V
Válčení na moři = v pojednávaném období (1860-1918) určovalo jeho etapní charakter zavádění nových bojových a technických prostředků na válečné lodě a vznikání nových lodních kategorií. Nový směr dalo námořnímu váleční na přelomu padesátých a šedesátých let 19. století zavedení pancířů na oceánské válečné lodě – kvůli účinnosti a hmotnosti pancířů však byla rázem vyřazena kategorie standardní řadové lodi se několika etážovými bateriemi, neboť jejich vysoké boky nebylo možné tak těžkými pancíři pokrývat. Také počet děl na kapitálních válečných lodích se redukoval, zato vzrostla jejich ráže, a jediným řešením bylo jejich umístění buď do centrálních, středolodních kasemat, nebo do pancéřových kupolí, jaká se v r. 1862 objevila na americkém MONITORU a brzy nato i na pokusných britských. Jelikož bateriové lodě stále dokázaly dát hmotnější boční salvu než lodě věžové, zůstávaly bateriové lodě v absolutní převaze nad věžovými, zároveň se držela taktika námořního na paralelách, s možností klounového útoku. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let Francouzi sice reagovali na britské pancéřové kupole a centrální kasematy zavedením barbet přesahujících palubní profily, ale situaci to řešilo jen částečně – těžká děla z barbet mohla pálit vpřed i po traverze, ale i jejich palebné úhly omezovaly stěžně s hustou takeláží a plachtovím, takže každý bok lodi musel mít nejméně jedno, zatímco britské věžové lodě té doby, s dělovými kupolemi v osovém postavení, nesly poloviční počet kupolí. Nadto se v sedmdesátých letech 19. století objevily u Britů těžké bezstěžňové pancéřníky – každý se dvěma dělovými kupolemi s párem těžkých děl, a tyto kupole umožňovaly „boj na všechny strany“, neboť namísto zdlouhavého manévru bateriové lodi nyní stačilo dělovou kupoli na předo- nebo zadolodí otočit, a to až o 270°… A tak do deseti let začaly bezstěžňové pancéřníky převládat, a ty které ještě stěžně měly, nesly na nich jen pomocné plachty. Začátkem osmdesátých let vstoupil do námořního váleční nový činitel – torpédo, které zavdalo podnět ke stavbě speciálních malých, levných lodí pro torpédový útok – torpédovek. Proto se na válečné lodě včetně kapitálních vrátila i malorážní děla, která jinak, pro boj s pancíři, byla bezvýznamná. Torpédovky se stavěly po desítkách, takže na konci devadesátých let ji sloužilo na světě několik stovek; do námořního válčení také přibyla taktika torpédového a protitorpédového boje a vznik dalších lodních kategorií – torpédových-dělových lodí respektive torpédových křižníků. K průzkumu a koloniální službě nedále byly chráněné a nechráněné křižníky, ale poté, co ve Francii v polovině osmdesátých let prosadila Mladá škola stavba mnoha a mnoha desítek pancéřových křižníků pro ničení nepřátelského (britského) námořního obchodu, nastal významný rozvoj i této kategorie, a pancéřových křižníků vzniklo za dvacet let rovněž značné množství (byť francouzský velkolepý námořní plán se zdaleka nepodařilo realizovat). Na přelomu osmdesátých a devadesátých let 19. století Britové nově koncipovali lodní dělové věže tak, že celý jejich systém byl tvořen dělovou kupolí na barbetě, která propojovala kupoli s muničním skladem, a v tomto vertikálním barbetovém koridoru se pohyboval muniční výtah; zmnožilo se střední dělostřelectvo, lehkých děl byly na palubách velkých lodí už desítky, k tomu torpédomety, objevily se první koincidenční dálkoměry… a z řadového obrněnce se stala bitevní loď, s velmi kvalitními pancíři z cementované ocele. V druhé polovině devadesátých let zavedla Velká Británie do služby první torpédoborce, které ovlivnily taktiku boje s torpédovkami, ba torpédovky a nimi torpédové křižníky z hladin moří a oceánů na po rusko-japonské válce (1904-1905) zmizely. Začátkem dvacátého století přispělo k rozvoji taktiky námořního váleční zavedení radiotelegrafie a došlo na postupné prosazování další novinky – parní turbíny, zprvu na malé lodě, pak křižníky… Vskutku nové zásadní impulsy však dal vznik prvního dreadnoughtu v r. 1906 a zavedení prvních bojeschopných ponorek, kterýžto bojový prostředek prošel největším vývojem v USA a Francii. Koncem první dekády 20. století se objevila nová kategorie – bitevní křižník a ještě před Velkou válkou vznikly širokomořské nosiče prvních námořích letounů. V r. 1914 tak sice taktika generálního střetnutí zůstala u boje na paralelách, avšak další formy námořního válčení už byly rovněž relevantní – velitelé bitevních formací museli počítat s torpédovými útoky už nejen hladinovými, ale i podhladinovými a s bombami vrhanými z letounů a vzducholodí, přibyla strategie a taktika námořní války obchodní. Za půl století se tedy námořní válčení značně změnilo od bateriového boje tu a tam „zpestřeného“ klounovým útokem směrem k námořnímu válčení vedenému na hladině, pod hladinou i ve vzduchu.
