R
Radiotelegrafická navigace = způsob určování polohy lodi případně směru plavby lodi pomocí různě rozestavených radiotelegrafických lodních, lépe však pobřežních stanic.
Radiotelegrafie na lodích = v námořnictví způsob vzdušného předávání informací převedených na soustavu elektrických impulsů, a to prostřednictvím radiotelegrafických přístrojů s jejich příslušenstvím. Převod zpráv děl se mezi loděmi nebo mezi loděmi a pobřežím, za Velké války měly malé radiotelegrafické stanice i vzducholodě. - Radiotelegrafie se vyvinula z telegrafie, tj. telegrafie po drátech-kabelech (odtud zvaly se zprávy takto předávané kabelogramy). První telegrafický přístroj byl sestrojen Le Sagem v r. 1774, byl však samozřejmě nedokonalý, protože jednotlivé znaky - 24 písmen - se mezi stanicemi, každou s 24 elektroskopy, přenášely zvlášť, po 24 vodičích. Poté se telegrafie zvolna vyvíjela, ale všechny přístroje byly založeny na elektrickém přenosu signálů, jež vyvolávají akustické efekty, např. zvonění, a jednoduché efekty optické, např. vychýlení rafie (Sömmeringův z r. 1809, Šilingův jehlový z r. 1820…). Takový byl i první elektromagnetický telegraf Wheatstonea a Cooka, zavedený v r. 1837 na dráze z Londýna do Birminghamu. Pak však se ujal telegraf Američana S. F. Morsea (viz Morseova abeceda), v r. 1845 patentovaný v řadě evropských zemí a USA; přístroj byl jednoduchý, s elektromagnetem, vahadlem na pružině a zapisovacím zařízením a velmi rychle se ujal a rozšířil. Zároveň byla množina jeho impulsů na počátku padesátých let 18. století systemizována do mezinárodně platné soustavy znaků, ve světě sto let nejpoužívanější... Přístroj sám pak doznal různých zdařilých i méně zdařilých pokusů o jeho vylepšení (Hughesův telegraf tisknoucí ne Morseovy značky, nýbrž písmena, Wheatstoneův telegraf s vysíláním až 1200 znaků/min. pomocí děrované pásky, z něhož se po první světové válce vyvinul pak osmdesát let využívaný dálnopis respektive obrovská světová dálnopisná síť). Pro účely válečného námořnictva však byla telegrafie využitelná jen částečně, např. ke spojení mezi admiralitou a velitelstvími základen. Až koncem 19. století s objevila zařízení umožňující bezdrátový přenos signálů - radiotelegrafie, a to prostřednictvím vysokofrekvenční energie – elektromagnetických vln vyzařovaných vysílací anténou v rytmu Morseových značek a zachytávaných anténou přijímací a předávaných do už běžného telegrafického zařízení. První, kdo zdokonalil detektor elektromagnetických vln a vynalezl anténu, byl Rus A. S. Popov, jemuž se v r. 1895 podařilo zachytit první bezdrátové sdělení, ale první prakticky použitelnou radiotelegrafickou stanici sestrojil Ital G. Marconi v r. 1897, který se svým zařízením dosahoval spojení na větší vzdálenosti. Několik let poté se radiotelegrafické stanice pracující jen na dlouhých vlnách začaly instalovat na lodích – tvořily je vysílač, přijímač, anténní systém společný nebo dělený (vysílací-přijímací), zdrojová část a příslušenství. Těmito prostředky se dosahovalo spojení i na vzdálenost tisíce kilometrů, ale jen stanicemi s velkými anténami a značných výkonů, které se ani na velké válečné lodě nehodily. Proto i na bitevních lodích počátku 20. století byly radiotelegrafické přístroje menší (i tak ty první vážily až 6 tun!), s nimiž se dosahovalo spojení na vzdálenosti do 200 mil, přičemž záleželo na klimatických podmínkách, zato na pobřežích se stavěly stanice značně výkonnější – v r. 1903 měli Britové osm takových, Němci dvě… Ve stejném roce dokonce došlo k předání radiotelegramu přes Atlantický oceán, tj. na vzdálenost 2600 nám. mil (4800 km). I přes nedokonalost přístrojů sehrála radiotelegrafie významnou roli už za rusko-japonské války v l. 1904-1905. Tehdy komunikace drátovou telegrafií (kabelogramy) byla možná jen mezi velkými přístavy a optická signalizace se uplatňovala jen místně a rovněž pozemní telefonické sítě byly jen místní nebo na velkých lodích, takže sdělení mezi veliteli lodí a formací na větší vzdálenost se ještě na přelomu 19./20. století předávala většinou prostřednictvím spojových lodí - avis, lehkých křižníků, torpédoborců…, což zavedení radiotelegrafie na velkých lodích a v základnách změnilo (ruské lodě I. Tichooceánské eskadry měly francouzské stanice systému Popov-Ducrete, II. tichooceánské eskadry německé stanice systému Slaby-Arco, japonské lodě měly britské stanice systému Marconi). Japonci radiotelegrafické stanice využili i při navádění lodní palby na Port Artur, při přeskupování bojových skupin loďstva, pátrání po ruských lodích… a radiotelegrafie umožnila i rychlou koncentraci japonského loďstva u Cušimy ráno 27. května 1905, kdy se do Korejského průlivu blížila II. Tichooceánská… Po válce výboj lodní radiotelegrafie pokračoval. Vynález elektronek - diody v r. 1904 a triody v r. 1907 – sice umožnil zkonstruovat vysokofrekvenční a nízkofrekvenční zesilovače s možnosti velkého zesílení i při malých výkonech, ale lodní přístroje byly stále radiotelegrafické (komunikace vzduchem jen pomocí znaků), nikoliv radiové, tj. radiotelefonické (komunikace vzduchem prostřednictvím slov elektroakusticky reprodukovaných). Radiotelegrafické stanice zůstaly na lodích i za Velké války, avšak tehdy už se podařilo při zachování či i navýšení výkonů jejich rozměry a hmotnost umenšit natolik, že radiotelegrafické stanice nesly už i menší lodě, např. vůdčí torpédoborce, na druhou stranu mnohé dopravní parníky nadále zůstávaly bez nich. Po r. 1918 pokračoval intenzivní vývoj radiotelegrafie, který však přešel do vývije radiotelefonie - dálkové komunikace hláskově-slovní, pomocí prostředků rádiových, tj. bezdrátových.
