B
Backbord (angl.) = levá strana lodi (po směru plavby).
Backing (angl.) = dřevěné podloží pancířů (viz Podloží).
Baghala = plachetnice podobná dhau (viz Dhau), ale větší (výtlak do cca 400 t), se třemi stožáry ustrojenými jednoduchými plachtami a vybavená i vesly.
Bagna (it. lázeň, pův. lázně v Serájli v Cařihradě) = v námořnictví vězeňské či galejnické lodě zavedené ve Velké Británii, Francii, Španělsku, Itálii a podél břehů severní Evropy (bagna však byly i pozemní galeje). První „lodní“ bagno bylo zřízeno ve Francii královským výnosem v r. 1748 v Toulonu, poslední bagna se rušila koncem 19. století. Byla pro 200 – 300 vězňů, většinou neustále v okovech a pod silnou vojenskou ostrahou, při stravě velmi chudé; bití aj. týrání bylo běžné.
Bachorek = na lodích dřevěné konstrukce nejspodnější, ucelená a zároveň nejsilnější část lodního žebra, připojená na lodní páteř (kýl) a procházející mezi páteřnicí a páteřníkem (dohromady tvořily lodní páteř), a to buď na zářez nebo hmoždinku. Nověji se zval pražec. Na lodích železné nebo ocelové konstrukce byly bachorky nahrazeny dělenými nýtovanými plechovými žebry, spojovanými přes úhelníky.
Bak = (1) původně, na starých plachetních lodích, vyvýšená a dřevem opevněná přední část předolodí, určená k ochraně posádky tamtéž shromážděné před střelami nepřítele, později příďová paloubka jako část vrchní paluby předolodí, kde se scházívala část posádky, jež právě neměla službu. Vnitřní prostoty této části předolodí sloužily jako skladiště drobných potřeb a materiálu (lan, natěračského nářadí…), byly tu i komory pro kotevní řetězy. (2) Velká mísa pro společné stravování několika námořníků najednou. Personální složení skupiny jedlíků bylo většinou ustálené – jedlíkům s bezednými žaludky se říkalo bakmáti (od backmaate, backmannschaft).
Bakláž (fr. bâclage) = (1) uzavření přístavního vjezdu či řeky řetězy, trámy, lany apod. za účelem ochranným, z vojenského hlediska vůči průnikům nepřátelských lodí. V podstatě toto, co baráž (viz Baráž). (2) Uspořádání lodí v přístavu při jejich nakládání a vykládání, aby nepřekážely provozu na rejdě, molech a nábřežích.
Bal - viz Beaufortova stupnice.
Balanční kormidlo = takové, které má kormidelní ploutev rozdělenou kormidlovým pněm, takže jedna její část je před pněm, druhá za ním, ale souvisejí spolu. Hydrodynamická účinnost takto provedeného kormidla je oproti účinnosti kormidla prostého výrazně vyšší. Balanční kormidlo se zavádělo ve čtyřicátých letech 19. století (poprvé bylo na dopravní lodi GREAT BRITAIN v r. 1843), v britském Královském námořnictvu první válečnou lodí, která balanční kormidlo dostala, byl bateriový obrněnec BELLEROPHON (do služby vstoupil v r. 1866).
Balandr (hol. balander) = holandský příbřežní a říční menší dopravní člun s jedním stěžněm a plochým dnem.
Balanza = sicilská dvoustěžňová loď poháněná i vesly, pro menší náklady.
Balaoñ (špaň.) = označení pro loď užívanou na Antilách, v podstatě škuner, tedy loď dvoustěžňová, s příčnými plachtami na předním stožáru a podélnými na zadním. Na rozdíl od škuneru měl nápadně vysoké stěžně.
Balast = lodní přítěž železných či litinových bloků, kamenů, pytlů s pískem, vodních měchů…, umisťovaná do lodního tělesa, a to ke snížení jeho těžiště a dosažení jeho požadovaného příčného vyvážení (stabilita) a podélného sklonu (trim). Do spodku lodních trupů se balast umisťoval buď nastálo, nebo dočasně, akurátně dávkovaný balast se používal také k přesnému ponoření lodi před cejchováním trupu. - Do šedesátých let 19. stol. se určovalo potřebné množství balastu jen běžnými výpočty a odhadem, později se výpočty hmotnosti a umístění balastních prvků zpřesňovaly až na kilogramy, zároveň začala jako balast sloužit voda, řízeně vpouštěná do dvojitého dna nebo bočních komor, což se dělo i v případě proražení obšívky lodního trupu a návalu vody do jeho nitra, jež vedlo k potápění lodi, a bylo nutné udržet ji co nejdéle ve svislé poloze. Jinak se používání balastu na dopravních i válečných lodích nedělo ani tak k zajištění stability (tu měla i prázdná ocelová loď dobrou), jako k dosažení bezpečného ponoru (s potřebným zanořením šroubu), pro zabránění úderům přídě o vlny apod. Množství balastu, které samozřejmě mělo/má vliv na rychlost lodi a např. spotřebu páry respektive uhlí, namáhání parního stroje se všemi jeho hybnými částmi, se upravovalo ke konkrétním povětrnostním a plavebním podmínkám. Stálé zátěži v trupu se říkalo kentláž (od angl. kentledge), jde však zřejmě o výraz později přejatý nebo méně frekventovaný, neboť český ekvivalent na počátku století by spíše odpovídal německému ballast, ostatně pro zátěžový ingot, jenž byl v lodi upevněn trvale, existovalo označení balastýna.
Balastní nádrž = nádrž v lodním trupu, používaná od konce šedesátých let 19. století. (1) Balastní nádrže v hladinovém plavidle sloužily ku zlepšení příčené stability lodi (stabilizační nádrže - pak byla zabudovány v bocích trupu) nebo k nastavení podélné stability lodi resp. podélného náklonu (trim) a k dosažení potřebného ponoru lodi (zátěžové nádrže - pak byly ve dvojitém dnu), zpravidla však byly balastní nádrže kombinovány. Napouštěly se otevíráním příslušných ventilů – kingstonů (angl. kingston valves) v boku, outoru nebo ve dně lodi (ovládání bylo z některé paluby nad nádrží), a vyprazdňovaly se výkonnými pumpami. Začátkem 20 století se na zejména na velkých válečných lodích staly stabilizační balastní nádrže součástí systému, který zamezoval rychlému převrácení lodi po fatálním zásahu minou, torpédem…, po nárazu na skálu pod hladinou apod. Automatické mechanické zařízení spočívající na principu přesunu závaží otevírajícího ventily těchto vyrovnávacích nádrží přivodilo okamžité zaplavování tanků na straně opačné vůči té, která byla postižena explozí nebo nárazem, takže loď klesala zpříma. To sice neumožnilo udržet ji na hladině, ale v trupu, jenž byl zvolna zaplavován odspodu, mohly se déle a lépe činit práce ku záchraně posádky a důležitého materiálu. Takto se např. podařilo zpomalit zkázu britského super-dreadnoughtu AUDACIOUS v říjnu r. 1914. (2) Balastní nádrž v ponorce od počátku její existence jako lodního druhu byla/je jedním ze základních prostředků k fungování plavidla jako ponořujícího se člunu – balastní nádrže sloužily k vynořování a ponořování ponorky, k jejímu vyrovnávání ve smyslu příčném i podélném a k nastavování úhlu vynořování resp. úhlu ponořování, čemuž byla ovšem nápomocna i hloubková kormidla. Napuštění se rovněž dělo otevřením ventilů, vyprazdňování vzduchem z tlakových vzduchových rezervoárů. Balastní nádrže na ponorkách byly umisťovány původně uvnitř, ale už za 1. světové války i vně tlakového tělesa – typickým příkladem byly tzv. sedlové balastní nádrže.
Balastýna = kus zpravidla litého železa, většinou hranolovitého, speciálně připraveného, hmotnosti 15 – 20 kg, který se používal jako lodní balast. Zpravidla měl ucha k ručnímu uchopení a tvarován tak, aby se při použití více balastýn dosáhlo malého objemu balastu při jeho potřebné hmotnosti.
Balestra = v loďařství sochor nebo páka větších rozměrů, ale různých tvarů. Užívala se v loděnicích k přesunu těžších předmětů (např. mohutnou balestrou se sestrkovala menší loď z nakloněného slipu na vodu), anebo i na lodích k některým těžkým úkonům (např. jako páka k natáčení kotvového spouštědla, jímž se kotvový řetěz vysmekne, kotva se zbaví podpory a padá z lodi k hladině a klesá ke dnu).
Balisář, balisér (od fr. baliseur) - viz Bójař.
Balistika (dř. ballistika) = nauka o volném pohybu v povětří těles vržených, zejména vystřelených prostřednictvím tlaku vzniklého explozivním vyhořením výmetné nálože v hlavni nebo vrženým uvolněným tlakem plynu či mechanicky a o příčinách chování, rychlosti, směru a tvaru dráhy těchto těles při takovém pohybu. Balistika tedy vyšetřuje zákonitosti vržení a podoby drah těles pohybujících se zejména v prostředí odporujícím - atmosféře () a pod vlivem zemské gravitační síly; zvláštní pravidla platí pro balistiku vodní. - Na pohyb dělostřeleckého projektilu (a torpéda a rakety) má vliv mnoho faktorů – jeho rozměry, hmotnost, tvar, poloha jeho těžiště, počáteční rychlost a počáteční úhel jeho vržení, jeho vnějškový materiál a kvalita jeho opracování…, a dále stav prostředí, jímž se projektil pohybuje - hustota, směr a rychlost jeho proudění, a konečně i vlastnosti prostředku (dělové hlavně aj.) z něhož nebo jímž byl projektil vržen (hlaveň hladká / rýhovaná; krátká / dlouhá,…) Balistika se proto dělí na vnitřní, vnější, případně přechodovou a koncovou. - VNITŘNÍ BALISTIKA hlavňových zbraní je o zákonitostech hoření výmetné náplně v hlavni, průběhu tlaku plynů na stěny komory a dno střely, teploty výmetných plynů a vlivu teploty na tvar vývrtu…, a to v závislosti na čase… - VNĚJŠÍ BALISTIKA střel pojednává o pohybu projektilu po opuštění hlavně nebo vrhacího zařízení (u raket po startu), kdy na projektil působí zemská tíže, aerodynamické síly a momenty, Coriolisova setrvačná síla a u rotačních střel i gyroskopický moment. U raket se zkoumá pohyb ve dvou fázích: (1) dokud účinkuje motor, (2) od ukončení práce motoru po dopad rakety. - PŘECHODOVÁ BALISTIKA si všímá účinků výmetných plynů tryskajícím z dělové hlavně těsně po výstřelu a těsně za jejím ústím, kdy tyto plyny střelu předstihují, ale ještě na ni působí tlakem a urychlují ji. Tato počáteční rychlost letu střely je pak o 1 – 2% vyšší než rychlost úsťová. - KONCOVÁ BALISTIKA zkoumá chování střel po jejich nárazu na cíl, tedy je zkoumá především účinky střel při pronikání tuhými látkami, přičemž se tu kalkuluje s obrovskými tlaky a tisícistupňovými teplotami v průběhu tisícin vteřiny. – V námořním vojenství přelomu 19./20. století měla balistika palných zbraní vliv na konstrukce různých druhů palných zbraní a příslušných střel s ohledem na specifičnost palby na námořní, pobřežní a poté i vzdušné cíle (vzducholodě, první vojenská letadla), a samozřejmě – velmi ovlivňuje složení a řešení těžkých a středně těžkých dělových střel, jež byly primárně určeny ke zdolávání lodních pancířů, a ovlivňovala i složení a umístění těchto pancířů. (Mimochodem, ještě začátkem 20.století u nás někteří jazykozpytci a puristé prosazovali namísto výrazu balistika pojem letěnka.)
Balíza (od franc. balise) = (1) plavební značka (bóje) na místě nebezpečného místa, (2) cesta resp. pěšina podél splavné vody, po níž kráčejí tahouni vlekoucí loď na této vodě, (3) v rybolovu znamení vyznačující polohu sítě v určitém místě.
Balón (dř. ballon) = letadlo držící se ve vzduchu díky aerostatickému vztlaku, získávanému z rozdílu měrné váhy plynu, jímž je plněno, a měrné váhy vzduchu, v němž se vznáší – de facto balón ve vzduch plave (odtud pak vzduchoplavba); balón je schopen stoupat do výše, kde se aerostatický vztlak rovná váze letadla. - V námořním vojenství konce 19. století se upoutané balóny používaly ojediněle, především k pozorování z balónů upoutaných nad pobřežím. Jako zbraň útočná proti námořním cílům využívány nebyly, v tomto smyslu je později, za Velké války, nahradily vzducholodě. Za pozornost stojí, že konstrukcí balónu se zabýval i proslulý francouzský konstruktér válečných lodí S. Dupuy de Lôme – balón v jeho pojetí z r. 1872 měl mít délku 36,12 m, průměr max. 14,82 m, objem 3454,4 m3, nosnost 3800 kg, vpřed jej měla vlastní silou hnát posádka, otáčející dvěma vrtulemi, teoretická rychlosti měla činit asi 2,5 m/sec Až v devadesátých letech 19.století se začaly balóny častěji využívat také na lodích, opět však jen k pozorování, případně k meteorologickým účelům (viz Balonová loď).