Válečná námořní lest = vojenský prostředek, jenž má napomoci k porážce protivníka. Válečných lstí bylo mnoho druhů, mezi které patřil klamný námořní útok, klamný manévr, používání falešných světel (viz Holmesovy pochodně), klamných signálů, falešných komínů, falešných názvů lodí, přestrojování bojových posádek do civilních šatů („žena pana kapitána“ byla pověstná), nepravých hladinových min atd. Mezi námořnické lsti patřilo i nasazování britských Q-lodí (viz Q-lodě) a počínání německých korzárských křižníků.
Válečné námořní strategické hry = forma přípravy nejvyšších kádrů válečného námořnictva, zejména příslušníků hlavního štábu válečného námořnictva, v kooperacemi s dalšími námořními institucemi, např. námořními akademiemi a vysokými důstojnickými školami. Hra spočívala v teoretickém či pomyslném řešení strategických situací nikoliv v námořním prostředí, nýbrž v admiralitních sálech a pracovnách, při soustřeďování, porovnávání a vyhodnocování všech dostupných údajů politických, vojensko-námořních, technických, ekonomických, sociálních aj., na kterémžto faktografickém základě pak docházelo k vydávání různých nařízení a rozkazů týkajících se „pohybů“ loďstev, „zabezpečování“ námořních základen, „mobilizačních“ opatření, „povolávání“ námořních záloh…, „jednalo“ se z loděnicemi apod. Zadání pro takové hry znělo např.: „Pokud dojde k válce našeho státu se státem XY, jak bude vypadat zahájení a jak pokračování námořní fáze této války?“ Načež se nad velkými mapami vyšetřovala a hodnotila hypotetická kumulace nepřátelských námořních sil v jejich základnách, stav jejich bojového potenciálu a připravenosti, vzdálenost od těchto základen k vlastním základnám, vyšetřovaly se varianty klimatických změn, aby se dospělo k co nejpřesnějšímu odhadu termínu zahájení války, zjišťovaly se síly a rozmístění vlastních loďstev a jejich stupeň připravenosti na náhlý úder, možnosti vlastního preventivního úderu opět v závislosti na mocnosti vlastního bojového potenciálu, vzdálenostech, klimatických periodách atd. atd. Co bylo možné zakreslit do map, to se zakreslovalo. Výsledkem byla velmi obsáhlá zpráva, jejímž resumé bylo vyjádření ve smyslu „námořní válka bude mít hlavní průběh v těchto oblastech, bude mít tyto formy, tento průběh a toto trvání a způsobí nám tyto ztráty a přinese takováto zatížení ekonomická“, a pokud se resumé jevilo jako negativní, ihned se uváděly doporučení určitých řešení týkajících se posílení loďstva, posílení obrany a vybavenosti základen apod. Zpráva se pak projednávala na vládní úrovni a před panovníkem.
Válečná loď – viz Loď válečná.