Ráhno = (1) dřevěné nebo kovové břevno kruhovitého průřezu k uchycování horního lemu příčných lodních plachet, které se od ráhen dolů spouštějí a napínají nebo se k ráhnům skasávají. Ráhna jsou buď příčná, tedy taková, na které se zavěšují čtvercové nebo obdélníkové plachty a které se připevňují na stožár tak, že v základní poloze směřují napříč přes lodní trup, nebo podélná - vratiráhna. Ke stěžňům byla upevňována různými lanovými úvazy (závěsy apod.), podélná ráhna i objímkami. Ráhna se dala spouštět/vytahovat a otáčet, byla opatřena lany (šlápnice) pro obsluhující mužstvo a ovládala se spouštěmi a otěžemi (pro změnu výšky nastavení) a zvratičkami (pro změnu směru nastavení). Často bylo/je zejména ráhno příčné nastavováno ráhnovým ramenem, tj. nástavcem pro přídavnou plachtu zv. závětrovka, která zvětšovala účinnou plochu plachtoví. (2) Na stožárech lodí bezplachetních lehké příčné břevno k uchycení lanek pro signalizační vlajky, od začátku 20. století i k uchycení části anténního systému lodní radiotelegrafické stanice. Ke stožáru bylo takové ráhno připevněno, tedy nebylo otočné. (Viz též Stěžeň a viz Stožár lodní)
Raketa = (1) ve vojenství reaktivní střela opatřená výbušnou hlavicí. První rakety byly známé ze staré Číny, do Evropy se dostaly na konci 18. století, kdy je Britové přivezli z Indie. Hlavní podíl na jejich evropském vývoji měl W. Congreve (1772-1828) – britský vojenský technik. V r. 1804 Congreve dosáhl svými raketami dostřelu okolo 2 km. Rakety měly papírový obal plněným výbušnou směsí, později papír nahradilo plechové pouzdro. Congreve zkoušel i plnou průbojnou hlavici a připravil též rakety pro námořní účely. Užil jich v r. 1796 při ostřelování Boulogne a v r. 1807 u Kodaně, ba válečné Královské námořnictvo je pak přijalo do lodní výzbroje, ale hlavní nedostatky raket - malé účinky (v podstatě jen zápalné) a naprostou nepřesnost, nepodstatnou jen při plošném ostřelování přístavů a pobřežních měst - nemohly vynahradit jejich přednosti: jednoduchá konstrukce, velmi jednoduché a lehoučké raketnice - odpalovací zařízení (třínožková lafeta s naváděcím žlabem nebo tyčí) a značný účinek při dopadu na zdivo či dřevěné konstrukce (plus zděšující kouřové a zvukové efekty při letu a dopadu). V boji lodi proti lodi se však rakety neuplatnily vůbec a při ostřelování pobřeží ztratily význam poté, co se v šedesátých letech začal prodlužovat dostřel děl, takže v sedmdesátých letech 19. století už je jako plnohodnotný bojový prostředek nemělo ve výzbroji žádné válečné námořnictvo. (Na lodích se rakety objevily znovu až za druhé světové války, výhradně jako prostředek k ostřelování pobřeží, a od té doby se výrazně zdokonalily, zmohutněly, zvětšil se jejich dostřel až na hodnoty mezikontinentální…, a s nimi vznikly i nové kategorie bojových plavidel - raketové čluny a raketové křižníky.) (2) Prostředek námořní signalizace (viz Signalizace námořní).
Rams, ram ships (angl.) = doslova beraní lodě, tedy takové, které byly uzpůsobeny k provedení finální fáze námořního útoku nárazem do nepřátelské lodi (odtud též občas zvány lodě nárazové). Aby byl tento útok efektivní, byly tyto lodě opatřeny na přídi pod vodní čárou železnou ostruhou – klounem (viz Kloun).
Rapert = (1 - zastarale) lafeta, podstavek námořního děla, (2) vrchní, pohyblivá část lafety středního a těžkého lodního děla, lože, na němž velmi pevně spočívala hlaveň, a které se – opatřeno většinou hydraulickým brzdovratným zařízením - při výstřelu pohybovalo po spodní části lafety – sáních. Malorážní děla dělené lafety neměla (viz i Lafeta).
