem příslušně nastaveným... - Tyto paličské lodě se používaly už v antických flotilách, z novověku jsou známy zejména tyto případy: V r. 1585 při obléhání Antverp vojskem parmského vévody antvrepští (Gianibelli) vyslali k umělé hrázi a pontonovému mostu Španělů přes Šeldu, které měli zabránit zásobování Antverp po moři, paličské lodě FORTUIN a HOOP, naložené 7000 librami prachu. Most zničily mocným výbuchem, při němž zahynuly stovky Španělů. - Britské loďstvo se v r. 1628 pokusilo pomocí branderů zničit francouzskou flotilu u La Rochelle. - V r. 1770 ruští námořníci černomořského loďstva pod hrabětem Orlovem zničili paličskými loděmi turecké loďstvo u Česmy a totéž se v r. 1832 dvakrát podařilo řeckému admirálu Mialisovi. - V 19. století, za opiových válek, používali paličské lodě Číňané… U nás byly za brandery mylně vydávány japonské parníky, které v r. 1904 natřikrát byly vyslány proti ruské námořní pevnosti Port Artur (Žluté moře, poloostrov Liao-tung), aby zatarasily její přístavní vjezd a tak znemožnily ruské Tichooceánské eskadře, tam kotvící, vyplouvání – v tomto případě ale šlo o lodě hradící, tj. barážní, blokádní.
Brassa = zvratička.
Brazzera = velký rybářský člun užívaný na dalmatském a istrijském pobřeží, obdoba člunu bragozzo, ale na rozdíl od něj může mít i jen jeden stěžeň a kýl má spodní (bragozzo jen postranní). Nesl latinské plachty, někdy i kosatku, a pokud měl i zadní stěžeň, byla na něm i vratiplachta. Nosnost 8 – 12 tun, délka 10 – 15 m, ponor větší než bragozzo (do 1 m), kormidlo bylo rovněž velké a sahalo hluboko.
Brefock = jediná příčná plachta na malých lodích vč. plachetních člunů, které jinak jsou vystrojeny toliko kosatkami a vratiplachtami.
Brescijská ocel (angl. Brescian steel) = vynikající zkujnělá ocel, která se zprvu vyráběla v Brekcii, což bylo jedno z center italské zbrojní výroby, ale na konci 19. století ji ve stejném složení produkovaly hlavně korutanské a štýrské firmy. Využití našla též v lodním konstruktérství.
Briga (ang. brigantine, něm. Brigg) = menší plachetní loď o dvou stěžních s plným plachtovím (na každém stěžni jsou vzestupně 4 plachty na příčných ráhnech, na zadním, hlavním stěžni je navíc vratiplachta), kosatky jsou 3 – 4 v obvyklém postavení. Nosnost brigy činila 200 – 500 t. Velmi rošířený lodní druh, zejména v Evropě. Plachtoví brigy však měly i parníky, hlavně francouzské, hamburské a brémské zaatlantické poštovní a dopravní lodě. Brigy válečné, stavěné až do padesátých let 19. století, nesly 8 – 18 děl při výtlaku 200 – 400 t, ale po r. 1860 vymizely a sloužily jako pomocné a cvičné lodě (např. rakousko-uherská ARTEMISIA o 180 t, CHAMAELON o 200 t).
Briga škunerová = je briga se 2 zkrácenými stěžni (mají jen jednu čnělku), tj. každý stěžeň má jen 3 příčné plachty (a vratiplachtu). Podobá se brigantině, ale liší se od ní pouze jednou spodní plachtou. Jiný je brigový škuner .
Brigáda = v ruském válečném loďstvu přelomu 19./20. století byla brigáda částí eskadry, tj. po flotu (loďstvu) nejvyššího námořního svazku. Brigádu tvořily buď 4 velké lodě téže třídy (pancéřníky, křižníky), nebo 2 oddíly malých lodí (torpédoborců), přičemž oddíl malých lodí tvořilo 9 takových jednotek téže třídy. V tomto případě 2 brigády tvořily divizi.
Brigantina (1) = evropská plachetní dopravní loď, v podstatě briga se stěžni zkrácenými o jednu čnělku, přičemž počet plachet na každém stěžni (4) se neměnil. Tedy obě horní plachty byly na jedné (vrchní) čnělce, zatímco obě spodní plachty (velké, na příčných ráhnech) byly na spodní části stěžně – pni, kde měly všechny jiné plachetnice jen jednu takovou plachtu. Výhodou mužstva brigantiny byla jednodušší manipulace se spodním plachtovím, bylo-li záměrem posádky vyřadit jeho část z větrového záběru. Výtlak brigantin se pohyboval rovněž mezi 200 a 500 tunami. - (2) = velká vratiplachta na zadním stěžni (besanu)
Brigový škuner = evropská plachetnice se 2 – 3 stěžni, z nichž druhý (a třetí) měl jen jednu čnělku a menší vystrojení, zatímco první zkrácen nebyl (měl peň a 2 čnělky) a nesl plné vystrojení - 4 příčné plachty. Byl odlišný od škunerové brigy.