Válečné námořnictvo = složka branného systému státu, souhrn (1) státních vojensko-námořních bojových prostředků (válečné lodě aj.), zajišťovacích (veškeré zařízení námořních základen, zásobovací lodě…), realizačních (státní loděnice, státní zbrojovky), vzdělávacích (námořní školy a kursy), vědeckých a administrativních (admiralita, správy námořních základen a válečných přístavů, správy státních loděnic…) a příslušného (2) personálního obsazení těchto prostředků, počínaje centrálními složkami válečného námořnictva, pokračuje posádkami lodí, osazenstvem válečných přístavů… a konče příslušníky pozemních pořádkových jednotek námořnictva a zaměstnanci ve státních loděnicích. - Válečné námořnictvo bylo řízeno hlavním námořním štábem, který kompetenčně podléhal ministerstvu námořnictví případně ministerstvu války na čele s ministrem, jenž byl podřízen premiérovi. Vrchním velitelem válečného námořnictva byla hlava státu, často však i některý člen panovnické rodiny. - V pojednávaném období byly bojovými útvary válečného námořnictva jednotlivá loďstva (zpravidla dělená na eskadry – později přibyly vzducholodě a námořní letouny), pobřežní baterie (pokud nespadaly pod armádní velení) a útvary námořní pěchoty, zvláštní status útvaru pro nepřímý boj měla zpravodajská služba válečného námořnictva. Každý z těchto základních útvarů měl záložní složku (např. rezervní loďstvo) a zajišťovací (např. zásobovací lodě, dílenské lodě).
Vaz přední, klounovec = jeden z hlavních prvků konstrukce trupu lodi, nejpřednější část lodní konstrukce, která dole pevně navazuje na lodní páteř, kýl, zvedá se a vytváří příď i s jejím tvarem. K přednímu vazu (a k vazu zadnímu) se sbíhaly a byly k němu připojeny všechny hlavní podélné boční konstrukční prvky lodi a koncové prvky obšívky (dřevěné desky, ocelové pláty). V pojednávaném období (1860-1918) byl vaz dřevěných lodí dřevěný, složený, vyztužený vnitřními vaznicemi aj. prvky, na lodích kompozitních byl železný, vesměs litý, složený z vnější vaznice a vnitřního vazníku. Od šedesátých let 19. století do začátku 20. století nesl kloun – těžkou litou železnou bojovou ostruhu až několik metrů dlouhou (viz kloun).
Vaz zadní, kormovec = jeden z hlavních prků konstrukce trupu lodi, zadní část lodní konstrukce, která dole pevně navazuje na lodní páteř, kýl, zvedá se a končí buď pod záďovým převisem nebo na konci vrchní paluby. K zadnímu vazu (a vazu přednímu) se sbíhaly a byly k němu připojeny všechny hlavní podélné boční konstrukční prvky lodi a koncové prvky obšívky (dřevěné desky, ocelové pláty). V pojednávaném období (1860-1918) byl vaz dřevěných lodí dřevěný, složený, vyztužený vnitřními vaznicemi aj. prvky, na lodích kompozitních byl železný, vesměs litý, složený z vnější vaznice a vnitřního vazníku. Byla-li loď dvouvrtulové, bylo na zadním vazu zavěšeno kormidlo, byla-li jedno- nebo třívrtulová, procházela zadním vazem těsněná hřídelová roura, v níž se otáčela hlavní lodní hřídel, na jejímž konci byla lodní vrtule, a v takové případě kormidlo bylo zavěšeno na přidaném vazu kormidlovém, za lodní vrtulí.
Velt (od angl. welt) = na válečných lodích v pojednávaném období (1860-918) tvrdá ocelová obruba kolem vnějšího a vnitřního (palubního) ústí kotvové průvlačnice, která bránila opotřebení okrajů průvlačnice smekáním kotevního řetězu.
Ventilace lodní = soustava prostředků sloužící k výměně spotřebovaného vzduchu v lodních prostorách za vzduch plnohodnotný. K objemově největší výměně vzduchu ventilací docházelo v kotelnách a strojovnách a následovala další oddělení podpalubní. Výměna vzduchu na válečných lodích v l. 1860-1918 byla přirozená nebo umělá. Přirozená obnova vzduchu byly obtížná, neboť stěny lodních trupů i nástaveb válečných lodí byly plechové, tedy nikoliv pórovité, s minimem netěsností, takže se přirozená výměna se děla hlavně otevřenými střílnami, lodními okénky a světlíky – palubními jícny právě nad kotelnami a strojovnami, otevíráním palubních poklopů apod. V šedesátých letech 19. století se začaly uplatňovat větrací roury, nahoře s deflektory (navěvníky, „lapače“ či „nabírači“ vzduchu, zprvu z plachtoviny na konstrukci), jimiž se za plavby vháněl vzduch do spodních prostor v lodním trupu a při stání lodi působily jako komíny, ale účinnost těchto rour byl malá, třebaže se instalovaly i ve značných počtech, takže život na válečné lodi ve velmi teplých letních dnech byl skutečně svízelný a za služby v tropech nesnesitelný, a nepomáhaly ani např. sluneční plachty rozpínané nad návětrnými palubami. Teprve v osmdesátých letech 19. věku se zavedením elektrických ventilátorů ovzduší v lodních prostorách dařilo činit snesitelnější. Po r. 1906 také začaly mizet z palub válečných lodí ony ventilační roury s deflektory a namísto nich se spotřebovaný vzduch vyváděl mřížovanými, před průniky vody chráněnými otvory při vrchním kraji lodního boku.