Ráž (ráže, od fr. rage), kalibr (od franc. livre a angl. calibre) = rozměr průměru vodící části vývrtu hlavně palné zbraně vyjádřený v délkových mírách. Ráže se však udává i u některých jiných – torpéd, raket, minometů… U dělových hlavní s hladkým vývrtem se ráží rozumí prostý průměr vnitřku hlavně. U hlavní s drážkovaným vnitřním povrchem jde o vzdálenost vrcholových ploch protilehlých polí drážkování (výstupků) z vnitřního povrchu hlavně respektive jádra (duše) hlavně. - V r. 1440 zavedl škálu kalibrů norimberský zbrojíř Hartmann, jako pokus o kategorizaci děl na základě právě rozdílné hmotnosti střel. Jinak řečeno, podle této stupnice se velikost děla udávala podle hmotnosti projektilů, které měly mít 6, 8, 12, 24 a 48 liber, a jelikož se používaly koule kamenné, šlo o kalibr kamenný. Po zavedení železných koulí stupnice zůstala, ba byla rozšířena (2, 3, 4, 6, 9, 12, 24, 32, 64), ale vývrt děl pro tyto projektily byl o něco menší (neboť železná koule je menší než koule kamenná stejné hmotnosti), šlo pak o kalibr železný; u ručních palných zbraní platil ještě kalibr olověný, neboť projektily pro tyto zbraně byly z olova. Původně se kalibr děl udával dle hmotností projektilu (“norimberská váha” pro koule kamenné, “vídeňská váha” pro koule železné), ale údaje o kalibru - libráži byly podle provenience nadále různé. V 18. století sice došlo ke sjednocování kalibrace děl, ale hmotnost střel se nadále udávala v anglických librách (libra, pound = 0,4536 kg), v librách dolnorakouských (v l. 1765-1871, tj. vídeňských, Pfund = 0,5006 kg), dále se v Rusku v librách ruských (pův. grivenka, od r. 1835 funt = 0,4095 kg) a librách francouzských (livre = 0,4895 kg, v l. 1818-1861 livre usuelle = 0,500 kg). Toto určování velikosti děl podle hmotnosti projektilu se u těžkého a středního dělostřelectva používalo do sedmdesátých let 19. století, u malých děl (ve Velké Británii) až do konce 19. století. V soudobé odborné literatuře jsou tyto hmotnosti zpravidla už přepočítané na anglickou libru (ráže pak byla někdy zvána libráž), ale jelikož ve starší literatuře se mínily libry právě provenienční, při posuzování těchto údajů docházelo k nesrovnalostem… - Od sedmdesátých let 19. století se zaváděla děla-zadovky s drážkovanou hlavní pro palbu válcovými střelami a v té souvislosti se přešlo na výhodnější udávání ráže v délkových jednotkách k vyjádření průměru vývrtu hlavně, a to zprvu anglických palců (palec, inch = 25,4 mm). Po přijetí mezinárodní metrické soustavy r. 1875 se začala ráže děl udávat také v centimetrech, ale Britové, Japonci, Američané… zůstali u palcové soustavy. Údaje o rážích však nadále mívaly značně odlišné hodnoty, např. rakouské kanóny ráže 23,54 cm byly vedeny jako 24centimetrové (ve V. Británii jako 9,2palcové) - při udávání ráže se totiž počítal celkový průměr vývrtu hlavně, a např. ono rakouské dělo ráže 23,54 cm (24cm) mělo ve skutečnosti ráži 240,7 mm, neboť k maximálnímu vnitřnímu průměru se připočítávala hloubku drážek (podobně třeba pozdější lehké kanóny ráže 6,6 cm byly vedeny jako 7centimerové). Zejména v odborné literatuře se proto přecházelo na milimetrová vyjádření průměru vývrtu, přičemž ráží byl míněn průměr vývrtu bez hloubky drážek. - Tehdy také se lodní dělostřelectvo začalo dělit do tří základních skupin: (1) děla velkorážní, od ráže větší než 8 palců = 203 mm výše, v německé oblasti od ráže větší než 21 cm, (2) děla středorážní, ráže větší než 4 palce = 102 mm po ráži 8 palců = 203 mm včetně, v německé oblasti od ráže větší než 10 cm po ráži 21 cm včetně, (3) děla malorážní, ráže 4 palce = 102 mm a menší – tehdy po ráže 1,5 palce = 38 mm, později po ráž 1 palce = 25,4 mm, v německé oblasti od ráže 10 cm včetně po ráž 2 cm.
