A
Abordáž (z fr. abordage) = v obecném smyslu znamená přistání nebo připevnění lodi ke břehu, nebo někdy (dříve) také vyslání člunu z lodi ke břehu.
(1) Abordáž však bylo také vypravení vojska z lodí k útoku na pevninský cíl, což bývala velmi obtížná operace. Bylo-li loďstvo pohromadě, utvořil se výsadkový sbor, k čemuž každá loď přispěla ze své posádky, např. v Královském námořnictvu dodala fregata I. třídy 170 muži, fregaty II. a III. třídy po 120 mužích. Toto vojsko bylo ozbrojeno puškami a několika lehkými výsadkovými děly, což byly polní zbraně, které mohlo táhnout několik mužů. Na větších prámech bývala i lehčí lodní děla. – Největší abordáž v tomto smyslu se v 19. století uskutečnila na Krymu v r. 1854, a úspěšně, protože jí Rusové nezabránili. V červenci r. 1866 se pokoušelo o abordáž vojsko italského adm. Persana, když tento dobýval ostrov Vis (Lissa) a na něm městečko stejného jména, ale byl rakouskou dělo-střelbou odražen, nenašel však ani vhodné místo a také počasí nebylo vyhovující. Když se 20. července Persano pokoušel o abordáž na jiném místě ostrova, možná by byl úspěšný, ale právě připlouvalo rakouské loďstvo admirála Tegetthoffa, s nímž pak svedl památnou bitvu…
(2) Abordáž je však nejznámější jako pojem pro útočení lodního výsadku na nepřátelskou loď, s nímž se kalkulovalo v naukách o taktice boje ještě v polovině 19. století, kdy dostřel dosud nebyl velký. K tomu účelu bylo na každé lodi komando i o několika četách (přední, střední, zadní), jež mělo ve výstroji/výzbroji i háky (přitaháky) na dlouhých bidlech a kotvy ztečné, což byly háky na krátkých lanech. Abordáž se odehrávala tak, že byl-li nepřátel oslaben dělostřelbou a jeho baterie už nebyly schopné účinně ostřelovat nepřítele, útočící loď se za neustálé palby, a to i palby z ručnic vedené ze stěžňů, bokem přiblížila k lodi napadené, načež pomocí ztečných kotev a přitahovacích háků se k ní upevnila natolik těsně, aby se mohly čety abordérů dostat na palubu nepřátelské lodi, k čemuž sloužily i lehké padací můstky (corvus). Dokud nebyly na válečné lodě zavedeny parní stroje, jež - byly-li v pořádku - umožňovaly rychlou únikovou evoluci, a dělostřelba byla účinná na několik stovek metrů, byl to jeden z nejdůležitějších bojových úkonů. Okolo poloviny 19. století se však od abordáže začalo upouštět, protože děla s větším dostřelem či vůbec zdokonalená dělostřelba, a také použití klounu (píchu, lodního hrotu, beranu) a tento prvek námořního boje znemožňovaly – nepřítel by byl odražen daleko dříve, než se stačil přiblížit, natož přirazit „bokem k boku“.
(3) Abordáží se nazývala i neúmyslná srážka lodí, zaviněná nepozorností nebo z objek-tivních důvodů (např. přírodními podmínkami).
(4) Abordáží se také rozuměla akustická komunikace mezi loděmi. Setkaly-li se dvě na širém moři, stávalo se, že si z nich velitelé vzájemně sdělovali zprávy – na blízkou vzdálenost ústně nebo pomocí megafonu (tehdy zv. dalekomluv), na větší vzdálenost za dobré viditelnosti signály vlajkovými či stožárovými, za malé viditelnosti signalizací zvukovou (troubení, pískání, střelba děly…), za noci signály světelnými.
Abrakovat = odstranit, stáhnout loď z nebezpečného místa - úskalí, mělčiny…
Abuttó = u Japonců bůh blaha; zvláště vzýván námořníky, kteří mu za oběť házejí peníze uvázané na dřívcích, aby jim poslal dobrý vítr. Zvyk se v 19. století částečně ujal i u námořníků evropských.
Adjustovat = připravit zbraň, munici (ale třeba i povoz…) tak, aby mohl být prostředek použit k předmětnému vojenskému účelu. Adjustovat vojáka značilo opatřit jej oděvem (morturou), zbrojí (armaturou), výstrojí a polním náčiním. Adjustovat výbušnou nálož znamená připravit ji tak, aby se stala účinnou.
Adjutant = pobočník.
Admirál = titul nejvyššího aktivního vojensko-námořního činitele, jenž však zůstával i emeritním osobám. Jež ji v činné službě měly (hodnost nepatří mezi důstojnické, nýbrž admirálské hodnosti). Zřejmě nesprávně se výraz odvozuje od arabského emír nebo amír (= pán či vůdce) resp. amír-al-bahr (= pán či vůdce lodi), nikoliv od latinského admiralibis (= obdivuhodný). V Evropě se začalo výrazu nebo jeho předchozích podob používat za křižáckých válek, a to nejprve u Sicilanů (v r. 1142) a potom u Janovanů. Od r. 1216 se výraz používal v Anglii, od r. 1248 ve Francii. Od 13. století byl tedy nejvyšší hodností ve válečných námořnictvech, a až začátkem 20. století přibyla ještě velkoadmirál či admirál loďstva – v Německu Grossadmiral, ve V. Británii Admiral of the Fleet, v USA Fleet-Admiral…; tato hodnost však dostávali jen výjimečně zasloužilí aktivní velitelé loďstev (např. japonský adm. H. Tógó za drtivá vítězství nad Rusy v dálněvýchodní válce v l. 1904-1905) ve nebo příslušníci panovnických rodů. U Rusů existovala do r. 1917 ještě i hodnost geněral-admiral, a to pro člena panovnického rodu, který byl takto vrchním velitelem veškerých námořních sil - v příslušné hierarchii je mezi carem a minstrem námořnictva. - Hodnost admirál se stala v Evropě běžnou, až na Turecko, kde byl důstojník loďstva v nejvyšší hodnosti zván kapudan-paša. Lodě, na nichž sídlí admirál, jsou zvány vlajkové, někdy i admirálské, a označuje je vlajka, přičemž vlajka velitele loďstva je na této lodi na prostředním stěžni (vlajka velitele předního oddílu - viceadmirála - je na předním stožáru, vlajka velitele zadního voje – kontradmirála (pův. kontraadmirála, dříve u nás psáno kontreadmiral, něm. contre-…, angl. rear-…/ - je na zadním stožáru. Když admirálská loď vplouvala do přístavu, náležel jí pozdrav z děl.