Balónová loď = na přelomu 19./20. století takové, z nichž mohly být vypouštěny balóny – bombardovací (neúspěšné), meteorologické a pozorovací. Prvenství má rakouská loď VULCANO, vybavená horkovzdušným balónem, s nímž se v červenci r. 1849 pokusila jeho posádka bombardovat Benátky. – Další pokusy s upoutanými balóny, už plněnými i plynem, se konaly za americké občanské války v l. 1861-1865, ale zřejmě ani jeden nebyl učiněn nad mořem. Nejznámější z té doby je pokus s uhelnou pramicí GEORGE WASHINGTON PARKE CUSTIS ustrojenou jako loď pro vypouštění balónů (např. celá paluba byla osazena generátory plynu), ba na straně Unie existovala už speciální balónová jednotka, ale jen pro pevninské akce. Za rusko-japonské války v l. 1904-1905 byly balóny ojediněle vypouštěny z pobřežních stanic, jako nosiče pozorovacích košů s posádkami vybavenými signalizačními vlajkami či ručními signalizačními svítilnami, pak i telefonem, dva balóny, původně ruské, Japonci nakrátko využili i při armádním obléhání námořní základny Port Artur. Francouzi na balónovou depotní loď upravili FOUDRE, dokončenou v r. 1897 jako nosič až 10 torpédových člunů; po pozdější úpravě nesla kromě torpédových člunů dva upoutané balóny a jeden volný, plus dělostřeleckou výzbroj (8x 100 mm…). V l. 1908-1911 byl balónovou lodí italský lehký křižník LIGURIA, a jeho sesterská loď ELBA plnila stejný účel v l. 1907-1913, v r. 1914 se stejná jednotka stala depotním plavidlem tří hydroplánů. Pak ale vývoj balónových lodí ustal, neboť se začaly činit pokusy s námořními letadly. Jednou z posledních lodí upravených mj. na balónovou jednotku, byl americký parník WRIGHT (6 balónů + 2 hydroplány).
Balsa = druh člunu s plachtami, špičatou přídí a zploštělou zádí, známý z řek a příbřežní plavby Jižní Ameriky.
Baník = zařízení k čištění a promazávání dělových hlavní zevnitř po výstřelu. Byl to píst opatřený oblou koženou svrchnicí, do níž byly vetknuty štětičky z odolných režných vláken, aloe, piassavy, jemných drátů apod. Píst měl větší průměr než měl vývrt hlavně a byl upevněn na silné násadě. Na druhé straně násady bývalo zařízení („kleště“) na vytahování nábojů z hlavně.
Bankýna (od it. banchina) = všeobecně bylo bankýnou nábřeží. V užším smyslu byla bankýna část pobřeží v přístavu, která se mírně svažovala k moři a po níž se menší lodi vytahovaly na zem, aby tam přečkaly zimu, anebo se tam na nich vykonaly drobné opravy.
Baráž (od fr. barrage) = ve francouzštině míněna přehrada, závora, též jez, hráz…, též mýtní zábrana. V námořním vojenství buď (1) uměle vytvořená zábrana ochraňující přístavní rejdu vůči vlnobití, na způsob vlnolamu, (2) v námořním vojenství umělá obranná, blokovací zábrana, zřízená za účelem přehrazení přístavního vjezdu či plavebního kanálu, aby se do něj nedostaly nepřátelské lodě, nebo (3) zábrana vytvořená nepřítelem před přístavem či v přístavu protivníka, aby odtud nemohlo vyplouvat do boje loďstvo. Vojensko-námořní baráž měla různé formy – byla to trámová uzávěra, soustava řetězů nebo lan natažených přes plavební koridor, nebo spuštěných ke dnu vplavu (řetězy, sítě, lana… jako baráž protiponorková), potopená blokovací loď nebo řada takových lodí. Některé baráže byly osazeny minami. V podstatě totéž, co bakláž (viz výše), ale Wenda soudí, že bakláž byla zábrana po-vrchová, hladinová (trámy apod.), kdežto baráž byla zábrana hloubková (potopené lodě, sypané kameny, řetězy spuštěné ke dnu apod.).
Barážní loď = v pojednávané době loď potopená v obvodu přístavu, a to buď (a) jako část protivlnové baráže – vlnolamu, anebo (b) jako ochranná loď, jež měla zabránit průniku nepřátelských lodí - torpédovek, ponorek - do přístavu, nebo (c) útočná loď, jež měla zahradit přístavní vplav. Pokud to byly barážní lodě útočné, pak je obsluhovaly minimální posádky, ve výzbroji měly jen několik nejlehčích děl a ku-lometů, v „břichu“ vezly balast a byly vybaveny náložemi, jejichž výbuch na místě určení měl urychlit potopení toho kterého parníku; barážní lodě si vlekly záchranné čluny, aby se posádka nezdržovala jejich spouštěním, na ně po útoku - nejčastěji za noci - posádky přesedly a pluly k doprovodným lodím. Každá barážní operace měla početné blízké zajištění, případně i krytí těžkými hladinovými jednotkami. Příkladem mohou být japonské a ruské barážní parníky, nasazené respektive využité u ruského Port Arturu ve válce v l. 1904-1905 (v té souvislosti jsou některými autory japonské parníky označovány jako brandery, což je nesprávné, neboť brandery byly lodě paličské – viz Brander), anebo britské vyřazené křižníky, které se koncem Velké války pokusily zablokovat německé ponorkové základny v Zeebrugge a Ostende.
Barbeta (od fr. barbette) = na válečných lodích hlavní nosné část dělostřeleckého postavení. Původně to byly okrouhlé otočné plošiny jako nosné fundamenty těžkých děl, které měly po obvodu velmi silnou pancéřovou hráz. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 19. století to byl výsledek francouzských snah jednak odpovědět na britské otočné dělové kupole (nepřesně zvány věže, angl. turret), jak je projektoval C. P. Coles, jednak umístit těžké dělostřelectvo mimo pancéřovanou baterii či kasematu, ve snaze umožnit dělům dosažení širokého odměru a vysokého náměru (ten byl u děl-předovek skrytých v dělové kupoli značně limitován malou světlostí/průměrem střílny). Inspirací byla Francouzům ochrana pozemních pevnostních děl, která stála za velmi masivním kamenito-hliněným parapetem a pálila přes něj; na lodích kamení a zeminu nahrazovalo železo respektive ocel, což vedlo ke zmenšení postavení. - Oproti dělovým kupolím barbety sice dávaly dělům i jejich obsluze větší volnost, dokonalé bylo odvětrávání (v kupolích to byl problém, proto mívaly mřížované stropy), i jejich obslužnost byla značně pohodlnější, avšak na rozdíl od kasemat a dělových kupolí barbety neskýtaly dělům ochranu shora. U pozdějších typů pevnostních i lodních barbet se dělo-předovka ku ošetření a nabití celé sklápělo nebo spouštělo pod pancéřovou barbetovou plošinu - do barbetového koše, před výstřelem se opět zvedalo nad ni. Už v sedmdesátých letech 19. století byl někdy okrouhlý interiér překrýván barbetovým stropem ze slabého pancíře, nad nímž spočívala hlaveň děla (děl), pod ním byla lafatáž děla, manipulační ústrojí (vesměs hydraulické a ruční), nabíjecí systém a mířidla, protipožární pomůcky atd. Hlaveň zadovky se po výstřelu sklápěla tak, že pod barbetový strop klesla zadní, komorová část hlavně, a ta zde byla vyčištěna a znovu nabita. To, co některé barbety činilo vizuálně podobnými s dělovými kupolemi, byly právě jen ony střechy z tenkého pancíře, chránící - spolu s obvodovým pancířem barbety - obsluhu děla před vodou, nepříznivým počasím…, ale samy o sobě byly v boji účinné nanejvýš proti střepinám a úlomkům vznikajícím po zásazích nástaveb, člunů apod., ne vůči těžkým projektilům; ochranu vůči účinkům střel při přímém zásahu barbety skýtala právě jen spodní část barbety, ona barbetová hráz. – První, ještě otevřené barbety neslo sedm francouzských malých obrněných křižníků typu ALMA (každý se dvěma barbetami), které vstupovaly do služby v druhé polovině šedesátých let 19. století, následovaly tři oceánské obrněnce typu OCÉAN (každý se čtyřmi barbetami) z počátku let sedmdesátých a další lodě tohoto druhu, Britové v r. 1877 uvedli do služby barbetový obrněnec TÉMERAIRE, avšak více se věnovali lodím zv. věžové, a až na konci let osmdesátých uvedli do služby šest barbetových obrněnců tzv. admirálské třídy a v první polovině let devadesátých ještě sedm barbetových obrněnců typu ROYAL SOVEREIGN, načež definitivně přešli k obrněncům věžovým; několik barbetových lodí se objevilo i v jiných loďstvech… Barbety v této podobě se v ochranném systému zejména francouzských válečných lodí udržely asi dvě desetiletí… V první polovině devadesátých let 19. století však Britové vymysleli kombinaci anglické dělové kupole (angl. gunhouse či nepřesně turret) a francouzské barbety, přičemž: barbetu nad úrovní vrchní paluby snížili respektive téměř celou ji zapustili pod úroveň vrchní paluby a učinili z ní podstavec dělové kupole, jež byla silně pancéřována nejen po stranách, nýbrž i shora (silný mřížovaný strop kvůli lepšímu odvětrávání se ještě nějaký čas udržel), a směrem dolů protáhli barbetu až ke spodní pancéřové palubě, s níž ji spojili. Tak vznikl útvar, jenž je zván dělová věž a jenž obsahuje: (1) otočnou dělovou kupoli s dělem a jeho příslušenstvím, (2) pevně ustavenou barbetu, jež nyní byla soustavou dvou i tří pancéřových prstenců umístěných nad sebou, ale rozdílných průměrů (největší měl prstenec vrchní, nejmenší průměr měl spodní prstenec). Dělové věže měly pouze lodě bitevní a pancéřové potažmo bitevní křižníky… V šachtě takovéto barbety byla zpravidla vložená roura připevněná k dělové kupoli, jež tedy se společně s kupolí i otáčela, nebo – byla-li roura dělená – otáčela se s kupolí jen její vrchní část. Roura byla souměrné po celé výšce, anebo byla kónický tvar, se širším obvodem nahoře. V rouře bylo muniční transportní ústrojí, o to buď po celé výšce roury, nebo rovněž dělené. Tato roura uvnitř barbetové tuby se nahoře pojila k pánvi dělové kupole či tato pánev byla částí roury, a v této pánvi se nacházela jednak zařízení k manipulaci s dělem a dělovou kupolí, jednak přípravna dělených dělových nábojů na společné lůžko před jeho zdvižením za komorovou část děla. - Prvními loděmi, jež měly takto pojatou dělovou věž, byly bitevní lodě II. třídy (pro koloniální službu) CENTURION a BARFLEUR, dokončené v r. 1894, následovalo devět bitevních lodí slavného typu MAJESTIC, uvedených do služby ve druhé polovině devadesátých let 19. století… a dělová věž se stala standardem. Francouzi pak se stavbou barbetových a kupolových lodí rychle ustali a v devadesátých letech rovněž přešli k věžovému uspořádání těžkého, ba i středního dělostřelectva.
Barbetka i barbeta (fr. barbette) = lano nebo provaz upevněný na přídi člunů a menších lodí, jímž se připoutávají k nábřežním sloupům, bójím, anebo i k zádím lodí, jimiž mají být vlečeny.