Větrové zábradlí = na válečných lodích od sedmdesátých let 19. století takové sloupkové zábradlí, které bylo za bouřlivého počasí dočasně pokryto díly impregnované plachtoviny výšky asi 140 cm. Plachtovina částečně chránila prostor na můstku před větrem a vodní tříští přilétající od předolodí. Při plavbě za horkého slunečného počasí se tatáž plachtovina pokládala na konstrukci nad můstkem, jako protisluneční kryt. Od osmdesátých let se však zejména na velkých lodích instalovala kolem velitelských můstků zábradlí plná, plechová (štítová), zatímco na kormidelních můstcích ještě zůstávala zábradlí sloupková, ale i to se změnilo nástupem dreadnoughtů a bitevních křižníků, kdy se lodní můstky změnily ve složitě členěné, etážové komplexy a uzavřenými kajutami a plným plechovým zábradlím.
Věžová loď = loď, jež měla hlavní dělostřelectvo chráněné železnou nebo ocelovou otočnou kupolí, tvořící uzavřený celek. Termín je sporný, neboť dělová věž je systém tvořený dělovou kupolí, barbetou spojenou se spodní pancéřovou palubou a veškerým příslušenstvím, tedy děly, zaměřovači, výtahy…, tedy věž nemůže být kupolí (jako např. u kostelů není věží jen kupole nahoře). Přesto se termín věž jako kupole i u nás ujal a lodě jsou pomýleně zvány věžové (angl. turret ships). - Věžovými loděmi byly/jsou však míněny jen pancéřové lodě, která měly kupoli samu o sobě, instalovanou na palubě nebo v palubě, nikoliv na barbetě, jak tomu bylo na pre-dreadnoughtech. První bojově nasazenou věžovou lodí byl Ericssonův americký MONITOR (1862), podle jehož vzoru se v USA stavěly další jednotky první generace monitorů, v Evropě se konstrukcemi dělových věží-kupolí zabýval Coles, načež se věžové lodě - spolu s barbetovými - stavěly až do začátku devadesátých let 19. století, kdy je vystřídaly skutečné lodě věžové – bitevní lodě první generace, pre-dreadnoughty.
Vilejš svolnatý (lipadidae či lipas anatifera, angl. barnacle) korýš z třídy svijonožců. Vilejši si vytvářejí si ochranné mušličky délky 3 – 5 cm, a holou částí těla délky až 30 cm přisedají k podkladu, např. trupům lodí pod vodní čárou. Trupy nepoškozují, avšak spolu s jinými vodními živočichy vytvářejí vrstvu obrostu lodi, silnou až metr, že jí způsobují závažné ztráty na rychlosti (po čtyřech měsících plavby až 50 %!), což si vynucuje vyvinování větší hnací síly pohonných systémů a tím i větší spotřebu paliva, nehledě k tomu, že setrvalou vysokou zátěží se např. parní stroje značně opotřebovávaly (podrobněji viz Obrost lodní).