Reduta = v pozemním vojenství menší opevnění, zpravidla předsunuté před hlavní fortifikovanou linii, v námořním vojenství sedmdesátých a osmdesátých let 19. století silně pancéřová část kapitálních jednotek vystupující nad úroveň citadely (a původně i nad úroveň vrchní paluby) jako fundament pancéřových kupolí primární artilerie; takto jednak vzdalovala lodní děla od hladiny a jejích vlivů (vlnění, smáčení…), umožňovala jim větší dostřel a zvyšovala odolnost lodního tělesa. V britském pojmosloví je reduta označována breastwork (= předprseň) a lodě, které redutu nesly, jsou označovány jako redutové, např. redutový monitor. (Pozn.: Ano, pro redutu sice má angličtina výraz redoubt, ale bylo by nevhodné, ba nemožné překládat breastwork monitor jako předprsňový monitor.) Výraz reduta se u nás nahrazuje pojmem citadela, ve skutečnosti však šlo o jiný prvek ochrany lodi - totiž zatímco citadela byla uvnitř střední části trupu a utvořena bočními pancéřovými pásy, příčnými pancéřovými přepážkami a (spodní) pancéřovou palubou, reduta byla nástavbou citadely, byl však tvořena rovněž podélnými a příčnými pancíři a pancéřovou (vrchní) palubou a buď vyčnívala nad vrchní palubu (reduta vnější) nebo reduty s trupem - vrchní palbou a boky – splývala (reduta vnitřní). Reduta měla s citadelou společnou i absenci střílen a jakýchkoliv jiných bočních otvorů (jako citadela tedy ani reduta nemohla mít uvnitř děla, tj. nemohla být kasematou). A neobstojí ani záměna reduty pojmem barbeta, neboť i to byla jinak provedená část lodi, s jinou účelností (viz Barbeta). Nicméně za redutové lodě jsou většinou bohužel označovány jen ty lodě, které mají redutu nad úrovní vrchní paluby, takže bráno takto, redutových obrněnců mnoho nevzniklo – britské Královské námořnictvo v l. 1870-1877 uvedlo do služby devět redutových monitorů a věžové redutové obrněnce DEVASTATION (1873) a sesterský THUNDERER (1877), Italové měli redutové sesterské obrněnce ITALIA (1885) a LEPANTO (1887) a Čína sesterské ŤING-JÜEN a ČCHING-JÜAN (oba dokončeny v r. 1884). Ve skutečnosti však měly reduty téměř všechny věžové obrněnce ze sedmdesátých a osmdesátých let 19. století, neboť jejich reduta, postavená v trupu na citadele, s trupem splývala, tj. pancéřová střecha reduty byla ve středolodí částí vrchní paluby, a boční pancíře reduty splývaly s plochou boků. S postupem času se však byla reduta nahrazena kasematou.
Redutové obrněnce – viz výše Reduta.
Reflektor lodní = zařízení k odrážení světla, zpravidla tvořené parabolickým zrcadlem z vysoce leštěného kovu. Reflektor mj. tvoří část světlometu, která umožňuje směrové svícení, vznikající obracením zadního a stranového světla směrem vpřed (viz Světlomet lodní). Kdysi ovšem tak byla zvána i zařízení ke směrovému odrazu zvuku.
Registrovaná tuna = v námořnictví prostorová míra pro 100 stop3 (2,8316 m3) k vyjádření přepravního objemu plavidla. Byla zaváděna na přelomu 19./20. století, zvána též Moorsomova (viz Prostornost lodi, viz i Tonáž lodi).
Rejda = kotevní místo před přístavem či v přístavu, před jeho obsluhovanou částí - přístavištěm. Přístav může mít i několik rejd, a to buď rejdy vnější, zpravidla zcela nebo částečně nechráněné před účinky velkých vln a neobsluhované z přístavu, a rejdy chráněné, zpravidla vnitřní, chráněné před velkými vlnami, částečně z hlavní části přístavu obsluhované přístavními čluny, remorkéry, plovoucími jeřáby apod. a umožňující rovněž přiražení velkých lodí k sobě, k překládce. Rejdy mají kotviště vyznačená bójemi (viz Bóje) - číslovanými nebo jinak značenými. – Zatímco kotviště na vnějších rejdách, někdy i velmi rozlehlá, jsou smíšená – pro lodě militární i civilní, vnitřní rejdy už bývají oddělené a válečné přístavy mají vlastní přilehlé rejdy.
Remorkér = v pojednávaném období (1860-1918) kolesové nebo vrtulové plavidlo se velmi silným strojním pohonem, sloužící k vlečení nebo tažení, někdy i tlačení nákladních člunů nebo k přístavní službě. První parní remorkéry se začaly používat už ve dvacátých letech 19. století, téměř k výhradně k vlečení velkých lodí do/z přístavů. Ve Velké Británii byly později zvány tugs (viz Tug). Postupně byly vybavovány i k jiným službám, takže na jejich pracovních plošinách ve střední a zadní části lodi se objevily kromě navijáků i hasičská čerpadla s hadicemi, záchranné sítě a kruhy. Ve válečné době některé nesly protiletadlové dělo.(Viz i Tug).
RF (od amer. rapid fire) = v US Navy ekvivalent anglického QF (quick fire = rychlopalný, viz QF). Pojem „rychlopalný“ byl na konci 19. století zaveden pro děla k palbě jednotnými náboji (střela spojená s nábojkou/nábojnicí), které umožňovaly rychlé nabití, ale RF platil i pro předchůdce kulometů (Gatling aj.).
R.M.S. = v pojednávaném období (1860-1918) zkratka z angl. Royal Mail Steamer (Parník Královské pošty). Nešlo ovšem o loď Královského námořnictva (navíc vojenského), nýbrž toliko o loď, která dostala královskou licenci na zámořskou a zaoceánskou přepravu britské pošty.