Admiralita (angl. Admirality, něm. Admiralität, fr. Amirauté) = buď formální sbor hodnost-ně nejvyšších kádrů válečného námořnictva (pak „admiralita“, s malým „a“), nebo neformální množina admirálů, anebo název instituce respektive budovy vrchní správy válečného námořnictva (pak „Admiralita“). V r. 1900 ve Velké Británii byl Admiralitou úřad vrchní námořní správy (ministerstva námořnictví), v jehož čele stál První lord Admirality (First lord Admiral), který byl zároveň členem vlády – jako námořní ministr. Další složkou Admirality byla Admiralitní rada respektive Výbor Admirality (Board of Admiralty – viz Admiralitní rada), jež měla v kompetenci záležitosti týkající se válečného námořnictva, a kterou rovněž veřejně zastupoval První lord Admirality. - V Německu ve stejné době příslušela admiralitě nejen vrchní námořní správa, ale i vrchní velení válečného námořnictva, vrchní námořní soudnictví a trestní moc nad válečným námořnictvem. Admiralita (Admiralität) se skládala z četných sekcí pro různé obory námořní správy. Jejím představitelem byl Chef der Admiralität s admiralitním štábem. - V jiných státech (Francie, Rusko, Itálie, Dánsko, Holandsko, Španělsko, USA…) byla pro vrchní námořní správu zřízena samo-statná ministerstva, v jiných měla tuto funkci specializovaná oddělení některého ministerstva (Belgie, Švédsko…). Rakousko-Uhersko mělo ve druhé polovině 19. stol. vrchní správu vojensko-námořní začleněnou do říšského ministerstva války jako jeho námořní sekci (záležitosti obchodního loďstva spadaly pod ministerstvo obchodu) a tato sekce se-stávala z presidiální kanceláře a osmi odborů. Náčelník sekce byl ve svém oboru působnosti samostatný, avšak ústavní zodpovědnost za obsah a výsledky jeho činnosti náležely ministru války. Námořní sekci byl podřízen také přístavní admiralát (Hafen-Admiralität) v Pule, který vedl vrchní správu válečného námořnictva v přiděleném obvodu a bylo to de facto vrchní velitelství operačního loďstva na Jadranu.
Admiralitní rada = v některých státech orgán nejvyšší námořní správy respektive admirality. Nejstarší admiralitní instituce s touto funkcí mají Francie a Velká Británie. Ve Velké Británii měla až do r. 1511 nejvyšší dohled nad veškerým královským loďstvem pouze Admirální rada. Pak sice Jindřich VIII. etabloval funkci a úřad Lorda vznešeného (vysokého, vrchního) admirála (Lord High Admiral), ale ta zanikla, proto se vrchní námořní správa opět přenesla na admiralitní radu. Novým ustanovením o admiralitní radě, které rámcově platí dodnes, bylo královské rozhodnutí z r. 1611, novější rozhodnutí vyšla v l. 1829 a 1831. Od té doby je oficiální, plný název admiralitní rady Commissioners for executing the office of the Lord High Admiral of the United Kingdom of Great Britain and Irelaned, zkráceně Board of Lords Commissioners, nověji Board of Admirality, tj. Admiralitní rada či Admiralitní výbor. Do kompetence Admiralitní rady náležela vrchní správa válečného námořnictva. Složení Admiralitní rady: První lord Admirality (First lord Admiral) byl hlavou admiralitní rady, ale i členem vlády, jako její námořní ministr, a dále čtyři členové rady (Lord Commissioners), jimž – jednomu každému – příslušelo vedení některého úseku námořní správy, a dva sekretáři admiralitní rady. Konkrétně: První námořní lord (admirál, na úrovni náčelníka hlavního štábu válečného námořnictva, který měl na starosti zejm. strategické plánování činnosti vál. loďstva), Druhý námořní lord (admirál, sledoval personální stavy loďstva, organizoval výcvik lodních posádek, řešil mobilizační záležitosti …, byl v těsném kontaktu s Prvním námořním lordem, jehož také zastupoval), Třetí námořní lord (inspektor či kontrolor, měl na starosti konstrukce válečných lodí vč. jejich vyzbrojování a vybavování pohonnými a řídícími jednotkami, výstrojí…), Čtvrtý námořní lord (admirál – řídil zdravotní službu válečného námořnictva, staral se o výstroj posádek a zásobování lodí proviantem, sledoval dodávky uhlí pro válečné námořnictvo, zabýval se penzijními záležitostmi…), Pátý námořní lord (civilista – měl v kompetenci budovy aj. zařízení válečného námořnictva, jeho civilní zaměstnance…), 1. sekretář pro záležitosti parlamentní a finanční (civilista – sestavoval rozpočet válečného námořnictva, uzavíral smlouvy o stavbě lodí aj., připravoval podklady pro parlamentní jednání ohledně válečného námořnictva…), 2. sekretář pro vnitřní záležitosti Admirality (stálý člen, tedy se při změnách na pozicích námořních lordů nevyměňoval – vyřizoval agendu mezi resorty válečného námořnictva, měl na starosti kontakty se státní správou…). Každý z těchto členů rady mě sobě podřízeny odbory jednotlivých sekcí, např. Třetímu námořnímu lordovi podléhal konstrukční odbor Royal Navy vedený jeho šéfkonstruktérem. – Členové admiralitní rady byli jmenováni, před ústavou byla zodpovědná admiralitní rada jako celek. Ač k tomu nebylo nařízení, zpravidla se složení Admiralitní rady měnilo se složením vlády, na rozdíl od podřízených výkonných sekčních orgánů (sekce kontrolní, sekce finanční, sekce pro zásobování, sekce pro práce námořní a sekce dopravní). – Ve Francii byla admiralitní rada (conseil d´amirauté) zřízena k řešení sporů vzniklých z námořní plavby a zámořského obchodu. Jako taková byla zrušena v r. 1791, ale znovu zřízena v r. 1822 a naposledy byl obsah její činnosti korigován dekretem z 24. října 1871. Jejím úkolem bylo podávat posudky ve všech oborech námořní správy, sestavovat tabulky pro služební postup námořnictva apod. Předsedou této admiralitní rady byl ministr námořnictva a jejími členy, jmenovanými vždy na tři roky, bylo osm titulárních úředníků či vysokých důstojníků s hlasem rozhodným, dva členové s hlasem poradním a sekretář. K dispozici admiralitní radě, ale nejen jí, byl poradní výbor ve věcech sporných (comité consultativ du contentieux) pro návrhy řešení sporů v záležitostech mezinárodní-ho práva, práva občanského a trestního (jen pokud se tyto záležitosti týkaly válečného námořnictva), a rada kořistní (conseil des prises). – V Rusku byla admiralitní rada zřízena v r. 1827, čímž nahradila někdejší admirální kolegium. Její složení se změnilo v r. 1836 podle vzoru rady pro vojsko a znovu ještě v r. 1860. Podle této poslední úpravy byl předsedou rady generál-admirál, jeho zástupcem ministr námořnictva. Stálé členy rady jmenovala vláda. – V Německu byla admiralitní rada (Admiralitätsrath) poradním orgánem Admirality – vrchního velení válečného námořnictva – v řešení závažných záležitostí organizace a námořní techniky. Byla složena z členů Admirality, jiných námořních důstojníků, námořních techniků a civilních úředníků, jmenovaných náčelníkem Admirality.