Barbetová loď = od konce šedesátých let č do začátku let devadesátých 19. století pancéřová loď první a druhé třídy některých válečných námořnictev, na nichž hlavním prvkem, ba jediným ochrany těžkého dělostřelectva vůči i těžkým střelám byly barbety (viz Babeta). První lodě s hlavním dělostřelectvem na barbetách vznikly ve Francii, do jejíhož válečného námořnictva byla pak zařazena řada těchto jednotek: sesterské OCÉAN (dokončen v r. 1870), MERENGO (1872) a SUFFREN (1875), dále RICHELIEU (1876), sesterské COLBERT (1877) a TRIDENT (1878), dále RÉDOUTABLE (1878), AMIRAL DUPERRÉ (1883), menší sesterské obrněnce TERRIBILE (1877), INDOMPTABLE (1877), REQUIN (1878) a CAIMAN (1878) a rovněž sesterské AMIRAL BAUDIN (1888) a FORMIDABLE (1889), dále HOCHE (1890), sesterské MARCEAU (1891), NEPTUNE (1892) a MAGENTA (1893), což byla poslední francouzská barbetová loď, z malých francouzských pancéřníků byly barbetové sesterské ALMA (1869), ARMIDE (1867), JEANNE D´ARC (1868), THETIS (1868), ATALANTE (1869), MONTCALM (1869) a RHEINE BLANCE (1869), po nich byly postaveny sesterské LA GALISONNIÉRE (1874), VICTORIEUSE (1877) a TRIOMPHANTE (1879), dále sesterské BAYARD a TURENNE (obě 1882) a sesterské VAUBAN (1885) a DUGUESCLIN (1886). - Rusko mělo čtyři barbetové obrněnce typu JEKATĚRINA II (1889-1894), dvě lodě typu IMPERATOR ALEXANDER II. (obě 1891), DVĚNADSAŤ APOSTOLOV (1892) a GANGUT (1894). Japonsko barbetové lodě nestavělo či nekupovalo, ale v r. 1895, za čínsko-japonské války ukořistilo čínský obrněnec ČCHEN-JÜEN (druhý, ŤING-JÜEN, už nebylo možné do služby zařadit), který zařadilo do služby pod hinómaru. Německo na barbetové lodě rovněž resignovalo, Rakousko-Uhersko si pořídilo dva malé barbetové obrněnce KRONPRIZESSIN ERZHERZOGIN STEFANI (1889) a KRONPRINZ ERZHERZOG RUDOLF (1889). Italové měli sesterské barbetové obrněnce DUILIO (1880) a DANDOLO (1882), sesterské ITALIA (1885) a LEPANTO (1887), tři lodě typu RUGGIERO DI LAURA (1888-1891) a tři lodě typu RÉ UMBERTO (1893-1895). V britském Královském námořnictvu bylo vrcholem této kategorie v osmdesátých letech 19. století šest britských barbetových obrněnců tzv. admirálské třídy (až na CAMPERDOWN totiž nesly všechny jména slavných britských admirálů) a v letech devadesátých sedm britských obrněnců typu ROYAL SO-VEREIGN, avšak tou dobou už je nahrazovaly lodě věžové, na nichž zejména ochrana děl a muničních koridorů byla vyřešena lépe (viz Dělová věž lodní a Věžová loď).
Barbetová-kasematová loď = pancéřová (spíše obrněná) loď, jež měl kombinovanou ochranu dělostřelectva - barbetovou a kasematní (např. francouzské lodě typu OCÉAN, typu COULBERT…, britský TEMERAIRE). Toto označení se však téměř neužívalo, ve prospěch označení „barbetová loď“.
Barbetová-věžová loď = pancéřová loď, jež měla kombinovanou barbetovou a věžovou instalaci hlavního dělostřelectva (např. francouzský HOCHE). Toto označení se však u nás téměř neužívalo, ve prospěch označení „barbetová loď“.
Barbetový límec = u nás nepoužívaný výraz pro okraj vrchního barbetového prstence, vyčnívajícího nad úroveň paluby jako podstavec dělové věže. Barbetový límec de facto držel dělovou věž nad palubou. Byla-li jedna z dělových věží v superpozici, byl barbetovým límcem celý pancéřový válec, jenž držel věž v potřebné výši.
Barbetový tubus i barbetová tuba = jeden z nejdůležitějších ochranných segmentů bitevní lodi, pancéřového křižníku a bitevního křižníku, soustava tvořená několika barbetovými prstenci umístěnými nad sebou a vertikálně spojenými. Tyto prstence byly kruhové pancíře, přičemž vrchní z nich byl jedním z nejsilnějších pancéřových segmentů bitevní lodi vůbec, neboť jeho tloušťka přesahovala i 300 mm. Vrchní prstenec barbetové tuby také byl vlastní barbetou - pozůstatkem barbety původní, jež nesl pancéřovou dělovou kupoli a ochraňoval pánev dělové věže pod kupolí, zatímco spodní prstenec byl přídatný a propojoval barbetu se spodní pancéřovou palubou, pod níž byly muniční sklepy; někde byly tyto spodní prstence dva. Pokud se spodní část barbetové tuby nacházela pod úrovní okraje bočního pancéřového pásu, měl tento spodní prstenec stěnu značně slabší než vrchní prstenec, neboť jej pancéřový pás částečně kryl; tloušťka činila od 76 mm. Spodek barbetové tuby se pojil ke (spodní) pancéřové palubě, v níž byl otvor, tudíž od tohoto místa až k vrchní palubě vedla velmi vysoká (či hluboká, při pohledu shora), pancíři barbety chráněná šachta. V ní se nacházela roura připevněná ke spodku dělové kupole, a byla-li tato roura v některém místě vodorovně dělená na část spodní a část vrchní, pak se s věží otáčela jen vrchní část, byla-li roura nedělená, otáčela se s kupolí celá. V rouře se pohybovalo ústrojí muničního výtahu (viz Muniční výtah), které vertikálně vynášelo buď nábojová lůžka (s celým nábojem, až do dělové kupole), nebo - v případě dělených nábojů - zvlášť lůžka se střelami a zvlášť lůžka s prachovými vaky (do pánve kupole, kde se dělené náboje sjednocovaly na jediné nábojové lůžko). Jednotné náboje někdy byly z muničního sklepa vynášeny v poloze svislé. – Zpravidla se k barbetové tubě svisle pojila tzv. traverznice – „příčná“ pancéřová stěna, směřující k ní od okrajů nejsilnějšího segmentu bočního pásu („příčná“ proto, že traverznice byla na půdorysu zalomena do tvaru V, v jehož vrcholu stála právě barbeta).
Barca (viz Bárka) = všeobecně člun s plochým dnem, opatřený plachtou k jeho pohonu.
Bark (od fr. barque) = původně malé, od poloviny 19. století do první světové války velké obchodní plachetní lodě stavěné přibližně, ojediněle i po ní, poslední exemplář vznikl v r. 1958. Původní barky mívaly výtlak okolo 2000 grt, ale největší z nich až k 6000 grt, měly tři až pět stěžňů a čelen, přičemž zadní stěžeň nesl gaflovou plachtu (vratiplachtu – vyžadovala mnohem menší obslužnost, tj. méně stožárového mužstva), ostatní stěžňové pachty byly příčné (křížové, ráhnové), ale mezi stožáry byly ještě stěhovky, nad čelenem kosatky. Tuto plachetní výstroj, tj. barkovou, jako pomocný pohonný prostředek nesly až do osmdesátých let 19. století též mnohé těžké pancéřové lodě (kasematové, centrálně bateriové) s vrtulovým pohonem.
Barka (v Rusku) = obecný název menších nákladních lodí užívaných na ruských řekách, majících ploché dno, malý ponor a převislé boky i vazy.
Bárka (od fr. barque) = příbřežní nebo říční člun nebo člun palubní – co do druhové velikosti druhý na lodi; byl vybaven stěžněm s plachtou, případně vesly, až čtrnácti. Bárky byly různé velikosti a s různým oplachtěním, některé velké přístavní a palubní bárky byly komfortně upraveny pro krátké převozy vysoce postavených osob vč. námořních důstojníků a k ceremoniálním účelům. Parostrojní bárky neexistovaly.
Barkasa (od fr. barcasse) = v námořním vojenství počátku 20. palubní člun první velikosti (největší) užívaný na válečných lodích k přepravě osob i zachraňování, ale rovněž k převozu admirálů a nejvyšších důstojníků a k ceremoniálním účelům. Původně délky do 12 m, poháněny až 16 vesly…, byly okolo r. 1900, jako největší palubní čluny bitevních lodí a pancéřových křižníků, opatřeny kotlem a vlastní malým parním strojem (zakrátko benzínovým či petrolejovým motorem) - pak byl ponor hlubší, délka dosahovala až 19 m, výtlak výrazně stoupl až k 9 tunám (3,6 t náleželo trupu, 2,3 t prázdnému kotli a stroji, hmotnost technických zásob - kotlové vody, uhlí aj. činila asi 2,7 t, na výstroj připadalo necelých 400 kg). Bylo možné je vyzbrojit lehkým palubním dělem nebo kulometem, nesly i torpédové přístroje a námořní miny; za rusko-japonské války některé torpédové barkasy Japonců dosáhly významných úspěchů.
Barkentina (od fr. barquentine) = škunerový bark, středně velká dopravní plachetnice stavěná od poloviny 19. století zhruba do začátku první světové války (ve službě však byly i mnohem později). Byla podobná barku, ale na rozdíl od něho měla jen nanejvýš čtyři stěžně, přičemž křížové plachty byly jen na předním stěžni, zatímco na ostatních stěžních byly jen podélné plachty. Tím se sice zjednodušila obslužnost takeláže a plachtoví, ale lodě byly pomalejší než barky. Barkentinové oplachtění měly mnohé paroplachetní pancéřníky.
Barketa (od it. barchetta – „barketička“, fr. barquette) = zdrobnělina od barca, všeobecně menší loďka různého tvaru, převážně výletní, někdy i hospodářská.
Barkšuner = trojstěžňová varianta škuneru; přední stěžeň byl tu upraven jako na barku, tedy měl i spodní plachtu ráhnovou, kdežto běžný škuner měl na předním stěžni jen brámovou plachtu (horní) a marsovou plachtu (prostřední) a s nimi vratiplachtu, kdežto prostřední a zadní stěžeň byly ustrojeny jako na škuneru, tj. jen s vrchní a spodní vratiplachtou.
Barukn i barkuna = člunový jeřábek, jehož ramena nebyla otočná, nýbrž výklopná, takže v normální pozici spočíval člun na člunovém loži na palubě, v aktivní pozici (při spouštění) se ramena barkunu vyklopila přes okraj lodního trupu a člun se pomocí kladkostrojů spouštěl na vodu. Některé barkuny byly kvůli úspoře prostoru nad vrchní palubou uzpůsobeny tak, aby jejich ramena nesla po dvou záchranných člunech, které se daly spouštět samostatně (dvojbarkuny).
Bastonáda = tělesný trest v podobě bití holí, užívaný též v námořních posádkách ještě v polovině 19. století, ač už byl tehdy zakázán.
Bataler = na ruských válečných lodích poddůstojník nebo námořník vyšší třídy přidělený lodnímu komisaři k obstarávání, evidování a vydávání lodních potravin (angl. store-keeper, něm. Proviantmeister, na francouzských lodích bottelier).
Bateláž (od fr. batelage) = nákladní doprava malými loděmi, v přístavu nebo podél pobřeží.
Baterie lodní, dělostřelecká (dř. batterie, od angl. batter = tlouci) = soudělí či děloviště (obě zastar., dolovištěm je míněn spíše prostor baterie), dvě a více děl stejného kalibru ustavených blízko sebe v jedné řadě (na lodích, u polního dělostřelectva, obléhacího a pevnostního nejméně dvě; baterií byla tedy i dvě lodní těžká děla v otočné pancéřové kupoli, avšak spíše si čtenář vybaví lodní baterii jako dlouhou řadu děl u dlouhé řady střílen. - Na plachetních kapitálních i menších lodích byly náboční baterie na dělové respektive bateriové palubě, přičemž bateriových palub bylo i více (etážové baterie) - řadové lodě plachetní a první řadové lodě paroplachetní (tj. koráby osazené pomocným parním strojem) měly až tři děloviště nad sebou, fregaty až dvě, korvety a menší lodě jedno děloviště. Jako bateriová paluba se nepočítala paluba vrchní, ač na ní děla stála také, třebaže jen v malém počtu. Od šedesátých let 19. století už takové lodě nevznikaly, neboť nebylo možné pancíři chránit několik bateriových palub nad sebou, a realizovaly se pouze pancéřové bateriové fregaty a korvety. Pancíře byly po celé délce baterie. - Na centrálně-bateriových lodích, stavěných od druhé poloviny šedesátých let do druhé poloviny let sedmdesátých 19. století, byla baterie hlavních děl umístěna do společné středolodní kasematy (viz Kasemata), tvořené vertikálními pancíři bočními a příčnými; kasemata stála na středolodní citadele, v níž se nacházely i sklady střeliva a prachárna, na pozdějších lodích byla i baterie etážová (spodní a horní). Baterie měla muniční dopravník (zdvihák), velel jí důstojník. Prostor baterie na centrálně-kasematových lodích byl nízký, málo větraný, navíc jím procházely horké dýmovody. - Později, když se na lodích objevila i střední (sekundární) artilerie, byla jednotlivá děla baterie chráněna nejen vnějšími pancíři, ale i příčnými pancéřovými stěnami, vesměs lehkými, a takto vznikaly dělostřelecké (dělové) kotce či kóje – palebné posty neuzavřené, chráněné lehce (viz Kotec dělový). Např.: Britské pre-dreadnoughty typů CANOPUS, FORMIDABLE, LONDON a DUNCAN z přelomu 19./20. století měly na dělové palubě na každém boku čtyři samostatné kasematy pro 152mm děla (tedy ne v baterii), ve středolodní nástavbě na úrovni vrchní paluby byly čtyři nárožní kasematy rovněž pro 152mm děla, a mezi nimi stála v nechráněné baterii děla ráže 76 mm. Na podobně řešené japonské bitevní lodi MIKASA (postavena též v Anglii) byla střední děla na dělové palubě ve společné baterii, silně chráněná pouze vnějším pancířem, zatímco baterie byla uvnitř rozdělena slabými pancíři na ony dělové kotce; ve středolodní nástavbě byly opět čtyři nárožní kasematy pro 152mm děla a jinak už jen nechráněná 76mm děla v baterii. Baterii děl tedy tvořilo dvě či více děl v kupoli nebo společné kasematě, netvořila ji tedy děla uzavřená v samostatných kasematech, tj. ve smyslu jedno dělo-jedna kasemata, ač i ta se u nás za baterii považují, ač vhodnější pro ni by byl onen archaický, zapomenutý výraz soudělí.