Rolna = okrouhlé jednoduché, ale fyzicky velmi odolné zařízení pro velkou zátěž, uspořádané na principu valivého, horizontálně loženého ložiska, které neslo dělovou kupoli s veškerým jejím příslušenstvím a umožňovalo její otáčení. Dráha, spodní pánev rolny, byla ve vrchní části vrchního prstence barbety (viz Barbeta) a spočívala v ní vložená valivá tělesa – většinou to byly ocelové plné válce, avšak v některých rolnách, např. v Eadsových kupolích z šedesátých let nebo v některých z dělových kupolí vyrobených u Kruppa, byly těmto valivými tělesy ocelové koule. Vrchní pánev rolny byla součástí dělové kupole. Rolny byly obloženy vodotěsnými segmenty a mazaly se těžkými strojními tuky.
Rostry = konstrukce nad vrchní palubou v zadním středolodí nebo palubou středolodní nástavby, zpravidla za posledním komínem a před zadním stožárem, na níž byly ve stojanech uloženy hlavní čluny lodi. Čluny se sem dopravovaly anebo odtud vypravovaly pomocí výložníku s patou na zadním stožáru, pouze krajní čluny měly někdy vlastní davity.
Rostrum (angl.) = kloun na antických lodích, útočný zobec (viz Kloun).
Roubení = lem palubních jícnů, jež mělo zabraňovat přetékání vody z paluby na spodnější palubu, do nákladového prostoru apod. Roubní nesla poklopy, odnímatelné kryty apod. Zvláštním druhem roubení byly pancéřové límce palubních průtahů (viz Pancéřové roubení).
Rozbuška = druh iniciátoru. Může to být např. hliníková dutinka s malým množstvím výbušniny vysoce citlivé na jiskru, náraz, deformaci, zahřátí apod. Slouží k roznícení náloží.
Rozměry lodního trupu = délka největší (Lmax) je rozměr od krajního bodu předku lodi po krajní bod zadku lodi; délka palubní (přes palubu – Lp) je rozměr distance mezi od sebe nejvíce vzdálenými krajními body paluby; délka na dně (Ld) je rozměr na kýlu, tj. rozměr vzdálenosti mezi spodním koncem klounovce a spodním koncem kormovce; délka na hlavní vodorysce (Lhvdr), délka mezi svislicemi (Lo) – rozměr vzdálenosti mezi průsečíkem klounovce a průsečíkem kormovce s vodní hladinou; výška trupu konstrukční (Ho) je rozměr vzdálenosti mezi nejspodnějším bodem lodního kýlu a nejnižší rovinou lodního boku, v poloviční vzdálenosti mezi svislicemi; výška volného boku (Hvb) je vzdálenost od roviny vrchní paluby k čáře ponoru při plném zatížení válečné lodi, měřená v polovině vzdálenosti mezi svislicemi; šířka největší (Bmax) je rozměr vzdálenosti mezi dvěma nejkrajnějšími body trupu - levým a pravým - v nejširším místě trupu; šířka konstrukční (Bo) je rozměr vzdálenosti mezi nejkrajnějšími body trupu - levým a pravým - na vodní čáře; ponor konstrukční (To) je rozměr vzdálenosti mezi vodní čárou a spodkem lodního kýlu při normálním výtlaku.
Rozněcovač námořní miny = v pojednávaném období (1890-1918) jedna z hlavních součástí námořní miny, která minu přivedla k výbuchu. Skládala se většinou z pláště (těla), úderníku s pružinou, z rozbušky a pojistky. Rozněcovač se podle druhu miny u uváděl v činnost mechanicky, chemicky nebo elektricky případně kombinovaně. Např. námořní miny používané na přelomu 19./20. století měly rozněcovače většinou nárazové a chemické, umístěné v několika hrotech vystupujících z vrchní části pláště miny. V hrotech nárazových rozněcovačů měla pojistka chemické složení (nejjednodušší bylo jistit rozněcovač kostkou cukru, která se po svržení miny do vody rozpustila, čímž se stal rozněcovač odjištěným). V hrotech chemických rozněcovačů Jacobiho systému byla skleněná ampule s kyselinou sírovu, spočívající ve směsi kalia a cukru; při nárazu hrotu se ampule rozbila, smíšení kyseliny s kaliem a cukrem nastala explose, jež roznítila výbušný obsah miny. V hrotech elektrických rozněcovačů Hertzova systému byla skleněná ampule se elektrolytem, v jejíž blízkosti byl uhlíko-zinkový galvanický článek bez elektrolytu; po nárazu hrotu se ampule rozbila, elektrolyt vytekl do článku, vznikl elektrický proud, jenž pomocí dalšího článku – detonátoru – vyvolal výbuch miny; pojistkou byl vnější spínač, mina se aktivovala zapnutím spínače těsně před shozením do vody.
Roznětka = činitel (iniciátor) k přivádění výbušin k explosi. Roznětka je tvořena malým množstvím třaskaviny (dříve zpravidla třaskavá rtuť) v kovovém pouzdře, které bylo např. dnem nábojů pro děla-zadovky, některých námořních min aj. Při střelbě se roznětka přivedla k výbuchu např. nárazem úderníku, a tento výbuch pak vyvolal vznícení prachové náplně v nábojce/nábojnici, které pak vyvolalo výstřel. V malých nábojkách byly roznětkou kapsle pracující na stejném principu. Některé roznětky se přiváděly k výbuchu elektricky nebo nápichem.