Admirální kolegium = nejvyšší orgán námořní správy v Rusku v l. 1700-1827 (pův. admirtalitějskij prikaz, od r. 1707 kancelarija vojennogo morskovo flota, od r. 1728 admiralitějstv-kollegia). Zprvu se admirální kolegium řídilo obecnými zákony, ale od r. 1722 zvláštními řády podle švédského a holandského vzoru. Předsedou kolegia byl geněral-admiral, dalšími členy byli místopředseda a pět až sedm zasloužilých vysokých námořních důstojníků. Výkonnými orgány byly sekce, které vedli: geněralkrigskomisar (generální válečný komisař), oberproviantmejstěr (vrchní komisař pro zásobování loďstva potravinami), calmejster a cechmejster, a mimo to jedenáct odborů (kontor): kontrolní, dělostřelecký, lodněstavitelský, finanční atd.) Prvním předsedou admirálního kolegia byl admirál M. A. Apraxin; do kolegia však často docházel Petr Veliký ba osobně v něm činil rozhod-nutí a návrhy, týkající se válečného námořnictva. Organizace kolegia se několikrát měnila. Za cara Alexandra I. bylo admirální kolegium přeměněno na „Komitét na obrazovanije flota“ (Výbor ku řízení loďstva), který měl sekci pro vojenské námořní záležitosti a sekci pro správní záležitosti, a nad oběma dohlíželo nově etablované ministerstvo námořních sil. První sekce, s ministrem v čele jako jejím předsedou, byla dále zvána admirálním kolegiem. Mělo čtyři až šest členů, starala se o náležitosti vojenské a válečné a jejími členy mohli být jen činitelé válečného loďstva. Druhé sekci se říkalo „admiralskij děpartment“ a měla na starost teoretickou přípravu námořnictva, výstavbu, vyzbrojování a vystrojování loďstva a jeho zásobování… V r. 1827 byl Komitét… zrušen a nahrazen prozatímní organizací ministerstva námořnického.
Admirální soud = ve Velké Británii (j. podobně) soud zřízený původně k řešení sporů ohledně námořní plavby, námořního boje a námořního obchodu (Admitalty Court nebo High Court Admiralty). Dělil se na instanční soud (Instance Court) ku řešení sporných námořních záležitostí, a na kořistní soud (Prize Court) v době válek, na konci 19. století však už záležitosti admirálního soudu obstarávalo zvláštní oddělení (Probate, Divorce and Admiralty division) Nejvyššího soudního dvora (High Court of Justice) zřízeného v r. 1873, ale tomuto oddělení se dále říkalo admirální soud. Odvolání ve věcech admiralitních příslušelo po r. 1873 apelačnímu soudu (Court of Appeal). Do kompetence admirálního soudu spadaly pak záležitosti nejen válečného námořnictva, ale také případy z oboru práva občanského, spory o mzdu lodního mužstva, spory o vlastnictví lodí, půjčky na lodě, nároky na odškodnění za ztroskotání lodi… Trestní příslušnost admirálního soudu byla vymezena všeobecnými trestními zákony (Criminal Law Consolidation Acts).
Admirálská vlajka = druh optického signalizačního prostředku, který - vyvěšen na lodi - dává na vědomost, že na této lodi sídlí admirál. By-li admirál v čele správy např. válečného přístavu nebo arzenálu, vlála admirálská vlajka na jeho sídelní budově. Admirálské vlajky byly čtvercové, ale většinou obdélníkové, s vyznačením hodnosti admirála, jemuž náležejí (admirál, viceadmirál, kontradmirál, případně admirál loďstva). Na třístěžňových plachetních lodích byla vlajka admirála zpravidla na prostředním, viceadmirála na předním, kontradmirála na zadním stožáru (jinak ve francouzském válečném loďstvu). Na dvoustěžňových lodích po r. 1860 byly v britském loďstvu admirálské vlajky na hlavním stěžni (zadním), vlajky vice- a kontradmirálů na předním.