Brisance = účinnost rozpínavosti explozivní látky přivedené k výbuchu. Závisí na objemu, teplotě a rychlosti plynů vyvinutých výbuchem. Brisance se projevuje tlakově. Čím je tlak větší a rychlost expanze vyšší, tím je brisance větší. Brisance různých trhavin se měří několika různými metodami, jejichž podstatou je zkoumání účinku výbuchu vybrané trhaviny na normalizované, vesměs olověné objekty různých tvarů (válečky, hranoly), přičemž výbuch je iniciován vně těchto objektů, nebo uvnitř (pak se měří průměr způsobené dutiny).
Bríza (brisa, angl. breeze) = společný název pro větry ve stupnici od mírného vánku po ostřejší vítr, při kterém lze použít nanejvýš už jen plachty brámové (na stěžni třetí zdola). Rychlost brízy je tedy - podle Beauforta - mezi 3,6 a 15,2 m/sec, při čemž tlak na plachty pak činí 1,5 kg – 28 kg na m2. Námořníci hovoří o bríze jemné, tuhé a čilé. Nebezpečná není.
Brukanec (angl. coat) = na dřevěných lodích používaný pruh impregnovaného (dehtovaného) plátna, které se přehazoval přes lodní části, které nemají podlehnout účinkům vody anebo nemá kolem nich pronikat voda, např. se jím halily dřevěné klíny, upevňující stožár v palubním průvlaku, či kormidlový peň v lodní zádi, aby se kolem něj nedostávala voda do trupu… Na železných lodích se místo brukanců ve smyslu těsnícím používaly kovové aj. ucpávky, mechanicky odolnější.
Brlení (angl. bulwark) = (1) silné plechové zábradlí po obvodu vrchní paluby nebo její části, které jednak skýtalo ochranu palubní plochy před bočními návaly vody (voda odtékala brankami v brlení, samočinně se uzavírajícími zvnějšku), jednak chránilo prostor nad vrchní palubou před střepinami projektilů roztříštěných o blízkou hladinu nebo o lodní bok, jednak zadržovalo předměty uvolněné na palubě při velkém kymácení lodi apod. V brlení byly i palubní branky, střílny děl na vrchní palubě apod. Na některých lodích byly části těchto plechových brlení sklopné, aby se rozšířil palebný úhel děla např. v přilehlé kasematě na úrovni vrchní paluby. (2) = masivní, okolo 0,8 m silná, většinou dřevěmná, později plechem pobytá hradba na okraji vrchní paluby lodi, se stejnou funkcionalitou, jako brlení plechové. Ještě v šedesátých letech byly ochranné účinky tohoto brlení zvyšováno hamaky (námořnickými lůžky), svinutými a nakladenými do řad ve schránách v brlení - odtud pak hamakové brlení. (Brlení nebylo totéž, co zábradlí či pažení, což jsou jen lehká úchytná obrobení volných míst horní paluby nebo palub nástaveb, můstků apod.)
Bronz = slitina mědi s cínem, ale k výrobě bronzi pro různé účely přidávaly se také jiné kovy (zinek, olovo, železo, stříbro…) a látky (fosfor). Pro výrobu starších děl se používal bronz zvaný dělovina (viz). Tu nejčastěji tvořila slitina mědi a cínu v poměru 90 : 10 nebo 91 : 9. Číňané lili děla z bronzu slitého z 95,8 dílů mědi, 0,2 dílu cínu, 1,7 dílu zinku, 0,7 dílu olova, 0,2 dílu železa a 1,5 dílu antimonu (vzniklému materiálu se pak říkalo černá ocel). Od sedmdesátých let 19. století nahrazovaly dělovinu a bronz železo a ocel.
Bragozzi = italský příbřežní člun s mělkým dnem.
Brigantina = lehká loď, která měla zadní stěžeň jenom s vratiplachtou, hlavní stěžeň s příčnými plachtami, na čelenu byly kosatky.
Brohk = na starých bateriových lodích s pevnými děly silné lodní lano, které - přes kladky či kladkostroje - omezovalo pohyb lafety respektive celého děla zpět po výstřelu. Sloužilo také k přitažení děla - v boji po jeho nabití - do palebné polohy, případně k upevnění děla při běžné plavbě.
Bruloto = paličská loď (viz brander)
Bucentoro = velká galéra severního Jadranu, v daném období vždy jen jedna - exkluzivní benátské plavidlo, v němž benátský dóže každoročně na den Nanebevzetí Páně vyjížděl v doprovodu velkého množství jiných lodí na Jaderské moře. Tam dóže hodil do vln prsten, aby se takto spojil s Jadranem a stvrdil panství Benátek nad ním. Každá bucentoro byla 31 m dlouhá a asi 7 m široká, velmi zlacená a vůbec nádherně, honosně vyzdobená, se sochou Spravedlnosti a vlajkou Benátek na přídi. Poprvé se toto plavidlo připomíná v pramenech z r. 1289, poslední bucentoro, vystavěný v l. 1722 – 1729, Francouzi v r. 1798 na kusy zničili z nenávisti k Italům a pro jeho nádhernou výzdobu, kterou nedokázali napodobit… Několik fragmentů těchto bucentoro mají některá italská muzea v depozitářích.
Buran = silná sibiřská vichřice, letní nebo (mnohem krutější) zimní. Zasahuje i nad okolní moře, ale dále od pobřeží se rozpadá..