Rumb = 1/32 kompasové růžice (viz Čárka kompasová).
Rumpál = druh velkého navijáku s vodorovnou osou (na rozdíl od vrátku s kolmou osou). Požíval se k navíjení silných kotevních, stěžňových/stožárových nebo palubních manipulačních lan. Navíjecím bubnem rumpálu otáčela obsluha několika mužů, tak, že zasunovala dlouhé pevné tyče – páky – do otvorů po krajním obvodu tělesa bubnu a tlačila je dolů, ale v poslední čtvrtně 19. století se zaváděly rumpály elektrické.
Rychlé čluny = malé příbřežní motorové jednotky, původně jednak pro protiponorkovou službu (pak byly vyzbrojeny lehkými děly a kulomety), nebo - především – pro překvapivé útoky torpédy (pak byly vyzbrojeny až 4 torpédomety a lehkými zbraněmi). Jejich předchůdci byly malé torpédovky (II. třídy) a parní barkasy z počátku 20. století, uplatněné za rusko-japonské války (1904-1905), které však byly pro překvapivé útoky pomalé. Až teprve zavedení vysokoobrátkových spalovacích motorů umožnilo po r. 1905 vznik speciálních, rychlých plavidel této kategorie. Uplatnily se pak v obou světových válkách - v té první se staly nejznámějšími italské jednotky MAS (Motorbarca armata siluran-te = torpédový motorový člun či Motoscafo antisommergibile = protiponorkový motorový člun - viz MAS). Britové zavedli velmi rychlé čluny CMB, z nichž ty poslední, ze závěru Velké války, nesly i hlubinné pumy. Kromě původního určení vykonávaly tyto jednotky neocenitelné služby při hlídkování, průzkumu a záchranných akcích.
Rychlopalné dělo = v námořním vojenství od devadesátých let 19. století děla k palbě s vyšší než obvyklou kadencí. Toto zrychlení palby bylo umožněno: (1) zavedením děl se zadním nabíjením, u jejichž hlavní byl snadno a rychle obsluhovaný závěr (dříve zv. závor), jenž umožňoval pohodlné a relativně bezpečné otevření a uzavření nábojové komory, (2) zavedením jednotného náboje (střela je spojena s nábojkou/nábojnicí), díky kterému bylo možné relativně rychle najednou, nikoliv postupně, nabít dělo, (3) odpálením náboje pomocí zápalky ve dně nábojnice, nejčastěji nárazem úderníku, (4) instalací lafetového brzdovratného zařízení, které zkracovalo dráhu děla pohybujícího se po výstřelu zpět, u těžkých děl až o 5 m! Malokaliberním rychlopalným zbraním s automatickým obslužným nabíjecím systémem (mitrailleusy, kulomety…) se říkalo strojní pušky či strojní děla případně děla revolverová (s rotačním nabíjením).
Rychlost lodi = v pojednávaném období (1860-1918) jedna z nejdůležitějších vlastností válečné lodi, významná taktická hodnota udávající vzdálenost (v nám. mílích), kterou loď dokáže zdolat za určitou časovou jednotku (hodinu). V námořnictví se rychlost lodi udává v uzlech, přičemž 1 uzel = 1 nám. míle za hodinu (tedy např. 16 uzlů = 16 nám. mil / hod., ale nikdy ne uzel za hodinu!). Obecně platilo, že čím rychlejší válečná loď je, tím více může mít výhod při vyhledávání nepřítele, v boji apod. (volba místa boje nebo místa pozice v něm, naděje na úspěšný únik…), avšak některé lodní kategorie se nestavěly pro co nejvyšší rychlosti, nýbrž s ohledem na rychlost užitnou, praktickou, operační, která mohla být i malá (např. při kladení či lovení min) nebo nulová (u lodí-plovoucích baterií, majákových plavidel apod.) U válečných lodí se však většinou sledovala rychlost maximální a rychlost hospodárná, a to v závislosti na operační dosah - délku nezávislé plavby, neboť čím vyšší rychlostí loď plula, tím větší spotřebu paliva měla; existovaly však i rychlosti manévrová, přesunová, přístavní… Objektivně rychlost lodi rovněž ovlivňovala plavba ve formaci, kdy byla rychlost lodi až značně menší než rychlost samostatné plavby, a samozřejmě akvatické a klimatické podmínky plavby, zejména za větrného počasí a na vzdouvané hladině s náběhovým či příčným vlněním. Subjektivně rychlost lodi ovlivňovaly ponor lodi daný její hmotností, výtlakem (tj. hmotností tělesa lodi plus hmotností jejího nákladu – munice, paliva, potravin, vybavení, posádky…), silovým výkonem pohonného zařízení, tvarem lodního trupu a provedením a stavem jejího povrchu, tvarem hnacího prvku a provedením jeho povrchu, tvarem a stavem kormidla a vnějšími podmínkami plavby.