Admirálský čas = v Rusku bylo dříve, v l. 1700-1827, nejvyšším orgánem námořní správy admirálské kolegium či námořní kolegium, tj. námořní ministerstvo (pův. admirtalitějskij prikaz, od r. 1707 kancelarija vojennovo morskovo flota, od r. 1728 admitralitějstv-kollégija či morskaja kollégija) Jeho předsedou byl geněral-admiral, dalšími členy místopředseda a pět až sedm zasloužilých vysokých námořních důstojníků. Výkonnými orgány byly sekce, které vedli vrchní komisaři, kolegium mělo jedenáct odborů (kontrolní, dělostřelecký, lodně-stavitelský, finanční atd.)… Prvním předsedou admirálního kolegia (námořním ministrem) byl admirál M. A. Apraxin… I do námořního kolegia však často docházel car Petr I. Veliký. - Tehdy všechny porady jednotlivých petrohradských kolegií (ministerstev), i admirálního kolegia končily v 11 hod. a členové kolegií se pak rozcházeli na oběd. Když se jednou admirálního kolegia opět zúčastnil car, po skončení jednání odcházel spolu s admirály pojíst, avšak předtím je nečekaně pozval do blízkého hostince na sklenku. Admirálové tam poslušně zašli a s carem popili… Hostinec byl od té doby zván „Carský“ a jelikož se o záležitosti začalo povídat po celém Petrohradě a na lodích, vešla 11. hodina ve známost jako „čas admirálský“, tj. „čas, kdy i admirálové s carem chodí popít“ respektive „mám admirálský čas“ se říkalo, když se někomu prostě zachtělo vodky nebo jiného ostrého. „Admirálský čas“ tak začal platit kdykoli a odměřovala jej nikoli hodinová rafie, ale chuť na doušek.
Adria (Hadria) = město původně umbrijské, potom etruské, při ústí řeky Pád. Mělo svůj přístav na moři, jemuž toto město dalo i název – Adria (Jadran). Okolo r. 394 před Kristem se města zmocnil Dionýsos Starší, syrakuský panovník. Odtud pocházel i císař Adrian (Hadrián). – Nynější Adria či Adria Veneta byla vystavěna na zříceninách původního města, ale naplaveniny je oddělily od moře na 21 km. Rozkládá se na Canale bianco (Bílém kanále) – rameni Pádu. Pozoruhodné jsou: stará katedrála a radnice, biskupské gymnázium…, byla tam továrna na kameninu, město vedlo čilý obchod se žitem, vínem, kůžemi, krmným dobytkem, koni, rybami… Adria v r. 1881 měla 7400 obyvatel, s okolím 15 806 obyvatel, správní obvod s devíti obcemi 41 477 obyvatel.
Aérobomba = explozivní nebo zápalná nálož zavěšená na balóně, jímž měla být zanesena nad nepřátelské vojsko nebo loďstvo, pevnost nebo město a shozena. V nejjednodušším tvaru byla bomba zavěšena na balón volný (ballon perdu) a odpoutání její od balonu se dělo v určený čas mechanismem k tomu připraveným, mohla to však být i časová zápalka. Největší potíží tohoto zařízení býval vítr. I z toho důvodu bez úspěchu použilo tyto bomby rakouské vojsko před Benátkami v r. 1849... Dokonalejší, ale vzhledem k malému dosahu méně upotřebitelné, byly aérobomby připevněné pod upoutaný balon (ballon captifs). Vypouštění bomby dělo se elektrickou cestou - vedením v poutacím laně. Se zbraní tohoto druhu se dělaly pokusy ve Vincennách v r. 1854, ale s velmi špatnými výsledky, ostatně nepřítel se pod zjevně nastražený balon nehrnul. K útoku na námořní cíle tímto prostředkem nedošlo. - K téže zbrani patřilo vzdušné torpédo (Lufttorpedo), na něž v r. 1884 obdržel Rodeck v Německu patent. - Navrhovalo se také, aby byl sestrojen balon o větší nosnosti, upoutaný nebo volný, ale obsazený mužstvem, které by z loďky balonu na nepřítele pálilo z pušek, případně vysílalo ona vzdušná torpéda, ale i z toho sešlo. Někteří z těch, kteří útočné balony navrhli, byli: Lana (1670), Campenas (1796), Kolding (1807-1811), Leppig (1812), Warner (1844), Wysen (1847), bří Uchatiusové (1848), Zeise (1850), Green (1855), Gillespie (1857), James (1859), Rodeck (1883)…
Ahoj (angl. ahoy) = původně od zvolání „loď před námi“, později ústní pozdrav pro zblízka míjené lodě.
Akční rádius = teoretická hodnota největší přímé vzdálenosti z východiska plavby lodi k určitému bodu, kterou dokáže loď urazit a od tohoto bodu se vrátit zpět do téhož výchozího místa (na základnu), a to při spotřebě své jedné maximální zásoby paliva. Dvojnásobku této vzdálenosti se říká délka nezávislé plavby či operační dosah. Akční rádius se v pojednávané době neudával, důležitá byla délka nezávislé plavby – operační dosah. Hodnota délky nezávislé plavby se stanovuje na základě závěrů technických zkoušek po dokončení lodi nebo po zásadní úpravě lodi (přestavba trupu, výměna pohonného systému nebo jeho důležité části apod.). V praxi byly/jsou akční rádius i délka nezávislé plavby válečné lodi při stejné zásobě paliva různé a závisí především na klimatických podmínkách, stavu lodi, způsobu manévrování apod.
Akroterion (řec.) = na antických plavidlech ozdobná část na vrchním zakončení klounovce, zpravidla ve figurálním resp. animálním smyslu (hlava zvířete – patrona lodi, mělo náboženský původ). Zvyk umisťovat na příď tuto figuru přešel až do 19. století a figurálně ozdobené přídě v místě galionu mívaly válečné lodě až do nástupu pancéřových trupů. Zejména poté, co z lodí zmizel čelen a galion, bývaly výzdoby přídí zvláště kapitálních lodí už jen erbovní.