Vlajková loď = loď velitele loďstva, velitele eskadry, velitele divize nebo velitele oddílu. Vlajková loď nemusela být lodí admirálskou, neboť admirálové (ve třech různých hodnostech) veleli loďstvu, eskadře, divizi bitevních lodí nebo pancéřových/bitevních křižníků nebo oddílu takových lodí, zatímco velení formací lehkých lodí bylo svěřováno vysokým důstojníkům – námořním kapitánům, fregatním kapitánům, námořním poručíkům (poručík velel např. oddílu torpédovek)… Admirálské a komanderské lodě (v britském Královském námořnictvu) nesly admirálské vlajky. - Mnohé bitevní lodě či pancéřové/bitevní křižníky byly jako vlajkové koncipovány už od projektu, neboť musely mít ubytovací prostory větší o kabiny admirála a příslušníků jeho štábu, z nichž ti hodnostně nejvyšší měli sluhy. Rozloha kabin admirála a kabin členů jeho štábu byla ovšem striktně stanovena, takže admirál si nemohl jaksi poroučet, ale bylo třeba kvůli nich ušetřit na lodním prostoru někde jinde
Vlajkový kapitán = funkce, jíž byl pověřován obyčejně jeden z lodních kapitánů, dobrých odborníků, bez ohledu na pořadí či stáří. Byl asistentem admirála a sloužil na jeho vlajkové lodi (nezaměňovat však s funkcí kapitána vlajkové lodi).
Vlnolam = starý český výraz pro zařízení k ochraně před přímým účinkem vln vznikajících zejména působením větru na hladinu moře, nebo pohybem lodi a přeléváním mořské vody přes palubu předolodí nebo jejím proléváním skrze průvlačnice. Tedy vlnolam byl/je: (1) hráz na námořním obvodu přístavu, jehož je vlnolam ochranným činitelem (nezaměňovat s hrází přístavní, jež je vždy části pobřeží). Vlnolamy se zřizovaly na záhozu z velkých balvanů; teprve na tomto základu se stavěla zeď z kamenných kvádrů prolitých betonem, do výšky, která přesahovala hladinu moře za přílivu a ve značné šíři, až okolo 10 m. Konce vlnolamů byly opatřeny výstražnými světly. – (2) nízká, šípovitě vpřed uspořádaná konstrukční hráz na lodích, instalovaná na palubách předolodí, zvláště nebyla-li tam předolodní nástavba. Takový vlnolam odváděl vodu přes palubní hranu nebo k ústím odtoků.
Vodorys = jedna z částí teoretického výkresu lodi, zobrazující lodní trup shora, s teoretickými rovinami tvořenými souhrnem bodů po obvodu navrženého v různých vzdálenostech od vrh ní paluby (viz Teoretický výkres lodního trupu).
Vojenská loď – viz Loď vojenská.
Vrátek – viz Kotevní vrátek.
Vratidlo – viz Kotevní vratidlo.
Vrchní paluba – viz Horní paluba.
Výbušnina = chemická směs (výbušina) připravená pro konkrétní účel (jako náplň dělostřeleckého granátu, dynamitové patrony apod., ale výbušninou může být třeba i benzín), která po mechanické, tepelné nebo elektrické iniciaci reaguje přeměnou na plyny velkého objemu, velmi rychlé rozpínavosti a velké teploty. Touto přeměnou je výbuch. – Výbušniny jsou: Třaskaviny, které převážně slouží v nepatrném množství jako detonátory, tj. k tepelné iniciaci výbuchu), z nichž nejpoužívanější byla velmi citlivá třaskavá rtuť (fulminát rtuťnatý), která po výbuchu expanduje rychlostí až 3000 m/sec, ale objem plynů je malý. - Trhaviny jsou výbušniny s malou citlivostí, avšak s velkou detonační respektive trhací sílou; nejpoužívanější a nejznámější trhavinou je dynamit, ale v pojednávaném období (1860-1918) se používaly do lodních dělostřeleckých granátů původně střelný prach, poté pyroxilín (střelná bavlna) a od konce osmdesátých let velmi účinné, ale na náraz citlivé trhaviny na bázi francouzského melinitu (lydit, šimosa, ekrazit…). - Střelivina se používá jako výmetná náplň do dělostřeleckých hlavní, k vypuzení střely z hlavně. Vlastně není výbušninou, neboť po iniciaci nemá vybuchnout, nýbrž prudce, ale plynule shořet (navenek se to ovšem podobá výbuchu), čímž se prodlouží a zvýší účinek výmetných plynů na střelu v hlavni. Střelivinami byly černý střelný prach nebo bezdýmný střelný prach (pyroxilín), kordit aj. Detonační rychlost plynů vzniklých shořením střeliviny dosahovaly okolo 5000 m/sec, záleželo však na množství a hustotě výmetné látky, na její kvalitě, utěsnění střely v hlavni apod.