Bateriové lodě pancéřové = v šedesátých letech 19. století lodě s dělostřelectvem uspořádaným do nábočních baterií. Baterie byla na dělové palubě, výjimečně dvou. Předchůdcem takovýchto lodí byly francouzské pancéřové baterie nasazené za krymské války, prvním oceánským bateriovým pancéřníkem byla francouzská L´GLOIRE (dokončena v r. 1860), následovaly tři sesterské lodě, z nichž COURIONNE byla už železná (vůbec první pancéřník s železnou konstrukcí, spuštěný na vodu), Britové o rok později uvedli do služby svůj první bateriový pancéřník, mnohem větší WARRIOR, rovněž se železnou konstrukcí (jelikož byl hotov dříve než COURONNE, byl prvním železným pancéřníkem, jenž se objevil na mořích). Všechny byly klasifikovány jako bočně-bateriové pancéřové fregaty, některé byly velmi velká (typ MINOTAUR, pruská pancéřová fregata KÖNIG WILHELM…). Posléze se však výzbroj umenšila a hlavní, nyní už mnohem těžší děla, se soustředila do středolodní kasematy. Tak v polovině šedesátých let 19. století vznikly centrálně-bateriové (centrálně-kasematní) obrněnce… Naposled dokončenými britskými bateriovými kapitálními jednotkami byly sesterské dřevěné pancéřníky LORD CLYDE (dokončen v r. 1866) a LORD WARDEN (1867), s výtlakem 7800 t, rychlostí 13 uzlů a výzbrojí: 2x 229 mm, 14x 203 mm, 2x 178 mm… (všechno předovky), s pancíři až 140 mm silnými, na 152 mm silném teakovém podloží. V sedmdesátých letech byly bočně-bateriové a centrálně-bateriové obrněnce postupně překonávány obrněnci barbetovými a věžovými.
Bathometr - viz Hloubkoměr.
Bathův kov (bathovina) = vznikal sléváním 45 částí zinku a 55 částí mědi či sléváním žluté mosazi s troškou zinku. Užíval se mj. na výrobu knoflíků, rukojetí holí, odznaků, některého nádobí, též pro námořní důstojnické uniformy.
Batela (od it. battelo) = obecný název pro různé druhy malých člunů. Na válečných lodích byl nejmenším člunem dvouveslový batelo, jemuž se říkalo jola (viz Jola).
Batymetr - viz Hloubkoměr.
Bavlna střelná - viz Pyroxilín.
Beaufortova stupnice = měrná mezinárodně uznaná stupnice síly větru. Byla zavedena v britském Královské námořnictvu v r. 1812, z popudu admirála F. Beauforta (1774-1857) z r. 1805, ke klasifikaci mořských i pozemských větrů. Námořní stupnice, odvozená podle klasifikace vlnění vodní hladiny, měla původně dvanáct dílů: 0 = bezvětří, 1 – 3 = slabý vítr, 4 = mírný vítr, 5 = čerstvý vítr, 6 – 7 = silný vítr, 8 = prudký vítr, 9 – 11 = vichřice, 12 = orkán, později byla rozšířena na 17 dílů. Pevninská stupnice měla 6 dílů: 0 = bezvětří, 1 = slabý vítr…. 6 = orkán. Výška vln byla uváděna ve stopách. Pro zajímavost - Rusové označovali jednotlivé stupně podle Beauforta jako baly, což byl pozůstatek z časů, kdy u vjezdu do přístavu stával stožár, na kterém se vyvěšoval příslušný počet černých koulí (angl. ball) odpovídající síle větru dle Beaufortovy stupnice.
Bengálské světlo = do zavedení radiotelegrafie a signalizace elektrickými svítilnami a reflektory to byla jedna ze pomůcek vizuální signalizace, se značnou, efektní svítivostí. Látku, jež po zapálení takto hořela a svítila, dovezli Britové v 18. století ze Západního Bengálska (Bengálsko je území při ústí řek Ganga a Brahmaputra, u Bengálského zálivu; Západní Bengálsko s hlavním městem Kalkata/Calcutta náleží Indii, Východní Begálsko s Dhákou Pákistánu). Látku upravili tak, že obsahovala 69 % ledku, 24 % síry a 7 % dalších látek. Po přidání barvinů se pak dosahovalo výrazného zabarvení ohně. Poté se složení látky pro bengálský oheň měnilo respektive přibývala jiná, ale v zásadě se jimi dosahovalo plamenů s jasnou až oslnivou září modrou, červenou, červenou a zelenou, různé sytosti a intenzity. V námořní signalizaci se bengálský oheň užíval tak, že nejprve se vzňal, což se považovalo za avízo další signalizace, přičemž barva avíza předurčovala, o jaký druh signálu půjde, a následoval jeden až několik dělových výstřelů, jež vyjadřovaly další obsah sdělení.
Beraní loď - viz Klounová loď
Beranidlo = ve starší české literatuře je tímto pojmem míněna klounová ostruha na těžkých pancéřových nebo speciálních klounových (bořících, beraních) lodích (viz Kloun).
Berton, Bretonův člun = lehký záchranný člun tvořený skládací, rychle sestavitelnou dřevěnou kostrou a impregnovanou plachtovinou, jímž se kostra dala velmi rychle pokrýt. Vynalezl jej E. Berton (1813-1899). Bretonův člunek se používal od padesátých let 19. století, později byla dřevěná kostra nahrazena kovovou. Zabíral málo místa, tudíž byl nejvhodnější pro lodě s minimálním pracovním (palubním) a úložným (podpalubním) prostorem. V pojednávaném období měl největší využití na torpédovkách a ponorkách.
Besan (podle něm. Besan) = výraz pro poslední stěžeň na plachetních a paroplachetních lodích. Besany na lodích 19. století nesly jen vratiplachty, případně latinské plachty. Pokud byly na lodi dva, byl přední zván velký besan, zadní malý besan.
Bessemerova ocel = první ocel vyráběná procesem, jenž umožňoval produkci oceli ke komerčním čelům. Poprvé jej v r. 1856 představil britský inženýr H. Bessemer (1813-1898). Bessemerova ocel sice ještě měla nízkou kujnost a pevnost, obtížně a draze se vyráběla a bylo ji možné využít nanejvýš jako konstrukční, nikoli jako pancéřovou, neboť byla příliš měkká, nicméně ukázalo se, že ocel bude možné využívat i na válečných lodích. Trvalo však ještě patnáct let, než se podařilo vyrobit vhodné konstrukční i pancéřové ocele.
Bestédr (dle hol.) nebo beštédr, beštélr (dle něm.) = v 19. století ten, kdo objednával stavbu lodi (zadavatel), a to buď ze sebou dodaného materiálu - pak šlo jen o provedení práce na smlouvu námezdní, nebo kompletní loď - pak se uzavírala kupní smlouva a stavitel přebíral odpovědnost za veškeré závady jím prokazatelně způsobené, které se mohly projevit i později. Což se týkalo i válečných lodí – stavěla-li pro válečnou loď státní loděnice, sepisovala se smlouva „o dodání“, stavěla-li loď nestátní loděnice, sepisovala se smlouva „o koupi“.
Bidélec = krátká žerď (např. na bójích), sloužící k upevnění informačního nebo výstražného znamení, např. v podobě malé vlajky.
Biremis = velmi malý člun se dvěma vesly (v antice větší loď se dvěma řadami vesel).
Bitevní křižník - viz Křižník bitevní.
Bitevní loď = obecné označení pro válečná plavidla s nejtěžší dělostřeleckou výzbrojí (ráže nad 210 mm) a nejsilnějším pancéřováním, v pojednávané době primárně určenák účasti v generálních námořních bitvách (proto pojem např. bitevní loď pobřežní obrany není přesný, byť přítomnost těžkých děl na těchto lodích je opravňuje v kategorii bitevní loď být). Bitevní lodě byly organizovány do divizí (částí eskader) a oddílů. Nebyly tedy určeny k samostatným akcím, nýbrž jen k významným střetnutím, tudíž každé jejich vyplutí bylo událostí. - Do šedesátých let 19. století byly největší a zbrojně nejsilnější plachetní a paroplachetní (šroubové) válečné lodě zvány řadové (angl. ship-of-the-line), kteréžto pojmenování se v některých jazycích udrželo (rus. linějnyj korabl, něm. Linienschiff, fr. bâtiment de ligne…) a zůstalo i v českém pojmosloví do začátku 20. století, jako „řadové obrněnce“ (vedle nich byly „křižovací obrněnce“). Britové zvali tyto jednotky capital ships (= hlavní lodě) nebo podle uspořádání pancířů či dělostřelectva (broadside iroclads, central battery ironclads, tuirret ships), ale i u nich označení řadová loď do devadesátých let 19. století přežívalo, i proto, že tehdejší eskadrové obrněnce stále ještě bojovaly v řadách, kdy mohly využít většinu svého těžkého dělostřelectva situovaného podle hlavní osy lodní. Začátkem 20. století se objevil už i termín bitevní loď (angl. battleship, něm. Schlachtschiff), který se pak zpětně, nesprávně, přenášel na lodě dřívější, bateriové a věžové - např. francouzská L´GLOIRE dokončená v r. 1860 či britský WARRIOR dokončený o rok později bývají zvány bitevní lodě neoprávněně, neboť to byly pancéřové fregaty, třebaže samozřejmě schopné boje i v řadě... Přechod od řadové lodi plachetní k parostrojní pancéřové fregatě nebyl náhlý, neboť už v padesátých letech 19. století bylo mnoho plachetních řadových lodí osazeno pomocnými parními stroji, zatímco na bateriových parních fregatách ještě zůstávaly plachty; hlavním rozdílem bylo tedy použití pancířů a částečně i některých železných prvků pro lodní konstrukci, zejména skelet. Už v padesátých letech 19. století se v Evropě přestaly stavět válečné lodě s kolesovou propulzí, a v USA dosloužily za občanské války v l. 1861-1865 (jako válečné lodě se „kolesáky“ udržely jen v říční službě), neboť lodní šroub respektive lodní vrtule (což není totéž) se ukázaly jako všeobecně efektivnější propelery než kolesa, nadto lodní vrtule byly mnohem méně postižitelné dělostřelbou. - Po bitvě u Visu v r. 1866 se jevilo, že dominantními plavidly velmocenských marín se stanou vrtulové pancéřové lodě, s děly jak v bočních bateriích (viz Bateriové lodě), tak pro palbu vpřed, ku přípravě finálního útoku klounem - těžkou železnou podhladinovou ostruhou, vysunutou před lodní příď. Avšak při zvětšování dostřelu lodních děl a zdokonalování lodního pancíře převzala dominantní roli loď s artilerií nejhrubších ráží (na úkor menších děl), která jediná byla schopná svádět manévrový boj se stále silnějšími a lépe pancéřovanými loděmi protivníků. Ale jelikož se zvětšováním ráží lodních děl stoupala i jejich hmotnost, počet děl bylo třeba zmenšit, a také rozsah stále hmotnějšího pancéřování se musel redukovat, neboť jinak by lodě ztrácely na rychlosti a manévrovatelnosti. Tak se v druhé polovině šedesátých let 19. stol. přešlo na obrněncích od uspořádání dělostřelectva do baterií k uspořádání do centrálních baterií – lodě centrálně-bateriové (centrálně-kasematové - viz Centrálně-bateriové lodě) pak nesly už jen několik hlavních děl - od dvou do deseti na každé straně, ale značně hrubších ráží, soustředěných ve velké pancéřované kasematě uprostřed lodi. Střední a lehké dělostřelectvo se využívalo minimálně nebo vůbec. - Od začátku šedesátých let paralelně pokračoval vývoj tzv. věžové lodi (hlavní děla byla umístěna v otočných pancéřových kupolích), ve Francii se v druhé polovině téhož decennia začaly stavět lodě barbetové (viz Barbetové lodě), na nichž hlavní děla stála na otočných pancéřových plošinách - barbetách, chráněna pancéřovanými stěnami po obvodu těchto plošin. Pomineme-li americké monitory k boji u pobřeží a na řekách, byly to britské věžové lodě, které jako první kapitální vánočné jednotky byly zbaveny plachtoví, neboť stěžně a husté sítě takelážních lan bránily palbě, takže