All-big-gun battleship (angl. terminus; viz i Bitevní loď a Dreadnought) = bitevní loď, na níž byla „všechna děla jen velká (těžká)“ - vývojový stupeň kategorie bitevní loď, jehož iniciátorům šlo o vytvoření plavidla pro generální bitvy, jež bude mít maximálně možnou palebnou sílu vůči překonávaní pancířů nepřátelských lodí a přitom se podaří dosáhnout značně větší přesnosti zamíření; podstatné také bylo zjednodušení zásobování lodí střelivem a jeho uskladňování, neboť namísto jednotných i dělených nábojů několika ráží pro děla těžká a střední děla loď měla skladiště jen pro náboje do děl těžkých a lehkých. Výsledkem byla stavba lodi DREADNOUGHT (dokončena v r. 1906), jež skutečně nesla „jen těžká děla“ (a terciární artilerii). – Ohledně redukce lodní dělostřelecké výzbroje je však možné jako o all-big-gun-battleships psát i o centrálně-bateriových lodích, jakými byly v letech šedesátých 19. století např. britské pancéřníky RESEARCH a FAVORITE, v letech sedmdesátých věžové obrněnce DEVASTATION, THUNDERER a DREADNOUGHT a v letech osmdesátých téhož věku INFLEXIBLE, neboť i ony původně nesly pouze těžká děla, jedině jakž tak účinná vůči nejsilnějším lodním pancířům, tehdy převážně kompozitním. Poté však se na lodích ve stále větším počtu objevovalo střední (sekundární) dělostřelectvo, jež mělo sloužit k rozbíjení lehce pancéřovaných částí nepřátelských lodí a likvidaci palubních osádek, ale už po čínsko-japonské válce v l. 1894-1895 bylo jisté, že dělostřelecký potenciál bitevních lodí bude třeba změnit ve smyslu posílení primárního dělostřelectva. V některých státech to řešili instalací těžších středních děl (do ráže 203mm vč.), ale menšího počtu - např. dvě lodě amerického typu MISSISSIPII (dokončeny v r. 1908) měly 4x 305mm, 8x 203mm a 8x 178mm děl; v Německu pět lodí typu BRAUNSCHWEIG (1904-1906) a pět lodí typu DEUTSCHLAND (1906-1908) mělo vedle 4x 280mm primárek i 14x 170mm děl; čtyři francouzské bitevní lodě typu LIBERTÉ (1908) nesly čtyři 305mm primárky a deset 194mm sekundárek; čtyři italské rychlé, ale méně pancéřované bitevní lodě typu REGINA ELENA (1907-1908) měly 4x 305mm a 12x 203mm děla… Ve Velké Británii na vrcholné pre-dreadnoughty typu KING EDWARD VII (osm lodí, 1905-1907) ustavili mezi těžkou a střední artilerii tzv. děla vložená (intermediate, někde psáno jako přechodová) ráže 234 mm, jež měla suplovat nedostatek těžké artilerie, ale zachován zůstal velký počet standardních sekundárních děl - výzbroj tedy činila 4x 305mm, 4x 234mm a 10x 152mm děl. Tak vznikla kategorie se smíšeným těžkým dělostřelectvem, později označená jako semi-dreadnought (semi = polo…; viz Semi-dreadnought). Stejně tak to bylo s japonským následným typem KAŠIMA (dvě lodě, 1905), stavěnými rovněž ve Velké Británii, jež měly početně stejnou výzbroj jako typ KING EDWARD VII, ale místo 234mm děl byla děla ráže 254mm! Jenže i to bylo málo, takže Britové na střední dělostřelectvo resignovali a instalovali pouze děla těžká (dvou ráží) a lehká a realizovali dvě britské lodě typu LORD NELSON (1908), jež nesly 4x 305mm a 10x 234mm děla, a pak už jen lehká. I tyto lodě jsou klasifikovány jako semi-dreadnoughty. Francouzi pojali jako „nové lodě“ (semi-dreadnoughty) svých šest už koncepčně zastaralých bitevních lodí typu DANTON (1911), které nesly 4x 305mm a 12x 240mm děla, zato Japonci si už v domácích loděnicích sami postavili dva semi-dreadnoughty typu SACUMA (1910 a 1911), vyzbrojené 4x 305mm a 12x 254mm děly a po nich SETCU a KAWAČI, už se všemi hlavními děly ráže 305 mm, jenže nestejné hlavňové délky. Rakousko-Uhersko si pořídilo tři elegantní semi-dreadnoughty typu RADETZKY (1910-1911) se 4x 305mm a 8x 240mm děly atd. - Často se uvádí (a Italové na tom trvají), že podnět k sestrojení all-big-gun battleship vyšel od italského námořního konstruktéra V. Cunibertiho, jehož článek „Dokonalá bitevní loď pro britské námořnictvo“ („An Ideal Battleship for the British Navy“) v říjnu 1903 otiskla renomovaná ročenka „Jane´s Fighting Ships“, avšak Američané i Britové uvažovali o sestrojení takové „ideální bitevní lodi“ už dříve. Totiž v r. 1902 publikoval dělostřelecký specialista amerického námořnictva prof. P. R. Alter v pravidelně vydávaném „Sborníku amerického Námořního institutu“ ideu bitevní lodi, jež by nesla 8x 305mm děl v párech, ve čtyřech pancéřových věžích, ve stejném roce Výbor pro stavbu a opravy lodí navrhl variantu bitevní lodi s dvanácti 254mm děly spárovanými do šesti věží (čtyři z nich byly náboční) a byly i další náměty (Poudstone, Sims…). O rok později už se americké renomované instituce, jakými byly Vysoká válečně-námořní škola (Naval War College) a onen Výbor pro stavbu a opravy lodí vyjadřovaly ve smyslu „bitevní loď vyzbrojená dvanácti 11palcovými (280mm) nebo 12palcovými (305mm) děly v šestiúhelníkově uspořádaných věžích by se (palebně) vyrovnala třem nebo více bitevním lodím obvyklého druhu." Ve Velké Británii se tehdejší První námořní lord J. A. Fischer aj. se ve stejné době zabývali podobnou myšlenkou a hodlali na bitevní loď umístit čtyři 305mm plus větší počet 254mm děl, což ale se jevilo příliš revoluční, a tak šly do stavby obrněnce zmíněného typu KING EDWARD VII. Ale vzápětí, v r. 1904 – po prvních velkých bojích na Žlutém moři za rusko-japonské války, se Admiralita ke koncepci all-big-gun battleship vrátila (požadovali i ji Japonci), a tak vznikly dvě lodě typu LORD NELSON, které ovšem sice nesly jen těžká (a lehká) děla, ale smíšených ráží: 4x 305mm plus 10x 234mm. Jejich tvůrcem byl admiralitní projektant J. H. Narbeth, jenže však připravil i