Rychlost střelby, kadence = maximální počet výstřelů, kterého je zbraň schopna dosáhnout za určitou časovou jednotku, zpravidla 1 minutu. Rychlost střelby může být buď teoretická - technická, kterou umožňují technické vlastnosti zbraně v optimálním stavu a v optimálních podmínkách, nebo praktická - bojová, která je značně nižší, neboť v ní jsou zahrnuty časy potřebné k vyhledání cíle, zamíření, přebití zbraně… v obtížných bojových podmínkách, a je ovlivněna individuální schopností střelce nebo vycvičeností a zdatnosti členů dělové obsluhy apod. Například byla-li teoretická rychlost střelby kulometů 500 – 1000 ran/min., pak praktická činila 150 – 300 ran/min., u protiletadlových kanónů oproti teoretickým 200 – 1300 ranám/min. to bylo v boji jen okolo 150 ran/min. apod. Čím těžší zbraň respektive střelivo, tím nižší byla kadence. Např. těžká věžová děla-předovkly na obrněncích ze sedmdesátých let 19. stol. dávala 1 ránu asi za 15 min., ale už o patnáct let později to byla rána/5 minut, počátkem 20. století se kadence děl ráže 305 mm zvýšila na ránu/cca 1 min., v r. 1915 až 2,5 rány/min.
Rychlost střely = jedna ze základních charakteristik pohybu střely (hlavňového projektilu, torpéda, rakety) a kvality zbraně, z níž byla střela vystřelena nebo vypuštěna. Rychlost střely se udávala ve stopách/sec (angl. stopa = 0,305 m) nebo metrech/sec a představovala vzdálenost zdolanou těžištěm hmoty střely za vteřinu. U dělových střel měla/má největší praktický význam počáteční rychlost střely, která je maximální. Jinou významnou hodnotou rychlosti střely je úsťová rychlost, tj. rychlost střely v okamžiku, kdy její těžiště opouští ústí hlavně. Hodnota úsťové rychlosti je jen nepatrně menší než počáteční rychlost a je to velmi důležitá hodnota v sumáři charakteristik hlavně. Minimální rychlost střely je za balistickým vrcholem její dráhy, poté se však rychlost střely kvůli tíhovému respektive gravitačnímu účinku opět zvyšuje až do místa dopadu, což má značný význam u střel vypálených z houfnic a moždířů. Proto při střelbě na velké vzdálenosti může v rychlosti střely nastat tzv. druhé maximum, zatímco při střelbě na krátké vzdálenosti rychlost střely jen klesá. – Pro příklad: počáteční rychlost střel vypálených těžkými lodními děly činila na konci 19. století asi 800 m/sec, za Velké války okolo 1000 m/sec.
Řadová loď = od 17. do druhé devadesátých let 19. století se tak nebo podobně (řadový obrněnec, liniový pancéřník) označovala velká válečná námořní jednotka, která dominovala svojí dělostřeleckou převahou nad jednotkami nižších kategorií (fregaty…) a byla určena k účasti v generálních bitvách. Řadová proto, že z tehdejšího taktického hlediska byl pro vedení námořní bitvy za účasti nejsilnějších bojových plavidel stále nejvýhodnější boj, v němž kapitální jednotky, jádro loďstva, pluly v kýlovém tvaru, tedy v řadě, a vůči soupeři paralelně, aby tak uplatnily mohutný palebný potenciál svých bočních baterií. Tyto baterie byly na plachetních a paroplachetních řadových lodích etážové, tedy umístěné až ve třech řadách za sebou, dělových palubách zv. tehdy děloviště (plus několik dalších na horní palubě). Ještě v polovině 19. století se řadové lodě členily do tříd – v britském Královském námořnictvu byly v I. třídě řadové lodě s cca 91 a více děly (i 130), ve II. třídě lodě se 70 – 90 děly. Jiným kategorizačním hlediskem byl počet dělových palub. - S nástupem lodí barbetových a věžových v devadesátých letech 19. století se od termínu řadová loď pro moderní obrněnce začalo ustupovat a byl nahrazen pojmem bitevní loď. Lodě této kategorie byly totiž už zcela jiné než někdejší řadové lodě, neboť těžké dělostřelectvo v otočných věžích dovolovalo těmto lodím bojovat už nikoliv jen v řadách. V některých státech se však pojem řadová loď udržel (rus. linějnyj korabl = linkor, něm. Linienschiffe, fr. bateau de ligne). (Viz též Bitevní loď a viz též Dreadnought.)
Řetěz kotevní = soustava krátkých železných, do sebe navlečených a uzavřených ok, která měla/má na lodi různé účely. V pojednávaném období (1860-1918) byl řetěz nejvíce používán jako kotevní, tedy k zavěšení kotvy a k manipulaci s ní. Kotevní řetězy byly složeny z částí dlouhých 27 m, spojených třmeny. Celková délka kotevních řetězů byla závislá na velikosti lodi, ale u bitevních lodí činila téměř 600 m. Kotevní řetězy pro velké lodě byly obzvláště pevně provedeny – jejich oka měla zpevňující příčky, které nosnost respektive pevnost řetězů zvyšovaly asi o 20 %. Řetězy, které se pohybovaly přes ozubené kladky, ozubená hnací kola a hlavy kotevních vrátků/vratidel, byly kalibrovány, tedy měly články stejně dlouhé a stejně široké; proto se nesměly přetěžovat, aby se po čase neprotahovaly a na ozubí těchto kol neprokluzovaly. Kotevní řetěz byl připevněn k oku kotvy a byl spouštěn/vytahován buď přes hranu paluby předolodí po řetězovém žlabu nebo skrze průvlačnici, vedl ke kotevním vrátku nebo kotevnímu vratidlu, které jej skrze řetězový tunel (skluznici) vynášelo z/unášelo do řetězové komory – velké schrány ve spodních partiích přídě respektive předního předolodí. Při plavbě byly kotevní řetězy jištěny jednak brzdou kotevního vrátku, jednak čelisťovou kotevní brzdou, svírající řetěz ze stran, byly však i jiné způsoby.