značně snižovaly hlavní výhodu „věžníků“ – široké palebné úhly. První takovou lodí byl britský obrněnec DEVASTATION (dokončen v r. 1873), v podstatě velký námořní monitor, jenž se dvěma dělovými kupolemi v předozadní dispozici (s možností otočení 140° + 140°) a mohutnou středolodní nástavbou nesoucí čluny, komíny a stožár, stal se koncepčním předobrazem předmoderní bitevní lodi, jež pak jako kategorie byla zvána pre-dreadnought (viz All-big-gun-battleship a Pre-dreadnought). Postupně se měnily i systémy pancéřování - od původní ochrany celých boků kovovými pláty se přešlo k pancéřování jen oblasti čáry ponoru a pancéřování citadely a na ní spočívající centrální kasematy, zavedeny byly pancéřové paluby, silné pancíře samozřejmě tvořily na věžových lodích i dělové kupole. Pancíř byl zprvu tvořen pláty jednovrstvého železa tloušťky do 120mm (pláty byly vytvořeny čtyřmi až šesti slabšími plechy, za horka svařenými kováním, později válcováním), s velmi silným dřevěným, vesměs teakovým podložím, rovněž v několika svislých a podélných vrstvách, ale brzy jej nahradil pancíř sdružený (kompaundní) sestávající z vrstev tvrdého železa respektive oceli (vně) a měkkého železa (zevnitř), na dřevěném podkladě, případně se takto kombinovalo několik vrstev, a to zpočátku i s použitím železa a dřeva (pancíř sendvičový). Pancéřové velitelské stanoviště, jež bylo zavedeno v první polovině šedesátých let, se stěhovalo ze zádi před zadní stožár respektive do středolodí, zatímco kormidelny zůstávaly vzadu, neboť kvůli přenosu kormidlovací síly bylo třeba držet krátkou vzdálenost mezi kormidlovacím kolem a kormidlem; až když byl zaveden parní kormidlovací stroj ovládaný na dálku (ovládalo se šoupátko), převládl výrazný můstkový komplex před předním komínem, jehož součástí byla pancéřová velitelská věž na velitelském můstku, nad nímž byl kormidelní můstek s kormidelnou; v zadním středolodí přibylo záložní velitelské stanoviště. Koncem osmdesátých let se upouštělo od instalace trupových pancířů na silné dřevěné podloží, z řadových obrněnců zmizelo plachtoví a zcela převládla děla-zadovky. Po r. 1906 se objevilo označení pre-dreadnoughty, tj. vztahovalo se lodě postavené před epochální britskou bitevní lodí DREADNOUGHT (některé pre-dreadnoughty ovšem vstoupily do služby až po ní), které jednak byly primárně vyzbrojeny děly-zadovkami, jednak neměly plachetní pohon, nýbrž pouze strojní. Z tohoto hlediska byly prvními pre-dreadnoughty britské sesterské věžové obrněnce COLOSSUS a EDINBURGH, dokončené v l. 1886 resp. 1887. - Od běžných válcových a lokomotivních parních kotů se přecházelo k vodotrubným – vzrůstáním jejich počtu stoupal i výkon neustále vylepšovaných parních strojů, jež už měly i několik válců, buď s paralelní expanzí (pára se do každého válce vpouštěla zvlášť - stroje víceválcové), nebo – častěji – s opakovanou či postupnou expanzí (pára se po spotřebování v prvním válci přepouštěla do druhého, případně třetího… - stroje dvojčité, trojčité a vícestupňové…). V sedmdesátých letech 19. století se objevily první dvojvrtulové lodě. Vzrůstala i rychlost kapitálních obrněnců, pro srovnání: v l. 1860-1870 = 10-12 uzlů, výjimečně 14 uzlů, v l. 1871-1880 = 12-15 uzlů, v l. 1881-1890 = 15-17 uzlů, 1891-1905 = 17-18 uzlů, výjimečně 19 uzlů, 1906-1914 = 19-21 uzlů (bitevní lodě s lehčím pancéřováním, byly rychlejší, což platilo zejména o lodích italských, např. dvě italské lodě typu REGINA MARGHERITA, dokončené v l. 1904 resp. 1905, dosahovaly 20,5 uzle). V sedmdesátých letech 19. století se i na bitevní lodě instalovaly torpédomety, ale jejich využití, stejně jako klounu, bylo v tomto případě problematické, zato protitorpédové sítě na výklopných břevnech podél boků lodí byly od konce sedmdesátých let ochranou velmi účinnou, avšak jen při kotvení lodi. Se stoupající účinností granátů, s rozvojem křižníku a se zaváděním torpédových lodí se na pre-dreadnoughty dostalo i střední (sekundární) dělostřelectvo, instalované na dělovou palubu či vrchní palubu, od osmdesátých let do kasemat ve středolodní nástavbě, později - podle francouzského a amerického způsobu - i do otočných kupolí. Zmnožilo se také lehké (terciární) dělostřelectvo, neboť hrozba torpédových lodí stoupala, přičemž malorážní děla se instalovala volně jak na nástavby, tak na marsy (což byla košová bojová stanoviště na stožárech), některá - ráží 75 až 100 mm - i do nechráněných kasemat. - V pojednávaném období (1860-1918), zejména však v l. 1870-1905, se stavěly tři druhy řadových pancéřníků potažmo bitevních lodí: pro generální bitvy (později označovány jako bitevní lodě I. třídy), pro koloniální účely (bitevní lodě II. třídy) a k obraně pobřeží. V devadesátých letech 19. století dospěl vývoj řadového obrněnce k vrcholu konstruktérství a stavitelství válečných lodí k bitevní lodi první generace - předmoderní bitevní lodi, tedy k vrcholnému pre-dreadnoughtu, jehož atributy byly: (1) primární dělostřelectvo ve věžové instalaci (věž ve smyslu kupole-barbeta viz Dělová věž lodní), sekundární dělostřelectvo v instalaci věžové nebo kasematové (viz Kasemata lodní), (2) dostatečně vysoký, „oceánský“ volný bok, (3) dostatečné pancéřování, jehož základy tvořily citadela včetně krycí pancéřové paluby (viz Citadela válečné lodi) a věže těžkých děl. Tedy: Pre-dreadnoughty měly primární výzbroj dvou až čtyř těžkých, nejčastěji 305mm děl (německá byla 280mm) v kupolích, otáčejících se na vršku barbet respektive barbetových tub prodloužených až ke (spodní) pancéřové palubě, sekundární výzbroj sestávala z až čtrnácti středních děl, ráží od 140 do 203 mm, a to buď v pancéřových kasamatách (britské a částečně americké a rakousko-uherské lodě), nebo otočných věžích (francouzské, německé, částečně americké, italské, rakousko-uherské a ruské lodě), a několika desítek děl terciárních, malorážních; pancéřována byla oblast čáry ponoru (hlavní pás), v trupu byly pancéřové přepážky utvářející s bočním pancířem ve středolodí citadelu, která - spolu s pancéřovou palubou, už vypouklou nebo se skosy/slopy, kryla muniční skladiště, kotelnu a strojovnu. Od r. 1903 se používaly v trupu bitevních lodí i pancéřové protitorpédové stěny či hráze. Posádka bitevní lodi okolo r. 1905 vzrostla až na 800-900 mužů. - V této kategorii bitevní lodi je zahrnuta kategorie přechodová, lodí později zvaných semi-dreadnoughty (polo-…), na nichž už bylo zásadně posíleno hlavního dělostřelectvo, to však ještě nemělo jednotnou ráži, ba Britové na dvou semi-dreadnoughtech typu LORD NELSON rezignovali na dělostřelectvo střední, čímž vytvořili první novodobé all-big-gun battleships. A v r. 1906 objevil první exemplář nové kategorie dreadnought, už moderní bitevní lodi (bitevní lodi druhé generace), jež nesla jen těžká děla stejné ráže a stejné hlavňové délky, a pak už jen děla lehká (později se však i na tyto lodě vrátila děla střední – viz All-big-gun battleship), byla poháněna turbínami a zůstalo mohutné pancéřování; posádka dreadnoughtů činila 900-1000 mužů. První jednotkou této kategorie byl britský DREADNOUGHT (10x 305 mm děl, turbínový pohon), od jehož názvu se odvodilo označení celé dominantní kategorie válečného loďstva (viz též All-big-gun battleships a Dreadnought). Velkou nevýhodou prvních dreadnoughtů britských, německých a francouzských byla instalace některých věží s těžkými děly do nábočních pozic – na britských a francouzských bylo po jedné na každé straně, na německých po dvou. Tento problém vyřešil nastup kategorie super-dreadnought, jejíž lodě nesly děla ráže větší než 305 mm (první britský typ, ORION, měl 343mm děla, ale do r. 1918 se dospělo až k dělům ráže 381 mm), a to ve věžích, které už všechny byly všechny v hlavní ose lodní, jak tomu ostatně bylo už na prvních amerických dreadnoughtech. Rozvoj super-dreadnoughtu pokračoval po washingtonské konferenci na přelomu l. 1921/1922, která dreadnought definovala podle nových kritérií už jen jako bitevní loď - bitevní loď třetí generace, a skončil v r. 1945, neboť v době vyspělého letectva a raketových střel s dalekým doletem, obrovskou účinností a přesně zaměřovaných elektronickými systémy nebyla existence bitevní lodi perspektivní; zbývající exempláře bitevních lodí posloužily už jen ojediněle a většinou byly rozebrány, některé však existují dodnes, byť jako námořní muzea či památníky.
Bitva námořní = složitá varianta hladinového boje, až do r. 1918 významné, často i rozhodující střetnutí loďstev znepřátelených stran nebo jejich větších částí (střetnutí menších skupin je boj, střetnutí dvou lodí je souboj, ale u nás se nerozlišuje). Námořní bitva v 19. století a na počátku 20. století se uskutečňovala v ohraničeném prostoru formou boje zblízka (soupeři se vzájemně viděli) za použití dělostřelectva a torpéd, případně námořních min. Počínaje námořními událostmi za rusko-japonské války v l. 1904-1905 se námořní bitvy diferencovaly na malé - krátkodobé, jednorázové operační střetnutí menšího počtu lodí, a velké - střetnutí generální, tedy se strategickým významem, což později byla i několikadenní střetnutí na větším prostoru, s dvěma a více fázemi – útočnými nebo obrannými operacemi menších skupin lodí. Pro vedení námořní bitvy existovaly obecné zásady, avšak před bitvou velící admirálové vydávali speciální nařízení ve smyslu instrukcí pro boj, jež obsahovalo sdělení o taktickém záměru velitele, příkazy týkající se zahájení boje a jeho vedení, udávali uspořádání jednotlivých skupin v eskadře, pořadí lodí, přebírání velení v kritických chvílích, stanovovali rychlost, varianty směrů pohybu eskadry, použití těch kterých druhů střeliva… Námořní bitva měla fáze: (1) průzkumná respektive rozpoznávací, (2) zahajovací, (3) přechodová, v níž se jedna z bojujících stran stávala vítěznou, druhá poraženou, (4) závěrečnou, v níž vítězná strana případně pronásledovala a likvidovala ustupujícího nepřítele, poražená strana se snažila následky porážky minimalizovat. Většina námořních bitev v pojednávaném období (1860-1918) měla jednodenní průběh, jen některé byly delší (u Cušimy v r. 1905, u Skagerraku v r. 1916).
BL (podle angl. B = breech = ústí, L = loading = nabíjení) = britské označení pro palné zbraně nabíjené zezadu. Začátkem 20. století, když už se nedrážkovaná děla-předovky na lodích nepoužívala, a všechna byla BLR (R = riffled = drážkovaný), používalo se označení BL pro děla, do nichž se používaly prachové vaky (B = bags).
Blakely = anglická manufaktura na výrobu malých děl, široce používaných, mj. na lodích Konfederovaných států za americké občanské války v l. 1861-1865.