alternativu, jež měla mít už pouze 305mm děla (a lehká), třebaže jen v počtu deseti. Výbor Admirality však odmítl tento typ přijmout, ostatně měl tehdy závažnější starost – hrozilo, že Velká Británie jako spojenec Japonska bude vtažena do rusko-japonské války, takže bylo třeba připravit loďstvo pro kampaň jak na Dalekém Východě, tak na Baltickém moři. A až když toto nebezpečí pominulo a když se za bojů na Žlutém moři a v bitvě u Cušimy koncem května 1905 znovu potvrdilo, že v generálních střetnutích mají zásadní význam jen těžká děla, Výbor schválil stavbu all-big-gun battleship DREADNOUGHT, nahlížený jako převratná kategorie. Nijak podružným důvodem také bylo vylepšení zaměřování, neboť odečítání přesné vzdálenosti mezi vlastním dělem a lodí nepřítele podle místa gejzírů vzniklých po dopadu granátů při hromadné palbě děly různých ráží a hlavňových délek je značně obtížné, neboť gejzír po dopadu 254mm či 280mm granátu děla byl velmi podobný gejzíru po dopadu 305mm střely, což u těžkých děl bylo značně podstatné, zejména když jejichž kadence dvojnásobně vzrostla (nyní rána za 30-40 sekund); teď stačilo mít pro celou hlavní artilerii jedny dělostřelecké tabulky. Také třídění a skladování munice se zjednodušilo… DREADNOUGHT - bitevní loď druhé generace, navíc už poháněná turbínami, tedy o nejméně dva uzly rychlejší než nejlepší standardní bitevní lodě první generace (pre-dreadnoughty), pak dala označení třídě nastupujících bitevních lodí, kterým říkáme moderní. Po ní nastoupily super-dreadnoughty, s těžkými děly ráže větší než 305 mm. Je však třeba si uvědomit, že těmito all-big-gun battleships - bitevními loděmi pouze s těžkými děly, byly jen první britské lodě kategorií dreadnought a super-dreadnought, dokončené v l. 1909-1913 (typy BELLEROPHON, ST. VINCENT, NEPTUNE, COLOSSUS, ORION, KING GEORGE V), neboť všechny ostatní státy na svých dreadnoughtech ponechaly i dělostřelectvo střední. Tudíž o all-big-gun battleships tu nemůže být řeči, byť se těžká výzbroj i na těchto lodích zmnožila až na dvanáct kusů – tyto lodě nesly i střední artilerii! Ostatně i Britové se k sekundární výzbroji vrátili, neboť čtyři bitevní lodě typu IRON DUKE (1914) i následné QUEEN ELISABETH (pět lodí z l. 1915-1816), REVENGE (pět lodí z l. 1916-1917) atd. ji už měly také… V Japonsku následovaly dva super-dreadnoughty typu FUSÓ (1915 a 1917) a dva typu ISE (1917 a 1918), s děly ráže 356 mm, přičemž i na nich zůstalo střední dělostřelectvo. Němci, Rusové a Italové na semi-dreadnoughty resignovali a přešli od pre-dreadnoughtů rovnou k dreadnoughtům. - Vztažnost pojmu all-big-gun battleship je tedy jen velmi omezená, ba kvůli spornému výkladu pojmů dreadnought a super-dreadnought je lépe používat pojmu bitevní loď.
Albokarbonové světlo = vzniká při spalování svítiplynu v hořáku, v němž se odpařuje (teplem hořáku) naftalín, který současně s plynem hoří a tak se zvyšuje svítivost plamene. Užívalo se i v lodních svítilnách.
Aldisova lampa = ruční, přenosná, elektrická signální lampa („aldiska“) se zrcadlovou parabolkou uvnitř, denním a nočním hledím, s velmi jasným, obloukovým světlem. Díky ručnímu přerušovači - páčce ve tvaru kohoutku spouště Aldisova lampa umožňovala předávání Moresových signálů. Jelikož bylo třeba vysokého příkonu, byla Aldisova lampa napájena kabelem z odděleného zdroje schopného stálého, vyššího příkonu než zdroj ruční.
Amaráž (od fr. amarrage) = (1) obvazek lanový, proveden na laně, jehož konec je přetočen do tvaru oka a pod okem obvázán). (2) ustavení plavidla proti větru na dvou příďových kotvách, aby se loď neotáčela.
Ambra = hmota podobná vosku, nalézaná na hladině mořské, v kusech o hmotnosti 50 g až 10 kg, zvláště ve středním a jižním Atlantiku a na Indickém oceáně. Zřejmě se tvoří ve střevech vorvaňů. Má šedou barvu, příjemně pižmově páchne, na vařící vodě se rozplývá v olej, jasně hoří a zanechává minimum popela. U námořníků byla velmi oblíbená, neboť vylepšovala věru těžké aroma v podpalubí, ostatně byla i dobře zpeněžitelná.
Amers = orientační objekt na pobřeží, někdy k tomuto účelu vystavěný - zděný, dřevěný nebo železný. Obvyklými amersy byly majáky, ale sloužily tak i běžné výrazné stavby na pobřeží, např. zvonice, mlýny, kostelní věže… Nejvýznamnější byly vyznačeny na námořních mapách. Často uměle vystavěný amers nesl znamení - koše, koule, vlajky apod., jako sdělení o místní hloubce vody, směru proudění, blížící se bouři apod.
Andrejevská vlajka = hlavní vlajka na válečných lodích Ruska do r. 1917. Měla tradici z dob Petra Velikého, ale tehdy nebyla jen bílá, s modrým diagonálně uspořádaným křížem svatého Andreje Pěrvozvaného - patrona křesťanstva na Rusi, nýbrž měla i dílem světle modrý, dílem červený podklad. V dalších desetiletích se záďová Andrejevská vlajka několikrát změnila, a až v r. 1865, z příkazu cara Alexandra II. měly ruské válečné lodě jednotnou záďovou vlajku – s modrým andrejevským křížem na bílém podkladě. Variantou vlajky byl Georgijevský Andrejevský prapor s erbovním vyobrazením sv. Jiří uprostřed andrejevského kříže; tuto vlajku měli právo vztyčovat na zadních stožárech jen lodě, které se vyznamenaly v boji. - Andrejevské vlajky ruského válečného loďstva měly i další varianty, připomeňme alespoň admirálské, které vlály na hlavním stožáru: prostá Andrejevská vlajka náležela admirálovi, vlajka s modrým pruhem při spodním okraji viceadmirálovi, s červeným kontradmirálovi (v l. 1810-1917). V r. 1899 byla zavedena vlajka velitele loďstva - červená, s kombinovaným andrejevským symbolem vlevo nahoře. Andrejevské vlajky zrušila sovětská moc.