Řídidlo = ještě začátkem 20. století tak bylo zváno nastavovací zařízení, jímž se u děl, tj. i lodních, ovládala hlaveň ve vertikálním smyslu, tedy jímž se upravoval náměr (elevace/deprese) děla. Ve středověku to byl klín, který se kladl či zarážel pod zadní konec hlavně, a tento klín byl pak nahrazen stavěcím šroubem v matici – buď byla k podstavci děla upevněna matice, a pak se vrch šroubu vzpíral a nadzvedával/spouštěl zadek hlavně, nebo byla k zadku hlavně připevněna matice, v níž se šroub otáčel a matici se zadkem hlavně zvedal/spouštěl (otáčení se dělo pomocí madel upevněných na šroubu či matici). Později byl stavěcí šroub vodorovný, kolmý nebo šikmý a otáčení se dělo přes převod pomocí ovládacího kola nebo kliky. Od osmdesátých let 19. století se řídidla nahrazovala hydraulickým zařízením, od devadesátých let i elektrickým, které odstranilo namáhavou brachiální činnost obsluhy děl, avšak ruční ovládání děl zůstalo jako náhradní, nouzové.
Řízení palby = způsob řízení činnosti dělostřelectva lodi při cvičení nebo v boji. Řízení palby v námořním vojenství v pojednávaném období (1860-1918) zahrnovalo: (1) pozorování nepřítele a určování vzdálenosti, směru a rychlosti jeho pohybu, (2) charakterizování nepřítelovy palebné síly a jeho ochrany pancíři (velmi důležité tedy bylo rozpoznání lodi nebo aspoň jejího typu), (3) volba druhů zbraní k ničení nepřítele a volba druhů střeliva, (4) rozhodnutí o pořadí důležitosti cílů, (5) sdělování polohových údajů o stávající pozici nepřítele k zamíření, (6) vydávání povelů k zahajování, přerušení nebo ukončení palby, (7) pozorování výsledků střelby na nepřítele, (8) průběžné zadávání palebných úkolů podle průběhu boje (změna cíle, změna druhu střeliva apod.), (9) kontrola množství spotřebovaného střeliva. - V čase bateriových lodí se ústně předávaly povely velitele lodi (stál na zádi, nebo - od šedesátých let 19. stol. - v pancéřové věži) týkající se jen zacílení dělostřelectva na konkrétní nepřátelskou loď nebo lodě. Na prvních kasematních, věžových a barbetových lodích se tyto povely předávaly z velitelského můstku respektive z pancéřovaného velitelského bojového stanoviště zvukovody, přičemž měření vzdálenosti k nepříteli se dělo na otevřeném můstku nebo na blízkém stěžňovém stanovišti, přičemž až do devadesátých let 19. století pomáhalo zastřelování, kdy se odezíral dopad zastřelovacího projektilu. Od konce devadesátých let bylo na francouzských kapitálních lodích centrální stanoviště ku měření vzdálenosti dálkoměrem (viz Dálkoměr) apod. umístěné v krytém prostoru na předním stožáru, odkud se předávaly zjištěné údaje na bojové stanoviště, odkud zase se přenášely do věží těžkého a středního dělostřelectva elektricky, po kabelech vedoucích k hodnotovým ciferníkům na palebných stanovištích - sdělení o vzdálenosti k nepříteli, směru jeho plavby, jeho rychlosti, rychlosti větru… a rozkazy kolik ran, jaké střelivo… se zobrazovaly na soustavě ciferníků v každé dělové kupoli, kde je odezíral důstojník velící obsluze věže a podle nich řídil palbu; to se ujalo i na válečných lodích jiných států vč. lodí britských. Na jednu stranu byl tento způsob výhodný, neboť důstojník velící lodnímu palebnému postavení dostával v jednom okamžiku komplex potřebných informací a za boje nebyl vázán na obtížně vnímanou akustickou komunikaci s bojovou centrálou, na straně druhé byly ciferníky zařízení značně citlivé a při zásazích selhávaly; běžné zvukovody sloužily jako záložní prostředek, ale před Velkou válkou se už používaly i lodní telefony. (Mezi světovými válkami přibyla v můstkových komplexech specializovaná stanoviště - jiné bylo pro řízení činnosti těžkého dělostřelectva, jiné pro střední…, další bylo meteorologické, radiokomunikační…, a vlastní dálkoměr dostala každá věž těžkého dělostřelectva, ač hlavní dálkoměr a záložní zůstávaly, komunikace s palebným stanovišti probíhala jak přes ukazatele, tak telefonicky /věže/, jednak jen telefonicky /otevřená palebná stanoviště PL děl – záběry velících důstojníků se sluchátky na uších jsou známé/. Děla i nadále pálila zaměřovací salvy a když došlo k tzv. zarámování, což je pozdější termín, tedy k dopadu granátů před cíl a za cíl, byl dálkový údaj stanoven s konečnou platností.)