Blok - viz Kladkovnice
Blokáda = v námořním vojenství v pojednávaném období (1860-1918) projev snahy ozbrojenou silou na určitou dobu zamezit jakýmkoliv fyzickým stykům obyvatelstva určité části pobřeží s jinou oblastí respektive k zamezení dovozu válečných a životních prostředků na místa pod správou nepřítele. Liší se od obléhání, což je blokovací činnost vůči vojensky hájeným místům na pevnině, zatímco blokáda se děje proti pouze námořním nebo pobřežním místům, ze strany mořské (pevnosti, přístavy, zálivy, ústí řek…). V případě pobřežních vojenských objektů (pevností apod.) lze hovořit o kombinaci blokády a obléhání. - Původně, v 16. a 17. století, se blokáda vyhlašovala jako forma zákazu, který nebyl podporován ozbrojenou silou (blokáda fiktivní), a teprve koncem 18. století se za blokádu považovala činnost jistého počtu ukotvených („pevně ležících“) lodí v jisté vzdálenosti od sebe (blokáda efektivní). Na konci 19. století platilo, že dle mezinárodního práva blokádu mohl vyhlásit stát ve válečném stavu s jiným státem jen tehdy, byla-li blokáda uznána neutrálními státy, měla-li být v rámci vyhlášené války (tedy nikoli např. jen z příkazu místního velitele), a neohrožovala-li lodě neutrálních států (pokud tyto lodě nevezly tzv. kontraband - zboží zakázané blokující stranou)… Zahájení blokády muselo být termínově určeno a blokovaná oblast teritoriálně vymezena, což se měly včas dozvědět vlády neutrálních zemí prohlášením vlády státu, který blokádu prováděl. Do určité doby měly mít neutrální lodě možnost blokovanou oblast (např. přístavy) opustit bez postihu, neboť ještě za Velké války nebyly všechny dopravní lodě vybavené radiotelegrafickou stanicí, tudíž se o vyhlášení války potažmo blokády dozvěděly při setkání s některou informovanou lodí nebo až v přístavu... Lodě, které nevezly kontraband, musely být po zadržení a kontrole propuštěny. Loď, a to i neutrálního státu, která se pokoušela blokádu prorazit, aniž se podrobila kontrole, bylo možné na volném moři stíhat, ale toto stíhání muselo být ukončeno, dostala-li se loď do neutrálních vod. Loď, která se pokoušela prorazit blokádu a byla při tom zadržena, ale bylo sporné, zda zboží na její palubě je či není kontraband, musela být odtažena, eskortována nebo s posádkou blokádní lodi dovedena do přístavu válčícího státu a její osud měl projednat kořistní soud, posádka lodi však musela být propuštěna, což se nevztahovalo na osoby vojenské; bylo-li shledáno, že loď kontraband nevezla, musela být vrácena majiteli. Naopak loď neutrálního státu, jež prokazatelně kontraband vezla, mohla být zničena na moři, anebo zabrána jako kořist… Regule pro jednání kořistních soudů vzešly z mezinárodních konferencí, z nichž nejznámější jsou Haagské. - Blokáda pominula, jestliže se blokádní loďstvo z blokádní čáry vzdálilo. – V 19. století se však postupně připouštěla i blokáda v době míru (blocus pacifique), jako prostředek k relativně pokojnému vynucení určitého postoje státu, jehož území je z moře blokováno. Paradoxně ovšem tento druh často vedl k vyhlášení války. Příklady: Blokáda řeckého pobřeží drženého Turky pod Ibrahimem pašou, prováděná v r. 1827 válečnými loděmi Velké Británie, Francie a Ruska, skončila bitvou u Navarina, se zničením tureckého loďstva. V r. 1859 blokovalo sardinské loďstvo Gaetu, aby podpořilo obléhání města na pevnině. Za americké občanské války v l. 1861-1865 blokovaly unionistické lodě pobřeží konfederovaných států. V r. 1884 blokovala francouzská eskadra Formosu (Tchai-wan), aby si vymohla ústupky na Číně. V r. 1886 blokovaly spojené eskadry britská, německá, rakousko-uherská a italská pobřeží Řecka, aby tamní vojska donutily odzbrojit. V létě 1904, za rusko-japonské války, vyhlásili Japonci blokádu ruské námořní základny Port Arturu, aby tak znemožnili dopravu vojska a válečného materiálu do pevnosti po moři, zároveň však se schylovalo k přímému obléhání základny na pevnině… V r. 1909 byly principy blokády z hlediska mezinárodního práva kodifikovány londýnskou deklarací.
Blokovací loď - viz Barážní loď.
Blokšíf (od angl. blockship) = výraz pro britské plovoucí baterie k ochraně britského pobřeží Anglického kanálu (La Manche), které v padesátých letech 19. století vznikly z iniciativy Admirality jako konverze několika velkých řadových plachetníků a fregat na paroplachetníky. Byly obrovské, nesly velký počet děl, dobře manévrovaly, s čadícími komíny mezi plachtovím vypadaly hrůzostrašně, ale byly velmi pomalé a vedle nastupujících pancéřových fregat z šedesátých let 19. století nemohly obstát (více o nich v naší práci „Než vypluly obrněnce“).
BLR = britské označení pro děla nabíjená odzadu, s drážkovanou hlavní; B značí breech, tj. zadek hlavně, též závěr, L značí loading, tj. nabíjení, a R značí rifle, tj. drážkovaný.
BMG (browning machine gun) = označení pro Browningovy strojní zbraně (kulomety) pracující automaticky, na principu odrazu a nového nárazu úderníku, současného nabití a - po výstřelu - vyhození nábojnice. S principem přišel jako první Američan J. M. Browning (1855-1926). Nejrozšířenější z těchto zbraní byla Browningova „padesátka“ – kulomet ráže 0,50“ = 12,7 mm.
Boat (angl. = člun, loď) = výklad tohoto termínu je dvojí, a trochu sporný, nota bene na rozhraní českého jazyka a anglického jazyka, kdy je kategorizace ztížena. Ještě za první světové války byl v angličtině používán výlučně termín boat pro člun i loď respektive plavidlo (jinak též angl. vessel, fr. vaisseau = plavidlo). Ale! Nyní boat značí člun definovaný jako „a small open craft propelled by sails, oars or some form of engine", tj. „malá otevřená loď (nekrytá palubou), poháněná plachtami, vesly nebo nějakým druhem stroje“, zatímco výraz boat jako námořní plavidlo (s palubami) je používán téměř výhradně ve složenině, v níž přední část značí účelovost - např. steamboat (může být člunem s parním pohonem, ale také oceánský parník), passengerboat (osobní dopravní parník), mailboat (poš-tovní loď) či packet ship (loď dopravující přes moře poštu i cestující); torpedoboat je asi taky vše jiné než small open craft, a třeba ještě U-boot/U-boat (tedy něm. unterseeboot/angl. U-boat) má také daleko k tomu být malou nekrytou lodí. Platí tedy, že boat/člun je malé, otevřené plavidlo, tj. bez paluby (viz Člun).
Bocman (od rus. potažmo angl. boatswain, něm. Bootsman), loďmistr = na válečných lodích pojednávaného období (1860-1918) vyšší poddůstojník, který měl přímý dozor nad mužstvem, vykonávající právě zaměstnání; pomocník velícího důstojníka můstkové služby. Bocmani byli vybaveni pověstnými píšťalkami, jimiž bylo možné „zahrát“ velké množství tónových kombinací, od hlubokých po velmi vysoké, jež byly signály pro palubní činnost.
Bočina (outor) = ve středolodí více či méně oblý přechod mezi bokem lodního trupu a dnem lodního trupu. Bočina je uspořádána tvarem žeber, zpevněných uvnitř trupu podélnou vaznicí (bočinová vaznice). Na vnější straně bývá zejména u větších lodí zpravidla krátký bočinový kýl (angl. bilge keel).
Boční vazníky = boční podélné výztuhy lodního trupu, pod úrovní bočiny.
Boční výška - viz Rozměry lodi.
Boj = v námořním vojenství vyvrcholení taktického úsilí alespoň jedné z nepřátelských stran, jehož důsledkem bylo ozbrojené střetnutí menší skupiny lodí (boj dvou lodí je souboj, boj loďstev je bitva – viz Bitva námořní). Námořní boj byl v pojednávaném období (1860-1918) veden buď mezi skupinami nepřátelských lodí, nebo mezi loděmi a pobřežím. Záměrem nepřátelských námořních stran vedoucích boj bylo nepřítele zničit, rozehnat respektive donutit k ústupu nebo zajmout. Podle toho se také námořní boj dělil na boj útočný a boj obranný, přičemž neplatilo, že v každém boji jedna strana útočila a jedna se bránila; v mnoha případech byly první fáze boje útočná z obou stran, a teprve poté se boj modifikoval. Měl stejné fáze, jaké měla námořní bitva: rozpoznávací, zahajovací, vývojovou a závěrečnou, částí taktického počínání za námořního boje byly evoluce (změna směru a změna rychlosti); několik evolucí tvořilo manévr. Manévr však byl i dělostřelecký, ve smyslu změny střeliva, změny cíle apod. V pojednávaném období byl námořní boj veden většinou paralelně, ojediněle se vyskytly manévry, jež vedly k boji křižmo (viz Crosing the T). Disciplínou, která se zabývala teorií i praxí námořního boje a která čerpala i z empirie námořního váleční, byla taktika námořního boje, jejíž zrod spadal do poloviny 19. století.
Bójař či balisář (od fr. balliseur) = zřízenec, který bděl nad stavem bójí aj. značek a sledoval stav pobřežních a přístavních znamení v přiděleném mu obvodu; bójař byl také zřízenec starající se o pobřežní pěšinu, po níž kráčeli při své práci tahouni, vlekoucí loď podél břehu.
Bóje = původně plováky různé konstrukce (plné dřevěné, duté kovové, kulovité, válcové, vejčité, kuželové, dvojkuželové…), zakotvené na dně nebo uvázané k jinému plovoucímu tělesu, které – opatřeny nápadnou barvou, zdaleka viditelnou, a také bidélcem (žerdí), jenž nesl další znamení (kříž, kužel, kouli, šipku…), také svítilnu či zvonec – vyznačovaly na vodní hladině určitou kvalitu plavebního nebo kotevního místa (mělkost, přítomnost vraku, proudu…, místo shozené kotvy, místo uložení kabelu…), směr plavební dráhy apod. Rozlišovaly se bóje výstražné, bóje kotvové, bóje ouvazné. Polohy významných bójí byly vyznačena na námořních mapách příslušné oblasti, s uvedením jejich tvaru a zbarvení.
Bojeschopnost = v námořním vojenství stav, který charakterizuje připravenost a schopnost válečné lodi nebo organizované skupiny válečných lodí úspěšně vést boj. Bojeschopnost loďstva je podmíněna funkčností systému válečného námořnictva a účinností organizace loďstva, odborností generálského a důstojnického sboru, praktickou a morální vyspělostí lodního důstojnictva a mužstva, personální naplněností, naplněností bojovými a dalšími vojenskými prostředky aktivního loďstva a jejich technickou kvalitou, adekvátností operačního prostoru, kvalitou týlové podpory (početnost, rozmístění a vybavení námořních základen), závisí na klimatických podmínkách atd. - Bojeschopnost lodi je dána technickou kvalitou lodi, její výzbroje a ochranných prostředků, naplněností střelivem a materiálem potřebným k plavbě (uhlí, voda…), početním stavem posádky, a rovněž odbornou a morální vyspělostí lodního důstojnictva a mužstva, také závisí rovněž na klimatických podmínkách.
Bojiště = v námořním vojenství prostor, na němž se uskutečňuje bitva nebo boj. V širokém, obecném pojetí bylo námořní bojiště velká námořní plocha, na níž se odehrávaly všechny námořní projevy nepřátelství bojujících stran a jejíž rozloha byla dána operačním dosahem válečných lodí nebo jejich útvarů (např. za první světové války bylo britsko-německým bojištěm Severní mořem). V užším pojetí bylo bojiště místem, na němž se odehrával přímý boj nebo bitva. V pojednávaném období (1860-1918) byla velikost prostoru hladinového námořního boje či bitvy dána okruhem účinné působnosti především dělostřelectva, u torpédových lodí včetně ponorek účinným dostřelem torpéd a palubních děl. Námořní bojiště bylo buď na jednom místě (např. při souboji válečných lodí s pobřežním dělostřelectvem), anebo se posouvalo, jak se pohybovaly znepřátelené strany. Generální bitvy měly i několik bojišť.
Bojová hodnota vojenské/válečné lodi – viz Hodnota vojenské/válečné lodi.