Anemometr (anemoskop, anemograf) = přístroj k měření směru a síly (rychlosti a tlaku) větru. Ukazuje-li jen směr větru, jde o anemoskop, pokud nejen ukazuje, ale i zaznamenává směr nebo sílu, anebo obojí, jde o anemograf či anemometrograf. Anemometry byly jednoduchá zařízení – např. směr větru ukazovala jednoduše vlajka nebo korouhev, složitěji korouhev napojená osou na nějaký směrový ukazatel v pozorovací místnosti, např. v kormidelně. Síla větru se měřila např. přístroji, v nichž se projevovala tlakem na sloupec vzduchu nebo kapaliny ve skleněné trubce tvarované do U nebo L, jejíž jeden konec byl rozšířen a nastavován proti větru – síla větru kapalinu v U-trubce v jedné polovině stlačuje, v druhé zvedá, a rozdílem obou hladin udával tlak větru, v L-trubce tlak vzduchu (větru) zvedal v kolmé části trubky např. balónek, a z vedlejší stupnice odečítaly se hodnoty síly větru. V jiných přístrojích se větru nastavovala deska na stlačitelných pérech a při potlačení desky větrem se opět z příslušné stupnice odečítaly ukázané hodnoty (někde se místo pér používalo např. závaží – způsobů bylo víc). Rychlost větru se měřila zpravidla počtem otočení lopatkového kolečka nastaveného vůči větru; lopatky tu byly různě tvarovány (např. byly vypouklé) a různé byly i měření počtu otáček, ale výsledkem byly vždy hodnoty rychlosti větru uvádění na stupnici podle mezinárodní škály.
Antifouling (angl.) = ochranný nátěr na spodcích lodních trupů ku zamezení jejich obrůstání mořskou faunou a florou (viz Obrost lodní).
Apoštolové = mohutná pacholata při hraně paluby předolodí, na která se vázala či je pouze obtáčela buď pomocná kotevní lana (obsluhovaly se jimi kotevní řetězy) nebo lana úvazová.
Arak = silný lihový omamný nápoj jemného pachu, oblíbený i mezi starými námořníky. Připravuje se v Indii, Číně a Indonésii. Původně šťáva získávaná navrtáváním stromů, hlavně datlí, sladší medu, která se nechávala zhoustnout, načež se destilovala. Egypťané z datlí a rozinek dělají arakí. Postupně však se Britové, Portugalci, Holanďané aj. plavci na lodích do Asie naučili podobný nápoj vyrábět z kvašené rýže, kokosové šťávy a cukru. Rýže za přidání kokosové šťávy zcukernatěla, pak se kvasila a po kvašení destilovala.
Archimédův šroub = nesprávně se tak nazývá i šroub lodní (viz Lodní šroub a Lodní vrtule), neboť Archimédovým šroubem je „šnek“, tj. šroub se závity zapadajícími mezi zuby ozubeného kola.
Architektura válečných lodí = v pojednávaném období (1860-1918) velmi obecný pojem spíše pro vzhledové atributy válečných lodí, než pro jejich konstrukční řešení, případně pojem nepoužívaný; pojem architektura se vztahoval výhradně na pozemské stavební umění, které řeší i primární záležitosti estetické a začleňování staveb do místního prostředí obce, zejména však přírodního (dn. urbanismus), zatímco ve stavitelství válečných lodí byla např. estetika předmětem krajně marginálním. Podle dispozic, které dostávali z admiralitních míst, zabývali se konstrukčním navrhováním válečných lodí nikoliv lodní architekti, nýbrž projektanti - projektoví konstruktéři, na jejichž práci navazovala práce praktických konstruktérů, zejména v loděnicích. (Viz Projektování lodí.)
Arieta = antická válečná loď, ojediněle i dopravní, vybavená beranidlem (klounem, bořidlem, píchem), tedy vyztuženým tupým bodcem ku prorážení trupů lodí nepřítele pod jejich vodoryskou. Tento bodec byl zván asser, ale i sám o sobě arieta. Arietami byly tedy i veškeré těžké pancéřové válečné lodě z druhé poloviny 19. století, ba i pozdější, vyzbrojené klouny, ale neoznačovaly se tak. (Viz i Kloun)
Armada (špaň.) = obecně vojsko pozemní i námořní, zvláště ale Armada – obrovská flotila s „nepřemožitelným“ vojskem. V r. 1588 ji vypravil španělský král Filip II. proti protestantské Anglii, v níž vládla Alžběta (původně se měla stát jeho chotí) – loďstvo čítalo 130 větších a 30 menších válečných lodí, na nichž bylo 3 148 děl a asi 30 000 vojáků, flotile veleli vévoda Medina-Sidonia a admirál Martinez de Recaldo. Dne 20. května t. r. vyplula od španělských břehů, ale provázena potížemi dostávala se k Anglii velmi těžce a pomalu – u britských břehů byla až začátkem srpna. Dne 8. srpna na Armadu anglické lodě, vyslané z Plymouthu, se zdarem zaútočily, navíc následovala obrovská bouře, při níž bylo španělské loďstvo téměř zničeno – ztratilo 72 lodí a 10 158 mužů. Až koncem září se zbylé lodě vrátily do santanderského přístavu. Šlo o národní katastrofu. Zato Alžběta se radovala, a s ní i Anglie. Královna mj. nechala na památku tohoto šťastného vítězství razit minci s nápisem „Afflavit Deus et dissipati sunt“ (= dechl Bůh a rozptýleni jsou). Královské námořnictvo britské si dodnes tuto událost hrdě připomíná. Obecně pak bývalo armadou zváno každé velké vojenské loďstvo plující do války, např. když od podzimu 1904 směřovala ruská II. Tichooceánská eskadra (Rožestvenskij) na Dálný východ do války s Japonskem, byla v žurnálech rovněž označována za „armadu“; její podstatná část byla zničen u Cušimy.
Armatura = (1) V námořním vojenství úplná výzbroj lodi (obecně též i třeba pevnosti, balónu, vojína…). (2) Armatura námořního děla je souhrn technických prvků, které dělo mu-sí mít, aby bylo schopno palby.
Armovat (voj.) = vyzbrojovat (staveb. = vyztužovat).