Bojová loď = druh lodi válečné, tedy plavidlo vyzbrojené, určené k přímé bojové činnosti (viz i Válečná loď). Prvním bojovými loděmi byly antické dřevěné veslice (až 160 veslařů) s plochým dnem, které umožňovalo najetí na nízký břeh; byly osazeny arietami – dlouhými vysunutými, vpředu zahrocenými a oplechovanými trámy, které umožňovaly ničení nepřátelských lodí najetím do nich, načež následovala abordáž a boj muže proti muži – vyvrcholení námořního střetnutí, jež až do abordáže probíhalo na vzdálenost dostřelu šípu. – Zřejmě už ve 4.století př. n. l. Řekové instalovali na bojové lodě prostředky původně sestrojené k vedení pozemního boje, zejména katapulty, které umožňovaly vrhání různých bořících a zápalných projektilů na lodě a pobřeží nepřítele. Asi o 200 let později tak upravili své bojové lodě i Římané, kteří navíc zavedli rozmisťování veslařů v řadách nad sebou, čímž v 7. století vznikly galeje (pozdější galéry). Standardní výbavou bojových lodí se staly plachty, většinou však po jedné velké na jednom nebo dvou stěžních. Bojové prostředky zůstávaly – ariety (klouny), katapulty aj. metadla, luky a šípy, meče, kopí apod., k ochraně bojovníků sloužily štíty, které ostatně částečně ochraňovaly i lodní trupy… S tím, jak se stále důmyslněji využívalo síly větru prostřednictvím vhodně tvarovaných plachet na početnějších stožárech, ubývala na bojových lodích vesla. V 15.století se do výzbroje bojových lodí dostalo lodní dělo a v 16. století byly bojové lodě už tím, co lze dnes nazvat válečnými koráby. Podle bojového určení se pak měnila jejich velikost a výzbroj, počet členů posádky, oplachtění…, proto se v 18. století začala zavádět kategorizace, tj. třídění lodí – do I., II. a III. třídy náležely velké bitevní jednotky (pozdější řadové lodě) se 3 – 4 dělovými palubami (vč. horní, která však nebyla zvána dělová, bateriová), zatímco ve IV. a V. třídě byly středně velké – méně vyzbrojené, ale pohyblivější lodě (pozdější fregaty), v nižších třídách byly lodě menší (budoucí korvety, šalupy…). Zlomové pro vývoj bojové lodi bylo 19. století, neboť už od jeho dvacátých let se zaváděly válečné lodě s železnou konstrukcí a současně na ně pronikaly parní stroje, aby pak čtyřicet let trvalo dilema jednak „kolesa nebo lodní šroub“ (lodní šroub vyhrál, ale změnil se v třicátých letech v lodní vrtuli), jednak „co s plachtami“ (na řadových obrněncích zůstaly plachty do osmdesátých let, na křižnících vydržely až do devadesátých let 19. století). Měnila se i výzbroj a munice - zásadní změnu pojetí námořního vojenství navodilo zavádění výbušných projektilů (Francie), zavádění pancířů v padesátých letech (Francie) a zavádění děl-zadovek a drážkovaných děl koncem šedesátých let. Měnila se i kategorizace bojových lodí, a to v zásadě na řadové obrněnce, křižovací obrněnce, neobrněné křižovače, dělové čluny a lodě hlásné (avisa). Začátkem osmdesátých let 19. století vyvolalo zavedení torpéda do lodní výzbroje vznik nové kategorie bojových lodí – torpédovek a torpédových-dělových člunů. Těžká bojová loď se dále koncepčně vyvíjela – od bateriových k centrálně-bateriovým resp. kasematovým, od věžových (USA, V. Británie) k barbetovým (Francie), sílily stroje, tvrdly pancíře, stoupala výkonnost děl a účinnost projektilů… Koncem 19. století se bojové lodě dělily na řadové či už bitevní lodě (později zv. pre-dreadnoughty), na pancéřové křižníky, chráněné a nechráněné křižníky (český výraz pro křižníky byl tehdy křižák), torpédoborce, torpédovky a torpédové čluny, dělové čluny a avisa, objevily se první ponorky vyzbrojené automobilním torpédem (Francie). Toto třídění přetrvalo, přibyly však minonosky (Rusko) a minolovky, po zkušenostech z rusko-japonské války se jako bojové lodě začaly zavádět rychlé motorové čluny (Itálie), a to dělové nebo torpédové, určené k hladinovým přepadům a k boji s ponorkami, zato zmizela kategorie torpédovek a dělových člunů. V r. 1906 vstoupil do služby první dreadnought (Velká Británie) a o dva oky později první bitevní křižník (Velká Británie), chráněné křižníky různých velikostí byly přezvány na lehké. Ponorky se staly hrozbou, zatím však bez konkrétního bojového projevu. Takto vstoupily bojové lodě do 1. světové války, v níž se poprvé bojově představila nová kategorie monitor – loď bombardovací, tedy jiné koncepce než monitory šedesátých let 19. století. To už byly parní stroje na ústupu, střídány parními turbínami (velké lodě) a spalovacími motory (čluny), běžným hnacím agregátem se stal i elektromotor (ponorky). Tehdy se mezi kategoriemi bojových lodí objevila kategorie letadlové plavidlo, což byly zatím jen nosiče plovákových letounů, spouštěných na moře jeřáby a odtud po akci zase zvedané na palubu. – Washingtonská konference v r. 1922 kategorizaci bojových lodí dále zjednodušila – zůstaly jen bitevní lodě, křižníky, letadlové lodě, torpédoborce, ponorky…, a zmizela třída bitevní křižník (stávající jednotky se přičlenily k třídě bitevní loď). Vývoj bojových lodí a vznikání nových kategorií (letadlová loď, fregata a korveta, protiletadlová loď…) pokračovalo.
Bojová věž = stanoviště velení lodi případně velícího admirála a členů jeho štábu v bojové situaci. Jak vypadala bojová věž pre-dreadnoughtu z počátku 20. století: Byla to okrouhlá prostora o průměru okolo 3 m, tvořená horizontálně nejsilnějšími pancíři tloušťky 300 až 356 mm), většinou takovými, jaké tvořily kupole těžkých děl téže lodi, a vertikálně slabšími pancíři stropu s přesahem přes obvod věže. Při vrchním okraji obvodního pancíře byly průzory světlosti kolem 30 cm – nijak nekryté, v zadní části průchody, opatřené někdy pancéřovými dveřmi, jindy velmi silnou pancéřovou zástěnou na půdorysu tvaru kruhové výseče, která obestírala průchod a přilehlé stěny asi v 1/3 obvodu věže. Zevnitř byly stěny věže opatřeny plechovou výstelkou, na podlaze byl vroubkovaný plech nebo nehořlavé linoleum. V zadní části věře byla úniková luka do pancéřové šachty, ještě byla svedena až pod pancéřovou palubu. Uvnitř věže bylo kormidelní kolo a strojní telegraf, stolek nebo dva pro práci s mapami (ale bývaly i nástěnné), navigačními knihami a identifikačními pomůckami, uloženými jinak v policích na stěně věže, a s lodním deníkem, byla tu i vyústění dorozumívacích trubek; koncem 19. století měly věže už novinku – telefony, které umožňovaly spojení jednotlivých důležitých stanovišť na lodi s tímto hlavním, avšak dorozumívací trubky jako záložní prostředek komunikace zůstávaly… V té době nebyla zřízena samostatná stanoviště k řízení dělostřelecké palby, takže tímto stanovištěm byla velitelská bojová věž. Ta tedy měla na jedné stěně ciferníky ukazující hodnoty důležité pro zaměřování děl: vzdálenost k nepříteli, jeho kurs a rychlost, sílu a směr větru. Hodnoty se dostávaly k hlavnímu dělostřeleckému důstojníkovi ve věži od dálkoměru postavenému poblíž bojové věže a od meteorologa stojícího tamtéž; dělostřelecký důstojník je cifernících nastavoval, načež se stejné hodnoty objevovaly na stejných cifernících na dělostřeleckých stanovištích – dělových věžích a kasematách (do kasemat se však často doručovaly osobně – lodní poslíčci, zpravidla nejmladší námořníci, je měli napsané na tabulkách upevněných na zádech, s nimiž přebíhali z velitelského můstku do baterií, a to i v palbě nepřítele), kde podle nich mířiči adjustovali své zaměřovače. Prostředí velitelské bojové věže tedy bývalo velmi těsné, takže mnozí velitelé a důstojníci i za boje raději přebývali venku. Pokud se některá loď projektovala jako vlajková, byly bojové věže o něco větší, neboť musela postačovat i velícímu admirálovi a některým příslušníkům jeho štábu. Za velké války už však byla dělostřelecká stanoviště i s dálkoměry na stožárových plošinách a palba těžkých a středních děl se řídila odtamtud.
Bojové signály = smluvená či kodifikovaná soustava optických komunikačních znaků zv. signalizační abeceda, v níž každý znak prezentoval buď písmeno, anebo sdělení, a kombinace znaků představovala další sdělení. V pojednávaném období (1860-1918) byly nejpoužívanější bojové signály vlajkové, po zavedení elektřiny na válečné lodě v osmdesátých letech 19. století byly i elektrické – světelné. Nebylo-li možné sdělení vyjádřit pomocí jednou nebo několika signálů, bylo třeba je předat písmeno po písmenu – v případě vlajek tzv. vyvlajkovat, v případě elektrické světelné signalizace vyjádřit Morseovou abecedou(viz Signál námořní).
Bojový stožár = u lodí zařazených do služby po r. 1870 se tak označovaly stožáry, na nichž bylo nejméně jedno palebné stanoviště zvané mars, což byla zpravidla okrouhlá plošina s plechovým zábradlím, někdy zcela krytá (zejm. na francouzských obrněncích), na níž byly na palpostech a lehké kanóny či kulomety. Tyto plošiny existovaly už na plachetních řadových lodích a fregatách, avšak pro střelce s ručními zbraněmi, kteří odtud mohli z výšky, tedy s velkým přehledem, pálit na palubu blízké nepřátelské lodi, anebo na palubu vlastní lodi, byla-li po abordáži obsazena; to na pancéřových lodích měla instalace bojových stožárů přispět ke zlepšení ochrany před torpédovkami – jednak pak bylo možné na marsy instalovat lehká děla, která se na paluby nástaveb a vrchní palubu už nevešla, jednak byly útočící torpédové lodě více patrnější a vytvářely (opticky) delší cíl. Zhruba do konce 19. století byly zejména na britských obrněncích bojové stožáry jednoduché bidlové, na francouzských, německých… široké válcové, někdy i se dvěma marsy nad sebou, přičemž stožáry byly duté a byla v nich schodiště případně muniční výtah. Poté, co se v r. 1906 objevily na lodi DREADNOUGHT třínožkové stožáry (angl. tripod masts, nebyly novinkou!), bojová stanoviště spočívala i na nich, ale na britských lodích k nim na začátku 20. století přibyla - na jiné úrovni – stanoviště vybavená k řízení dělostřelecké palby. Tehdy však už označení bojový stožár začalo zanikat, tím spíše, že stožáry byly stále více obestavovány můstkovými komplexy, které samy byly osazeny lehkými děly a kulomety. Na amerických lodích se ještě před Velkou válkou převládly bojové stožáry klecové (angl. cage masts), které sice byly značně těžké, avšak po zásazích dělostřeleckými projektily se nemohly zhroutit. Japonské lodě měly od dvacátých let 20. století stále členitější, ba pagodovité můstkové stavby s mnoha řídícími, světlometnými a palebnými stanovišti, které někdejší bojové stožáry zcela nahradily.
Bok lodní = strana či stěna lodního trupu, která vede od přídě k zádi a od vrchní paluby k outoru - bočině (viz Bočina), má různý tvar podélný i příčný, avšak ve středolodí má největší zakřivení ve směru od lodní osy. Bok může být šikmý, svislý, vypouklý (francouzské pre-dreadnoughty měly boky enormně vypouklé, což sice dávalo lodím lepší plavební vlastnosti na rozbouřeném moři při bočním vlnění, avšak kvůli nim se významně zúžil prostor na dělové palubě a na vrchní palubě). Pokrývá jej obšívka; na kapitálních válečných lodích spočíval na obšívce v oblasti vodní čáry hlavní pancéřový pás, tvořený několika více či méně silnými podélnými segmenty, nad nímž se zpravidla nacházel další, poněkud slabší pancéřový pás a následovalo pancéřování baterie nebo kasemat na dělové palubě. K boku lodnímu se připevňovala různá zařízení: lodní schůdky, výložníky protitorpédových sítí…, ale byly na nich i tzv. sponsony (dle angl.) – výdutě pro zprvu pozorovací účely, pak jako platformy pro střední a lehké dělostřelectvo, na lodích francouzského původu byly na značně vypouklých bocích i dělostřelecké věže, a to i s těžkými děly. V angl. je pravý bok zván starboard, levý backboard. – Někdy - u velkých válečných lodí - se lodní bok dělil na vrchní, střední a spodní, přičemž vrchní byla část boku nad úrovní hlavní paluby (té, k níž se pojily protizátopové přepážky), střední bok byl mezi úrovní vrchní paluby a vodní čárou a spodní bok mezi vodní čárou a outorem. U malých lodí byl vrchní bok nad vodní čárou, spodní bok mezi vodní čárou a outorem.
Bokorys, též nárys = schematické znázornění bočního pohledu na základní konstrukční provedení lodi, část teoretického výkresu. Částmi bokorysu/nárysu jsou bokorysky, jež zobrazují teoretické svislé roviny vedené trupem podélně, každá v určité vzdálenosti od hlavní lodní osy (viz Projekt a plány pro stavbu lodi).
Bombarda = v námořním vojenství: (1) Široká a krátká, tedy velmi stabilní, malá plachetní, většinou dvoustěžňová loď, používaná na Středozemním moři, vyzbrojená až dvěma těžkými, až 200liberními houfnicemi, určená k ostřelování hlavně velkých a masivních pobřežních cílů (pevnosti). Děla stála na přídi, takže přední stěžeň s příčnými plachtami byl až uprostřed lodi, hlavní stěžeň s podélnou plachtou na vratiráhnu stál daleko na zádi. Bombardy se používaly ještě za napoleonských válek koncem 18. století, ale posloužily jako archetyp pozdějších parostrojních a motorových dělových člunů k obraně pobřeží nebo na jezerech, které se užívaly i za Velké války. - (2) Někdy tak byly zvány i francouzské plovoucí pancéřové baterie, nasazené za krymské války, poprvé u Kinburnu 17. října 1855 (jinak přímí předchůdci prvních novodobých pancéřových lodí L´GLOIRE a WARRIOR). – A pozemním vojenství původně velký prak používaný ve 14. a 15. stol. v Lombardii – odtud i lombarda, pak velmi krátké, těžké dělo (), konstruované v 16.-18. stol. ze železných prutů obepjatých železnými prstenci a opatřených dřevěným pevným pláštěm, přičemž hlaveň měla i trychtýřový tvar.
Bon (od angl. boom, boom of harbour, přístavní trám) = ruský pojem pro plovoucí přístavní záhradu smontovanou z trámů spojených lany, řetězy apod., za Velké války opatřovanou i protiponorkovými sítěmi. Záhrada (uzávěra, bariéra…) měla bránit před přístavem nebo v jeho ústí pronikání útočných lodí (garážních) včetně blokádních a paličských (branderů) k ukotvenému loďstvu (viz i Baráž).
Bóra i bora = chladný pevninský zimní vítr nad Jaderským mořem, vanoucí od severovýchodu, původně však prudký, suchý, řezavě studený vítr vanoucí v zimních měsících v Dalmácii a dalších přímořských oblastech na východních březích Jadranu. Námořníci se jej obávali, neboť přicházel náhle, načež vál v tak prudkých krátkých rázech (refoli či raffiche, trvání od několika vteřin až minut), že mu často neodolaly lehké pobřežní stavby, natož plachtoví a takeláž lodí. Nejprudší byla bóra (boraccia) u pobřeží lemovaného vyššími horskými pásmy (Kvarnerský záliv), zatímco severněji (istrijské pobřeží) vanula už zpravidla jen bóra mírnější (borino). Trvání bóry je od jednoho dne do asi patnácti dnů. Bóra vzniká rozdílností atmosférického tlaku nad Evropou a nad jižním Jadranem – je-li nad Evropou vysoký tlak a na Jadranu nízký, „přelévá“ se ovzduší k jihu, naráží na studené pobřežní hřebeny, převaluje se přes ně a padá na moře. Podobně se děje na např. Černém moři, jižní Francii (tam se takovému větru říká mistral).
Boreální = severní, od severu jdoucí.
Botka – viz Ostruha.
„Bracket frame system“ – viz Sdružený žeberní systém lodi.
Bragozzo i bragozzi = velký člun s plochým nebo jen mírně zaobleným dnem, používaný v 18. a 19. století na Jadranu pro příbřežní plavbu a stavěný většinou v Chioggi u Benátek. Měl délku 10 – 12 m, velmi malý ponor do 0,2 m, velké, hluboko pod profil lodi sahající kormidlo a dva stěžně s lichoběžníkovými plachtami. Nosností činila 5 – 8 t. Trup býval kryt palubou, ale kvůli co nejmenšímu ponoru bragozo neměl spodní kýl, nýbrž dva kýly boční (oháňky). Tyto lodě bývaly i nástrojem pirátů a nesly pak několik lehkých děl.
Brander (výraz od něm. brand = zapalovat) = do 19. století paličská loď, útočné plavidlo. Většinou stará loď před vyřazením, naplněna kromě balastu hořlavým materiálem - dehtovým i běžným dřevem, slámou, rákosem, smolou, ba i střelným prachem - byla takto vyslána do nepřátelského přístavu, aby tam svým požárem zapálila buď ukotvené lodě, nebo přístavní zařízení, někdy najížděla i na jiné cíle (mosty, pobřežní stavby ap.). K cíli se blížila buď řízena posádkou (většinou dobrovolníků), která, nedbajíc palby nepřítele, loď namířila k nepřátelskému plavidlu nebo jinému objektu; někdy i narazila, ba posádka ji stihla upoutat, pak mužstvo branderu zapálilo doutnáky a loď opustilo, anebo byla loď vyslána bez posádky, po větru, s kormidlem zajištěným v požadované poloze. Tyto paličské lodě se používaly už v antických flotilách, z novověku jsou známy zejména tyto případy: V r. 1585 při obléhání Antverp parmským vojskem antverpští, kteří chtěli zabránit zásobování Antverp po moři, vyslali k umělé hrázi a pontonovému mostu Španělů přes Šeldu paličské lodě FORTUIN a HOOP, naložené 7000 librami prachu. Most zničily mocným výbuchem, při němž zahynuly stovky Španělů. - Britské námořnictvo se v r. 1588 zdárně pokusilo zápalnými loděmi vypudit z Calais část španělské Armady, aby ji pak britské eskadry napadly v Anglickém kanálu (La Manche), v r. 1628 pokusilo britské námořnictvo pomocí branderů zničit francouzskou flotilu u La Rochelle a ve stejném století je použilo i v bojích s holandským loďstvem. - V r. 1770 ruští námořníci černomořského loďstva pod hrabětem Orlovem zničili paličskými loděmi turecké loďstvo u Česmy a totéž se v r. 1832 dvakrát podařilo řeckému admirálu Mialisovi. - V 19. století Britové nasadili brandery v r. 1811 proti francouzské eskadře v Basque Roads, za opiových válek používali paličské lodě Číňané… U nás jsou za brandery mylně vydávány japonské parníky, které v r. 1904 byly natřikrát vyslány proti ruské námořní pevnosti Port Artur (Žluté moře, poloostrov Liao-tung), aby zatarasily její přístavní vjezd a tak znemožnily tamní ruské Tichooceánské eskadře vyplouvání, v tomto případě však šlo o lodě hradící či barážní, blokovací.
Briga = menší plachetní loď o dvou stěžních s plným oplachtěním, tj. na každém stěžni bylo vzestupně až pět příčných plachet, na hlavním stožáru vratiplachta, tři až čtyři kosatky byly v obvyklém postavení); nosnost činila 200-500 t. Velmi rozšířený lodní druh, zejména v Evropě. Plachtoví brigy však měly i paroplachetníky, hlavně francouzské, hamburské a brémské zaatlantické poštovní a dopravní lodě. Brigy válečné, stavěné až do padesátých let 19. století, nesly osm až osmnáct děl při výtlaku 200-400 t, ale po r. 1860 vymizely anebo sloužily jako pomocné a cvičné lodě (např. rakousko-uherská ARTEMISIA o 180 t a CHAMAELON o 200 t).
Briga škunerová (angl. brigantine) = briga se dvěma zkrácenými stožáry (měly jen jednu čnělku), tj. každý stožár měl jen tři příčné plachty (a vratiplachtu). Podobala se brigantině (viz Brigantina), lišila se od ní pouze jednou spodní plachtou. Jiný je brigový škuner.
Brigáda = v ruském válečném loďstvu přelomu 19./20. století část eskadry. Brigádu tvořily buď čtyři velké lodě téže kategorie - bitevní lodě nebo pancéřové křižníky, nebo dva oddíly po devíti torpédoborcích. Dvě brigády tvořily divizi.
Brigantina = (1) evropská dvoustěžňová plachetní dopravní loď, v podstatě briga se stěžni zkrácenými o jednu čnělku, přičemž plachty na každém stěžni byly až čtyři, to pak obě vrchní plachty byly na jedné (vrchní) čnělce, zatímco obě spodní plachty (velké) byly na spodní části stožáru – pni, kde měly jiné plachetnice zpravidla jen jednu takovou plachtu. Výhodou mužstva při vyřazování části plachtoví z větrového záběru brigantiny byla jednodušší manipulace se spodními plachtami. Výtlak brigantin se pohyboval mezi 200 a 500 tunami. (2) = velká vratiplachta na zadním stěžni (besanu)
Brigový škuner = evropská plachetnice s dvěma až třemi stěžni, z nichž druhý a třetí měly jen jednu čnělku a menší vystrojení, zatímco první zkrácen nebyl (měl peň a dvě čnělky) a nesl plné vystrojení - čtyři příčné plachty. Byl odlišný od škunerové brigy.
Brizance = schopnost výbušniny (střeliviny, trhaviny, třaskaviny a pyrotechnické slože) vyvolat tříštivý respektive trhavý účinek v okolním prostředí, tj. je to účinnost rozpínavosti explozivní látky přivedené k výbuchu. Závisí na objemu, teplotě a rychlosti plynů vyvinutých výbuchem. Brizance se projevuje tlakově. Čím je tlak větší a rychlost expanze vyšší, tím je brizance větší. Brizance různých trhavin se měří několika různými metodami, jejichž podstatou je zkoumání účinku výbuchu vybrané trhaviny na normalizované, vesměs olověné objekty různých tvarů (válečky, hranoly), přičemž výbuch je iniciován vně těchto objektů, nebo uvnitř (pak se měří průměr způsobené dutiny).
Bríza = společný název pro větry ve stupnici od mírného vánku po ostřejší vítr, při kterém lze použít nanejvýš už jen plachty brámové (na stěžni třetí zdola). Rychlost brízy je tedy - podle Beauforta - mezi 3,6 a 15,2 m/sec, při čemž tlak na plachty pak činí 1,5 kg – 28 kg na m2. Námořníci hovoří o bríze jemné, tuhé a čilé. Nebezpečná není.
Brlení (angl. bulwark) = druh zábradlí, zábradlí plné (viz Pažení).
Bronz = slitina mědi s cínem, ale k výrobě bronzi pro různé účely se přidávaly i jiné kovy (zinek, olovo, železo, stříbro…) a látky (fosfor). Pro výrobu starších děl se používal bronz zvaný dělovina (viz Dělovina). Tu nejčastěji tvořila slitina mědi a cínu v poměru 90:10 nebo 91:9. Číňané lili děla z bronzu tvořeného z 95,8 dílů mědi, 0,2 dílu cínu, 1,7 dílu zinku, 0,7 dílu olova, 0,2 dílu železa a 1,5 dílu antimonu - vzniklému materiálu se říkalo černá ocel. Od sedmdesátých let 19. století dělovinu a bronz nahrazovaly železo a ocel.
Brohk = na starých bateriových lodích s děly na vozíkových lafetách silné manilové lano, které - přes kladkostroje - po výstřelu omezovalo pohyb lafety respektive děla zpět. Sloužilo také k přitažení děla (v boji po jeho nabití) do palebné polohy nebo k zajištění děla ve stacionární poloze, nebylo-li v činnosti.
Brotherhoodův motor = tříválcový vzduchový motor britské fy Brotherhood, montovaný do britských torpéd systému Whitehead od osmdesátých let 19. století. Při tlaku poháněcího proudu vzduchu s tlakem okolo 100 atm motor vyvinul výkon 80-90 iHP a 950 ot./min. Začátkem 20. století začala fa Brotherhood dodávat do torpéd vzduchové motory čtyřválcové.
BRT (zkratka od angl. Brutto Register Ton) = jednotka hrubé prostornosti dopravního plavidla, tj. zahrnující všechny vnitřní prostory lodi, které mohou být bezpečně uzavřeny, tedy celkovou prostornost lodní, přičemž 1 BRT = 2,83 m2 (později grt, soudobě jen gt = gross tonnage; viz i Prostornost lodi). Jednotkou čisté prostornosti lodní byla NRT (Netto Register Tun, viz NRT).
Brukanec = na dřevěných lodích používaný pruh impregnovaného (dehtovaného) plátna, které se přehazoval přes lodní části, které neměly podlehnout účinkům vody anebo kolem nich nesměla pronikat voda; např. se jím halily dřevěné klíny, upevňující stěžeň v palubním průvlaku či kormidlový peň v lodní zádi, aby se kolem něj nedostávala voda do trupu… Na železných lodích se místo brukanců ve smyslu těsnícím používaly kovové aj. ucpávky, mechanicky odolnější.
Bruloto = paličská loď (viz Brander)
Bunkr uhelný - viz Uhelna
Bunkrování - viz Nakládání uhlí.
Buran = silná sibiřská vichřice, letní nebo (mnohem krutější) zimní. Zasahuje i nad okolní moře, ale dále od pobřeží se rozpadá.