Arzenál (od angl., fr. a něm. arsenal) = zbrojnice. V námořním vojenství byl arzenál soubor loďařských, zbrojních, výstrojních a skladištních objektů…, laboratoře, nejčastěji v obvodu významné námořní základny. Spadal pod námořní správu. Arzenály měly samostatné velení podléhající velení námořní oblasti, nejvyšším představitelem byl většinou admirál. – Kromě vojensko-námořních arzenálů byly i námořní arzenály soukromé, nevojenské, patřící hlavně rejdařstvím; byly v nich úřední budovy, loděnice a dílnami, doky, opravářské komplexy apod. (např. arzenál Rakouského Lloydu v Terstu do r. 1918).
Artilerie (angl. artillery) = soubor lodních palných zbraní (viz Dělostřelectvo).
Asdic, asdik (ASDIC – od zkratky angl. Allied Submarine Detection Investigation Committee) = podmořský akustický hydrolokátor zkonstruovaný počátkem dvacátých letech 20. století pro vyhledávání ponorek. Významně se uplatnil za druhé světové války, jeho původ však spadá do konce Velké války. Totiž když se v červnu r. 1917 konala ve Washingtonu spojenecká konference na téma vyhledávání ponorek, Britové a Američané tam i v této věci navázali spolupráci s Francouzi (Paul Lengevine), kteří v r. 1916 od běžných zařízení ku podmořské lokaci - hydrofonů (viz Hydrofon) pokusně přešli k zařízením pracujícím s ultrazvukem a v té věci už jisté výsledky měli. Vyhledávací systém byl založen na nově vynalezeném křemíkovém měniči, který ve spojení se zesilovačem byl schopen zachycovat odrazy ultrazvukových rádiových signálů pod vodou. Britský trawler EBRO II byl pak první protiponorkovou lodí s hydrolokačním zařízením, jenže byl dokončen až pět dnů po válce. Po ní spolupráce velmocí ustala a Američané začali s vlastním vývojem zařízení zvaným pak SONAR, Britové vyvíjeli ASDIC (označení je akronym složený z počátečních písmen slov názvu výboru, který vývoj přístroje řídil). Tento hydrolokátor vysílal ultrazvukové vlny v kmitočtu 15 – 30 KHz a registroval jejich odraz, dosah byl 2 míle, ale některé vlivy (velká slanost vody, příliš teplá voda, proudy, vlny…) činnost asdiku narušovaly nebo vytvářely „mrtvé zóny“. V r. 1948 přístroje ASDIC dosloužily.
Aseptin = vodní roztok kyseliny bórové, používaný k uchování masa (také na lodích) dokud nebyly lednice. Omezoval však jen hnití, ne plesnivění.
Asser (viz Arieta nebo Kloun) = břevno, které používali Římané na svých lodích jako beranidlo (arieta). Mohl být na přídi pod vodou ku prorážení nepřátelských trupů, anebo nad hladinou, ku ničení nástaveb a zařízení na palubách nepřátelských lodí. Některé lodě měly i dva nebo tři assery. V polovině 19. století byl asser nahrazen železným klounem.
Atlasové dřevo = tvrdé, těžké, husté dřevo barvy bílé, žluté nebo červené, atlasového lesku. Poskytují je západoindické nebo jihoamerické stromy Ferloie guianensis a Maba guiiaensis. Indické dřevo je lesklejší. Používalo se k výrobě elegantního nábytku barvy kanárkově žluté, žluté s žilkami, purpurové s hnědými žilkami, kaštanově hnědé bez žilek a světle hnědé se žilkami. Z něj byly zařízeny i kajuty a pracovny mnoha admirálů a vysokých námořních důstojníků.
Atašé (od fr. attaché.) = diplomat na nejnižším služebním stupni, přidělený k vyslanectví za účelem jeho přípravy na dráhu diplomata-jednatele, výhody vyslance mu však nepříslušely. V osmdesátých letech 19. století se na legacích velmocí zaváděla funkce námořní atašé (fr. attaché militaires et navals, rus. morskoj agent…), která náležela námořnímu přidělenci, rovněž v nejnižší kategorii diplomata. Námořní atašé měl poslání jednak poradce a pomocníka pro zvláštní odborné úlohy spojené s vojensko-námořními záležitostmi, jednak styčného důstojníka mezi velícími složkami válečných námořnictev obou států. Zpravidla ovšem - ač se nesměl dopouštět špionáže - také sděloval do své země důvěrné informace strategické povahy. Při zahájení nepřátelství mezi oběma zeměmi měl právo včas se vrátit do svého státu. Pozice byla reciproční.
Aurora = bohyně ranních červánků. AURORA – častý název lodí.
Auxiliární stroj (od angl. auxilliary machine) - viz Stroj pomocný.
Avansmá (od fr. avancement) = služební postup, povýšení.
Avantžér (od fr. avantageur) = čekatel na povýšení do důstojnické hodnosti, v Rakousku-Uhersku byl takto zván i důstojník aspirant.
Aviso, avisová loď (od fr. aviso) = tzv. loď hlásná (dobový pojem). Rychlé, lehce ozbrojené vojenské plavidlo k účelům především spojovacím, ale také průzkumným, strážním, hlídkovým, záchranným apod., používané už v plachetních loďstvech. Po r. 1860 měly nejčastěji podobu malého nechráněného křižníku nebo rychlého dělového člunu. V Královském námořnictvu Velké Británii plnily roli avis malé paroplachetní korvety respektive šalupy, ve francouzském, ruském a německém křižníky nejnižší třídy… Poté, co se na lodích objevila spolehlivá radiotelegrafie, avisa se na začátku 20. století vytratila.
Axiometr = přístroj ukazující odchylku kormidla od podélné osy lodi ku pravému či levému boku lodnímu. Obyčejně je to skříňka s v noci osvětlenou dvojitou úhlovou stupnicí (levou, pravou), na níž ručička převodem od kormidelního kola ukazuje polohu kormidla.
Azimut (od arab. as sumat) = základní souřadnice obzorníkové soustavy – úhel, který svírá vertikála procházející pozorovanou hvězdou se základním vertikálem, určeným severním/jižním bodem a zenitem. V astronomii se počítá od jižního bodu k západu, v geografii a nautice se počítá od severu k východu od 0° do 360°. Běžně ve vojenství je to úhel sevřený poledníkem a směrem na určitý bod v terénu, měřený ve směru pohybu hodinových ručiček.